FATÁLNÍ NEÚSPĚCH

Asi to není moc k chlubení, ale i já jsem několikrát v životě hrál Dračí doupě. No ano, s bráchou a sestřenkami, někdy v minulém století, jsme rozjížděli neskutečná dobrodružství v krajinách nespoutané fantazie, když jsme trávili prázdniny v chalupě na středočeském venkově. Pravidla jsme, pravda, neměli ani moc neznali. Přesto jsme tušili, že v rámci příběhu může přijít něco, čemu se říká fatální neúspěch. Útočíš na sedmihlavou saň a omylem dekapituješ kolegyni hraničářku. Chceš okrást trpaslíka, hodíš desetistěnnou kostkou - a místo toho ti někdo třeba sežere sváču. Nejhorší je, když se tyhle dračákové věci začnou míchat do běžného života. Jako dneska.

Chtěl jsem totiž po čase vytáhnout (shodou okolností, která se nabízela) draka na světlo boží. Vyzrát na oblevu a užít si dosud - pro občasného vyznavače kitingu, jež skoro neopouští okolí Prahy - poměrně marnou zimu. Buď je málo sněhu, anebo nefouká. Tentokrát ale větrná předpověď nelhala, venku to zběsile tálo, ale špinavý sníh se zuby nehty držel, sfoukl jsem tedy z draka prach, naházel jsem jej a lyže do auta a hurá do Hlubočinky.

Co tam? Hlubočinka je tuctová obec nedaleko Prahy, již od zapomnění a od záměny s jakoukoli anonymní vesnicí položenou u rozbité silnice, jíž se lze vyhnout ucpané dálnici, zachraňuje rozlehlý lán. Ten milovníky tažných draků láká prakticky dokonalými podmínkami. Pole je téměř bezbřehé, nikde nepřekáží dráty, lidé, naštvaní zemědělci či stromy. A vítr hladký jak šlehačka, většinou.

U krajnice právě odstavil svou felicii mladý rider. Hned za ním já. Prohodili jsme pár slov používajíce slang (usilovně jsem se snažil působit dojmem zkušeného borce, co už má, kámo, něco nalítáno). "Fouká jihojihozápad, to neni dobrý. To vůbec neni dobrý," odtušil a jal se připravovat svůj snowboard a létající nafukovačku. Něco jsem zamumlal, udělal ramena a vytáhl přezkáče s Lisou Simpsonovou. Žádný jiný lovec adrenalinu tam nebyl, to bylo podezřelé.

Sám sebe jsem překvapil, vše bylo krásné. Hned napoprvé se mi v poměrně silném větru podařilo odstartovat a lyže se rozjely po zaváté ploše, zatímco důkladnější kolega si na sebe teprve navlékal páteřák a další ochranné pomůcky, pro nás profíky zbytečné. A můj osobní Pán jeskyně už si do svého čtverečkovaného sešitu osudu čmáral nesnáze.

 Lyže krájely rozbředlý sníh, který mi jako tříšť dopadal do bot a během půlminuty mi promáčel kalhoty. Cítil jsem se jak mojito. Sotva jsem se na opačném pólu pole otočil a bokem na vítr se podoben plachetnici vracel zpátky, fukejř hrozivě zesílil. Najednou jsem svištil mnohem rychleji, než bych sám chtěl. Adrenalin nikde, dostal jsem strach. Zpomalit nešlo. Jako by někdo odřízl hadičku od brzd. Šutry bušily zespoda do skluznic. Ve třicetikilometrové rychlosti, která mi za normálních okolností zas tak závratná nepřijde, zářivě oranžový drak o rozměru bezmála padáku najednou mocně zabral. Sfouklo mě to. Hrany lyží už nezvládly vzdorovat a poslaly mě po obličeji do sněhu.

Bebíčka. Šup s tím na fejsáč!

Tedy, spíš do kamení. Těch pár čísel sněhu jsem coby pluh v pohodě odrhnul lokty a zápěstími. Drak, když chytne, tak už nepustí. Až po asi padesáti metrech orání se mi podařilo ho od sebe odstřelit takovou záchrannou brzdou, odletěl opodál a natáhl se mezi dva osamělé stromky. Vypadal jak nějaký výsměšný sociálně demokratický billboard. Do toho začal slejvák. Ujel jsem jen 1,6 kilometru, hlásí Endomondo. Mám dost, hlásím já. Celé dobrodružství trvalo osm minut.

