DROLÍ SE TO

Kunratická je objektivně vzato a z mnoha důvodů strašná kravina, ale je návyková a přitažlivá. Nadto se zde, když se propleteš změtí stánků s langoši a barevným elastickým zbožím zázračných vlastností, dá celkem spolehlivě změřit, jak pokračuje okorávání těla sedavého zaměstnance, který se ve volných chvílích za rozbřesku či za soumraku pokouší proměňovat ve vytrvalostního běžce. 

Asi jsem to běžel poosmé nebo podeváté a zase se mi tam okázale vůbec nechtělo, ale ve skutečnosti jsem byl zvědavý, jaké to bude, co při zátěži udělá bolavá pata, co na to budou říkat naražená žebra z fotbalu a jak na mě bude Heda v cíli volat Tatínku, do toho. 

To poslední nevyšlo, dceři přišla atraktivnější sestřenice a její želva v teráriu než utrpení jejího otce, a tak do cíle nedorazila. Což jí vlastně schvaluju a je určitá šance, že nebude po tátovi.

Ví se o mně, že jsem netýmový, ale nepomáháte tomu ani vy ostatní. Proč jsem se stal jakýmsi předvojem SK Babice, když prakticky všichni ostatní kolegové startovali o hodinu později, ví asi jen pořadatelé.

Potkával jsem veterány v teplákách a gumotextilních kopačkách. Měli ještě červené tváře, na šedivých vlasech kapičky potu a všichni byli podezřele málo zabahnění. Vzápětí jsem zjistil, že je trať poměrně nerozčvachtaná, a tedy i rychlá. V potoce bylo strašně málo vody a být šikovný, dalo se to zvládnout i se suchýma nohama. 

Šikovný samozřejmě nejsem. Po pár minutách zvykání si a po prvním rozehřívacím kopečku přichází stěna Hrádku. Na tom je nejhorší to, že to člověk už zná. Drolí se to pode mnou a snad poprvé udělám tu hroznou chybu, že se podívám nahoru, jak je to ještě daleko a vysoko. Nahoře nohy vůbec nechápou. Klopýtám hned zase dolů a poprvé si připadám docela jistě, protože mám po letech škudlení konečně slušné boty s pořádným vzorkem. 

To hnusné končí posledním táhlým kopcem, který přitom ani nemá jméno. Tam už hodně zpomaluju a poprvé koukám na hodinky a snažím se vypočítat hloubku zubu času, ale nejde mi to, díky čemuž nepodléhám panice. Žebro tam je a pata taky, ale co mají říkat ti dědové? Na mezičase ve dvou třetinách trati už se zorientuju: jsem na tom dokonce lépe než loni, což mě upřímně potěší. Poslední kilometr by asi měl být tryskem, ale já jsem tak nějak rád, že jsem rád, a kolega Lukáš z Děkanky mi o hodinu později na tomto úseku nadělí dvanáct sekund a doběhne v navlas stejném čase 15:34,1, který beru všemi deseti.

Jsem spokojený, a to nebývám. Stejně jako loni si říkám, že to bylo možná naposledy, co jsem to dokončil za méně než šestnáct minut, a že je vlastně hezké, že mi to ještě není tak úplně jedno. 

text Řízek, foto Tomáš L.