ZÁZRAK VE KBELÍCH

Krátce poté, co pračlověk vynalezl míč, branky, simulování a kopanou, pravděpodobně vymyslel poslední zbývající nutnou věc, a sice rozhodčího. Druhy sudích jsou různé. Existují nekompromisní a přesní arbitři, kteří si svou posvátnou funkci užívají a možná ji berou jako poslání. Těch je málo. Pak jsou - zejména v Hanspaulské lize - rozhodčí z donucení. Pískají proto, že musí. Jako jsme pískávali my, ve strachu o život, než jsme si začali rozhodčí najímat. Zvláštní kategorií jsou sudí, kteří se pískáním hanspaulky mnoho let živí, ale ještě se to nenaučili. I takový je však lepší než ten druh, který odpískal náš poslední zápas, tedy rozhodčí chybějící.

Ve Kbelích se nás sešlo dost. Měli jsme hrát utkání čtvrtého kola proti týmu Bad Diablos spadajícímu patrně pod spediční firmu DHL, jehož jádro tvořili cizinci; i jich bylo dost. Chyběl jen ten sudí. Vyměňovali jsme si mezinárodně pochopitelná gesta jako krčení rameny a nerozhodné koukání směrem, odkud by se kýžený rozhodčí mohl vynořit. Ale on furt nešel. Jako vyjednávači se mi podařilo dohodnout, že nikdo z našich týmů pískat nebude, protože nikdo nechce. Dokonce jsem překonal ostych a zeptal se i několika přihlížejících, zda by se nechtěli stát Královcem, Zejdou či Collinou. Pochopitelně nikdo nechtěl. Tak jsme chvilku čekali, ale k ničemu to nevedlo. Tak jeden ze speditérů stopoval čas a my jsme prostě hráli fair play, nebo jsme se o to aspoň snažili.

Špatní ďáblové nás od začátku začali mlít i na naše poměry nevídanou měrou. Jako jazyk stále naráží na vylomený zub, tak i oni trefovali tyčky, břevna a naše obrana hořela tak, že by s jejím požárem neúspěšně zápasilo i deset jednotek profesionálních i dobrovolných hasičů včetně techniky. Jednou se třeba Vašek ocitl v pozici posledního zachránce, který může vyhlavičkovat míč neodvratně směřující do naší branky, anebo to může poplést, skórovat do vlastní sítě a být za osla. Všichni v oranžovém a všichni svatí mu drželi palce, což jsme mu po zápase říkali. On samozřejmě tvrdil, že to bylo všechno pod kontrolou, ale známe ty jeho hlavičky.

Hřiště ve Kbelích patří k těm nechutnějším, je hodně daleko a písek ze staré umělé trávy zaleze úplně všude. A když píšu úplně, tak myslím úplně. Třeba i do ponožek. To píšu jen proto, abyste nezapomínali na to, že jsme vlastně hrdinové, navzdory tomu, že hrajeme nejnižší ligu, a ještě k tomu blbě.

Určitě by zase někdo řekl, že to bylo vlastně docela vyrovnané, ale vůbec ne. Dostali jsme se za poločas ke dvěma šancím z brejků a blahosklonností osudu je obě Péťa proměnil - jednou krásně do šibenice, podruhé nasadil gólmanovi jesle. DHL reagovali očekávaným způsobem, zaťali zuby a začali nás v druhém poločase mlít ještě intenzivněji. Chvíli jsme odolávali, načež náš kapitán tečoval cizí střelu do naší branky a vypadalo to, že se konečně začne zápas vyvíjet tak, jak má.

Jenže štěstíčko, které občas sedne i na vola, se nás drželo jako klíště. Po ojedinělém rohovém kopu důrazný Kajetán dostrkal míč za čáru a vedli jsme 3:1. To byl moment, po němž soupeř definitivně odešel. Pak už se jen na neexistujícím rozhodčím dožadovali penalty a napomenutí Matyáše za ostrou hru, jenže neexistující rozhodčí rezolutně zavrtěl hlavou a naznačil: "Vstávej, hraje se dál".

"Já tyhle kecy nesnáším, ale co na to říct? Dali jsme víc gólů než soupeř," řekl už po zápase při rehabilitačním pobytu v hospodě Péťa. (Ano, při stejném pobytu, při kterém jsem tam zapomněl tašku s věcmi a musel jsem se tam z Krče vracet).

A víc se k tomu fakt asi nedá říct, snad jen, že bych byl rád, kdyby událost vešla do dějin jako Zázrak ve Kbelích. Ale pokud si na to někdy někdo vzpomene, bude se tomu spíš říkat Náhoda jak prase, anebo ještě nějak mnohem hůř.

text a ilustrační foto Řízek