Byl jsem mokrý skrznaskrz, potlučený, krvavý, potupený. Klepal jsem se zimou. Asi mám něco s loktem a se vším. Drak na tom byl stejně, navíc měl zamotané šňůry. Dvě trosky se belhaly k autu. Naložit se a zapomenout. Kolega mezitím nafoukl svého draka, nazul snowboard a párkrát elegantně skočil. Načež všechno sbalil, protože v tomhle se to jako fakt nedá.

Jestli čekáte, že mi ještě někdo ukradl auto nebo vypustil kola, tak to se nestalo. Ale pro mého Pána jeskyně neboli Pídžeje to může být inspirace do budoucna.

text a mobilní fotky Řízek

HISTORIE PANA KOCOURKA

 
Genealogie je in. V rodokmenech se hrabou lidé prostí i celebrity; včera na jedničce třeba zkoumali hříšky předků populárního romanopisce Viewegha - jedli jsme pečené kuře, popíjeli svařák a tím bádáním jsme byli téměř pohlceni. Bylo to vážně poutavé. Shodou okolností ve stejný den, kdy se diváci dozvěděli, že Vieweghův dědeček trochu chlastal a prohrál prachy na koníčkách, jsme navíc zjistili převratné informace týkající se rodové historie našeho kocoura.

Kocour Pepan, přezdívaný Hříbek, Pepeček, Pan Ňuf a podobně, s námi koexistuje už celkem dlouho. Protože je to starý simulant jako zbytek rodiny, je poměrně častým návštěvníkem u zvěrolékaře. A tam nastávají trapné okamžiky, a to nejen tehdy, když je řeč o hmotnosti. "Kolik mu je, mackovi?" ptá se doktor a my krčíme rameny a tázavě hledíme jeden na druhého. Díky převratnému včerejšímu objevu už to však víme, a to naprosto přesně.

Genealogie je pomocnou historickou vědou. Pomocnou vědou genealogie je počítačová archeologie, jež se pravděpodobně ještě ustavuje. Nebo jsme ji ustavili my. Abych byl konkrétnější, včera jsme s kolegou v práci náhodou zjistili, že máme společného známého. Pochlubil jsem se, že právě od něj jsem kdysi v pravěku získal černé zvíře, jež jsme na jeho počest pojmenovali Pepan.

Kolega, vybaven sloní pamětí, si v tu chvíli vzpomněl, že i jemu tehdy přebytečná koťata nutil, a to pomocí roztomilého inzerátu. A že ho ještě někde v poště vyhrabe. Abyste rozuměli, mně tehdy jejich majitel žádný inzerát neposlal, dozvěděl jsem se to šeptandou. Přijeli jsme tehdy na Žižkov, naložili kocourka do favorita, on roztomile koukal na neony a světýlka velkoměsta, až jsme ho vyložili v Radotíně.

Náš kocour už je tak velký,
že už se ani tak velké krabice
nevyrábějí.

K mému velkému divení mi kolega, amatérský emailový archeolog, za necelých pět minut přeposlal mail z července 2008 - málem bych zapomněl, že tehdy už byly nějaké počítače! Legračním písmem vyvedená nabídka kromě stručné charakteristiky nabízených zvířat (o tom, že jsou jejich rodiče zároveň sourozenci, je taktně pomlčeno) a jejich roztomilých podobizen obsahovala naprosto zásadní informaci - a sice datum jejich narození.

Pro nezaujaté je to možná ještě marginálnější než disputace o tom, zda Vieweghovi praprapředci leží pod tím či oním náhrobkem, ale pro chovatele bylo nesmírně vzrušující dozvedět se konečně, bezmála po pěti letech, kolik je vlastně našemu zvířeti roků. 21. května 2013 mu bude pět. A jakého je znamení! Každé ráno mu můžu předčítat horoskop!

Samozřejmě, mohl bych býval zvednout telefon a kdykoli v mezidobí zavolat kamarádovi Pepovi, zda to přesné datum nezná. Jenže to by bylo určitě proti zásadám jak genealogie, tak počítačové archeologie. Hlavně by mě fakt nenapadlo, že to bude vědět.

Zbývá už jen zjistit, které ze zvířat na snímku je to naše. Jen jedno je jisté - to vlevo to není. Má úplně jiné oči.

text Řízek, foto Archiv počítačové archeologie a mobilní fotky Řízek

33 KILOMETRŮ PRŮRAZNEJCH ARGUMENTŮ

Polovina národa řeší, zda volit Losnu, či Mažňáka. Druhá polovina, která početně neustále sílí, toho má už po krk - a vyráží na hory. Je teď moderní, že prestižní sdělovací prostředky svým váhajícím čtenářům poradí, koho by měli hodit do urny a proč. A tak vězte, že Řízkovy stránky si vybraly ty hory.

