ZÁZRAK VE KBELÍCH

Krátce poté, co pračlověk vynalezl míč, branky, simulování a kopanou, pravděpodobně vymyslel poslední zbývající nutnou věc, a sice rozhodčího. Druhy sudích jsou různé. Existují nekompromisní a přesní arbitři, kteří si svou posvátnou funkci užívají a možná ji berou jako poslání. Těch je málo. Pak jsou - zejména v Hanspaulské lize - rozhodčí z donucení. Pískají proto, že musí. Jako jsme pískávali my, ve strachu o život, než jsme si začali rozhodčí najímat. Zvláštní kategorií jsou sudí, kteří se pískáním hanspaulky mnoho let živí, ale ještě se to nenaučili. I takový je však lepší než ten druh, který odpískal náš poslední zápas, tedy rozhodčí chybějící.

Ve Kbelích se nás sešlo dost. Měli jsme hrát utkání čtvrtého kola proti týmu Bad Diablos spadajícímu patrně pod spediční firmu DHL, jehož jádro tvořili cizinci; i jich bylo dost. Chyběl jen ten sudí. Vyměňovali jsme si mezinárodně pochopitelná gesta jako krčení rameny a nerozhodné koukání směrem, odkud by se kýžený rozhodčí mohl vynořit. Ale on furt nešel. Jako vyjednávači se mi podařilo dohodnout, že nikdo z našich týmů pískat nebude, protože nikdo nechce. Dokonce jsem překonal ostych a zeptal se i několika přihlížejících, zda by se nechtěli stát Královcem, Zejdou či Collinou. Pochopitelně nikdo nechtěl. Tak jsme chvilku čekali, ale k ničemu to nevedlo. Tak jeden ze speditérů stopoval čas a my jsme prostě hráli fair play, nebo jsme se o to aspoň snažili.

Špatní ďáblové nás od začátku začali mlít i na naše poměry nevídanou měrou. Jako jazyk stále naráží na vylomený zub, tak i oni trefovali tyčky, břevna a naše obrana hořela tak, že by s jejím požárem neúspěšně zápasilo i deset jednotek profesionálních i dobrovolných hasičů včetně techniky. Jednou se třeba Vašek ocitl v pozici posledního zachránce, který může vyhlavičkovat míč neodvratně směřující do naší branky, anebo to může poplést, skórovat do vlastní sítě a být za osla. Všichni v oranžovém a všichni svatí mu drželi palce, což jsme mu po zápase říkali. On samozřejmě tvrdil, že to bylo všechno pod kontrolou, ale známe ty jeho hlavičky.

Hřiště ve Kbelích patří k těm nechutnějším, je hodně daleko a písek ze staré umělé trávy zaleze úplně všude. A když píšu úplně, tak myslím úplně. Třeba i do ponožek. To píšu jen proto, abyste nezapomínali na to, že jsme vlastně hrdinové, navzdory tomu, že hrajeme nejnižší ligu, a ještě k tomu blbě.

Určitě by zase někdo řekl, že to bylo vlastně docela vyrovnané, ale vůbec ne. Dostali jsme se za poločas ke dvěma šancím z brejků a blahosklonností osudu je obě Péťa proměnil - jednou krásně do šibenice, podruhé nasadil gólmanovi jesle. DHL reagovali očekávaným způsobem, zaťali zuby a začali nás v druhém poločase mlít ještě intenzivněji. Chvíli jsme odolávali, načež náš kapitán tečoval cizí střelu do naší branky a vypadalo to, že se konečně začne zápas vyvíjet tak, jak má.

Jenže štěstíčko, které občas sedne i na vola, se nás drželo jako klíště. Po ojedinělém rohovém kopu důrazný Kajetán dostrkal míč za čáru a vedli jsme 3:1. To byl moment, po němž soupeř definitivně odešel. Pak už se jen na neexistujícím rozhodčím dožadovali penalty a napomenutí Matyáše za ostrou hru, jenže neexistující rozhodčí rezolutně zavrtěl hlavou a naznačil: "Vstávej, hraje se dál".

