PRVOMÁJOVÝ POLITICKÝ BESTIÁŘ

Lásky čas rudý, hnědý, černý a modrý
text a fotky Řízek

„V kolik jsi vstával po čarodějnicích?“ Kdokoli normální by na takovou otázku nejspíš odpověděl nějakým přinejmenším dvouciferným údajem, možná i pozdně odpolední hodinou. Ne tak já a komunisti.

Fotogalerii najdete tady.

Už před devátou jsme se spolu řítili tramvají k Výstavišti, oni museli z ideologických důvodů, já z finančních a reportážních. Nevím, jestli to byla prozíravost dopravního podniku nebo náhoda, ale každopádně jezdily samé nízkopodlažní spoje. Nerad bych někomu křivdil, ale nebyl tam nikdo pod sedmdesát let, snad až na šoféra. Ten taky jediný v tramvaji zůstal i za Výstavištěm.

U Křižíkovy fontány se mi nelíbilo, bylo tam zvláštně zatuchlo a smutno, navzdory těm sice hluboce vrásčitým, ale neskonale optimistickým obličejům. Zazněla Píseň práce. Soudružka Semelová na pódiu povídala strašně zdlouhavé vtipy, které měly tu úžasnou vlastnost, že nebyly ani trošku vtipné, dechovku to zjevně nebavilo a Haló noviny zase nebavily mě. „Práci čest, volte číslo šest.“ Tak jsem zamával Miloušovi a vyrazil za dělníky, ti si dali rande na náměstí Jiřího z Poděbrad.

Policejnímu lustrování při vstupu jsem se nevyhnul. „Víte, že na té občance vypadáte jako Tomáš Rosický?“ usmál se uniformovaný muž a já jsem věděl - to je ale sakra stará fotka. Idylické klábosení nám ale narušil pan Vandas, který si přišel postěžovat, že jeho bílé ovečky musejí také ukazovat občanky. Policisté se pak za chvíli vytratili, ale prý to nebylo kvůli Vandasovi (nevychovaný Word jeho jméno neustále komolí na vandala, tomu se omlouvám).

Na záhonech se válely stovky papírků s podivnými hesly, Vandasovi zlobil mikrofon, ale pak se rozjel a mluvil tak dlouho, že jeho soukmenovce musely bolet zdvižené paže (kterými přece třímali ty vlajky). Hrozivá ozvěna od okolních domů navíc způsobovala, že pozorný posluchač ty kydy slyšel dvakrát. Když na pódium nastoupil malý muž s kytarou a písní, že snad jednou bude líp, zamáčkl jsem slzy a vyrazil dál.

Kdo by čekal, že se na náměstí Republiky srotí republikáni, tak by se spletl. Snad že neexistuje náměstí Anarchie, sešli se anarchisti tam. Měli krabicové víno (kdyby někde poblíž byla hlídka Věcí veřejných, jistě by je napomenula) a nalepovací kníry, transparenty, vlajky a úderná hesla. Sympatické bylo, že to s projevy nepřeháněli, povinně odsoudili kapitalismus a vydali se na procházku centrem.

Připadal jsem si se svým malým nikonem přesně mezi kolegyní-fotografkou Lucií, Šibíkem a dalšími profíky na jedné straně a cizokrajnými turisty s krabičkami na straně druhé. „Kapitalismus, špína, hnus“ mě sice nijak zvlášť neohromovalo, ale lepší než poslouchat ultrapravicového Pseudokryla nebo vandalovo hřímání.

Prvomájový politický bestiář jsem zakončil na modrém Petříně, kde jsem potkal momentálně nepříliš populárního Milana (Jančíka) a taky Jiřího (Janečka). Pražané s vidinou lanovky zdarma způsobili, že místo čekání ve frontě šlapali jsme raději do toho ukrutného kopce vzhůru k rozhledně. Vlajky vystřídaly balónky a modré igelitky. Nepoměrně větší muž bez kytary na pódiu zpíval dětem, pro něž byl ale větším lákadlem skákací hrad a formule než songy o kadícím pejskovi. Určitě si taky myslel, že jednou bude líp.

A protože to bylo fakt krásné, ale zároveň to stačilo, tak jsem se sebral, očuměl pár mainstreamových líbajících se dvojic a rychle pryč. Nerad bych vynášel unáhlené soudy, ale tentokrát to asi zamilovaní nad angažovanými vyhráli.