Na počátku všeho bylo to, že jsem se jednou v práci sebral a vyrazil na oběd do kantýny něžně přezdívané Chemička nebo Prasečák. Když tu na mě Černá kronika haleká, ať jdu k nim. Jedeš s námi na běžkách Krkonošskou sedmdesátku? - Proboha, proč? Já? Ste upadli, ne? Jako jedinec bez názoru jsem byl nicméně za necelé tři minuty prakticky ukecán. A na chemickou specialitu jsem prakticky ztratil chuť. A doma tedy neměli radost.

Ten závod prý běží pětičlenné hlídky, což ovšem bohužel neznamená, že bychom se nějak rafinovaně vystřídali. Ba ne, na začátku března nás všechny (tedy i mě) čeká sedmdesát kilometrů přes krkonošské kopce. Což by zřejmě nebylo nic zas tak strašného, kdybychom kupříkladu pravidelně běžkovali. Ale to já třeba ne.

Abychom si to aspoň trochu dovedli představit, vyrazili jsme s kolegou, který tenhle úlet vymyslel, na jeden den do Jizerek na tamní magistrálu. Veslař Mikuláš oděn do trendových červených běžkařských oblečků a maje nejvyšší bruslařský model z manufaktury Jana Fischera - a já, v jedné ze svých plyšových mikin a s lyžemi z půjčovny pravděpodobně progresivní značky Ski Trab, soudě podle názvu východoněmecké.

Ze stadionu v Bedřichově jsme se krátce po poledni vydali strmě vzhůru. Na trati to vypadalo jako na magistrále v odpolední špičce. Mikuláš se odvážně řítil vpřed a pomalejší lidi problikával voláním Stopa! Jeden ho zvlášť brzdil a dělal, že ho neslyší, a tak jej předjel zprava. Nezdařilo se, v odstavném pruhu se vyválel a poškodil svou botu, taky značky Želé. Pomalejší lyžař se mu vysmál, sportovci si navzájem vyměnili nějaké ty debily a hovada. Ale v desetistupňovém mrazu emoce rychle chladnou.

Na běžkách jsem byl naposledy asi předloni, tak jsem radši moc neexhiboval a jel takticky, co bakelit na mých lyžích stačil. Stoupali jsme v protisměru Jizerské padesátky přes Krásnou Máří a Tetřeví boudy nahoru na Čihadla. Předjel nás pouze jediný člověk - ano, musíme si to přiznat, byla to ženská.

Na Knajpě, kam jsme se škrábali bezmála hodinu a tři čtvrtě, vytváříme vrcholové foto a přemýšlíme, co dál. Nakonec sjíždíme dolů do Smědavy. Tam začíná asi kilometrový krpál kolem Jizery a boj o život. Veslař je v krizi, opouští ho dobrá nálada, dokonce se přestal kriticky otáčet za dívčími zadnicemi a jeho sporttester pípá jak kuře na tripu. Když se konečně po asi hodině vracíme na Knajpu, je jasné, že toho bylo ažaž. Kolega pojídá sójový suk, což je energetický gel pro plebs. Moje müsli tyčinka ztvrdla na kámen a vybil se mi kromě těla i telefon! Chci domů.

 Posledních deset kilometrů do Bedřichova je pořád z kopce, nebo aspoň dřív to tak bylo. Tentokrát jakoby tu nakloněnou rovinu někdo zlomyslně pootočil. Vůbec to neutíká. Jak rád jsem se na stadionu v půjčovně opět setkal se svou obvyklou obuví, banánem a občankou!

Nominační závod zakončujeme v Liberci ve fastfoodu s obřím žlutým M. Máme dohromady asi dvanáct hamburgerů (na severu Čech jsou nějaké mastnější než jinde), silácké řečičky a někteří z nás (já ne) i zálusk na servírku Kateřinu. Byť se i servírka snaží, skutek utek, chybí energie.

Najeli jsme s veslařem a Ski Trabem 33 kilometrů. Po sedmdesáti kilometrech bychom tedy teoreticky měli vypadat jen dvakrát hůř. A co když ne? Aspoň budou mít v Černé kronice o čem psát.

text Řízek, mobilní vrcholové snímky Mikuláš a Řízek a mapička Endomondo.com