"Já tyhle kecy nesnáším, ale co na to říct? Dali jsme víc gólů než soupeř," řekl už po zápase při rehabilitačním pobytu v hospodě Péťa. (Ano, při stejném pobytu, při kterém jsem tam zapomněl tašku s věcmi a musel jsem se tam z Krče vracet).

A víc se k tomu fakt asi nedá říct, snad jen, že bych byl rád, kdyby událost vešla do dějin jako Zázrak ve Kbelích. Ale pokud si na to někdy někdo vzpomene, bude se tomu spíš říkat Náhoda jak prase, anebo ještě nějak mnohem hůř.

text a ilustrační foto Řízek

ROMANCE NA CHATĚ

Kocour je chytrý a nedůvěřivý. Pozná, že se někam jede, a zaleze pod postel. Přemlouvání je úplně zbytečné, ale ze slušnosti to zkouším. Následuje kombinace dloubání squashovou raketou a chvatů a hmatů. Kocourovi taky nevysvětlíš, že výtah není útulek nebo vraždírna koček. Sám by do něj nikdy nevstoupil, dá se tam odnést v náručí. Ani to není optimální, nejen kvůli jeho mocné hmotnosti. To pravé peklo začíná s rozjezdem. Jakmile se stiskne tlačítko přízemí, je třeba obejmout pána co nejsilněji a drápy zarazit někde poblíž jeho krční tepny. 

Konečně jsme na ulici. Jenže těch zvuků a pachů! Rychle se zarýt! Pán spěšně míří k autu, kocour už ví, že je to to modré, nečeká a skáče do pootevřených dveří. A na zlomek vteřiny v sobě tak probouzí tu šelmu potlačovanou gaučovým vyvalováním a pravidelnou stravou.

Kocour cestu autem zvládá přeci jen klidněji. Projevuje se převážně jen naštvanými pohledy. Pravděpodobně nám ještě neodpustil, že jsme koupili auto s roletkou přes kufr, ne s pevným krytem. Posadí se ostentativně na roletku, která se zlověstně prohne a vytvoří houpací síť. Jindy kocour přechází volně po autě a cestujících. Ve favoritu bylo skrze tunel mezi řidičem a spolujezdcem možné nepozorovaně prolézt až pod pedály, čímž byla mimo jiné ohrožena bezpečnost silničního provozu, a ostatně taky kocour samotný. Vozy třetího tisíciletí tuto konstrukční chybu už neopakují.

Jsme na chatě a kocour se teoreticky může rozběhnout vstříc přírodě a radovat se z ní. Namísto toho volí taktiku okoukanou od Greenpeace - zarývá drápy do čalounění a vyčkává příjezdu zásahové jednotky s vodními děly a novinářů.

Kocour zbystří teprve, když zahlédne jinou kočku. Toho času poněkud březí bestii, která se pokouší vetřít do přízně rodiny. Je to láska. Jak je krásně vesnicky flekatá a koketně mhouří oči! V dalších hodinách lze sledovat humorný obrázek dvou plnoštíhlých tvorů, jak v uctivém rozestupu rozněžněle korzují zahradou. Nebo Pepan v nábožném transu pozoruje vesnickou krásku, jak prolézá větvovím.

Taky je tady Mikuláš. "Paněpe! Pípáne! Pííípo!" volá na Pepana dvouletý synovec mé ženy. Kocour samozřejmě utíká, až mu bříško divoce plandá ze strany na stranu jak vlnobití. Dítě je mu v patách, ale sprinterské souboje vyhrává zatím na celé čáře zvíře. Jindy mu dítě dává láskyplné pusinky na mokrý čumák a citlivě ho za vytrvalého hýkání "Malá, malá" hladí proti srsti. Pepan tohle s obdivuhodným sebezapřením snáší, třebaže je to nepochybně horší než ten výtah.

Když Mikuláš spí, přeneseme Pepana do auta. Zalézá do houpací roletky a trochu klimbá - není divu, těch zážitků bylo mnoho. Málem bych zapomněl na okusování rostlin a travin a jejich následné dávení. Provokování psa. Srdcem nicméně zůstává u své nové známosti.

Jak jí příště, až zas pojedeme na chatu, řekne: "Budu tě milovat až do konce našich osmnácti životů a ani ta cizí děcka mi zas tak nevadí." Anebo se schová pod postel tak důkladně, že ho z jeho staromládeneckého bytového stereotypu tentokrát nikdo nevytáhne.

text a foto Řízek

ČERNÝ PUNTÍK

„To jdeš zase běhat s tím č..ákem?!“ tázala se jednou v neděli Páji jeho přítelkyně a myslela tím mne. Pomiňme fakt, že se tak mohla zeptat kterákoli z našich žen a mohla tím teoreticky vlastně myslet i kteréhokoli účastníka našeho výletu, kdyby ho znala. Jenže ne, bylo to určitě o mně.

Napsal jsem totiž kdysi o Pájovi takový běžecký pamflet a to se nezapomíná. Budu u ní mít vždy černý puntík. Jako když jsem kdysi napsal do nejmenovaného týdeníku hanopis o dárcovství krve (titulek Krevní apartheid vymyslel editor, ne já!) a oni mi pak nepřekvapivě zakázali darovat krev.

Zkrátka, jeden by měl domýšlet důsledky, než je hodí na papír nebo na internet, ale to já občas opomenu. Někteří moji kamarádi tak už patrně v obavě, že bych o našich společných dobrodružstvích sesmolil něco jedovatého, se mnou společná dobrodružství přestali podnikat, což je samozřejmě nejjistější. Naštěstí se našli Pája a Vašek (a pražský Milan se omluvil), na smluvené místo se dostavili, a mohli jsme proto společně vyběhnout ze Psár.

Od té doby, co jsme se s Pájou viděli naposledy (s Vaškem se navzájem zatím vídat můžeme), se toho jistě v našich životech mnoho důležitého událo, ale to jsme oba neměli šanci probrat. Jakmile jsme totiž ze Psár vyrazili po jakési značce lesem a do kopce, mí hovorní spoluběžci rozžhavili svá kapacitní mluvidla a vyprávěli skvělé historky o osmitisícovkách i stokilometrových závodech a k seriózním tématům, jako k situaci v Súdánu i na pražském magistrátu, jsme se zase nedostali, ač bych rád. Taky jsme mluvili o tom, jak se nám ten maratón, kam jsme se s Vaškem neprozřetelně přihlásili, nějak moc rychle blíží.

Někde u Jílového jsme narazili na krásnou lesní cestu, která se zlomila do táhlého stoupání na jakousi Kněží horu. Někde v těch místech Václav prokoukl mou milosrdnou lež, že trasa Pájou vymyšleného výletu je vlastně rovinatá. Při sbíhání z hory jsem se ujal slova já, neboť jsem popadl dech, a asi tři čtvrtě hodiny (pořád mi někdo skákal do řeči) jsem jim vyprávěl poutavý příběh, jak jsem kdysi daroval krev a jak mi to zakázali.

Když jsme se po dvaceti kilometrech a necelých dvou hodinách znovu přiblížili i k Psárům, přiblížila se i má pointa. Krev jsem totiž nakonec opravdu daroval, o nějakých pět let později, tedy předevčírem. A možná si ji, navzdory tomu černému puntíku, který tam u mě nepochybně mají, i nechali a třeba jednou někomu zachrání život. Pochopitelně to už nikoho nezajímalo, protože si nikdo nepamatoval, čím ta historka začala.

Seběhli jsme zpět k autům, vyfotili jsme se a rozloučili se. Vrátíme se k našim ženám; ta moje a Vaškova nás jistě rády uvidí a v tajném souznění přitakají, že jsme blázni a ať si na tom maratónu třeba chcípneme. A Pájova dívka se jistě zeptá, jaké bylo běhání s č..ákem, a on odpoví, že docela fajn.

text Řízek, foto Pájova samospoušť