VELKÁ NÁDHERA

Nemohu říct, že bych na Velkou kunratickou nebyl připraven. Třeba jsem upekl dva chleby, abychom k pohostinnému švagrovi, kterým nám tradičně poskytuje zázemí zahrnující i deset kilo guláše, nepřišli úplně s prázdnou. Hedu jsem navlékl do několika vrstev, protože na to, aby do té protivné mlžné zimy odmítla jít fandit s logickým argumentem, že ji to vůbec, ale absolutně nezajímá, máme ještě čas, odhadem tak rok. 

Sportovní ambice byly tentokrát drženy při zdi tím, že se vlastně ještě pořád vracím po operaci a budu s sebou do všech tří kopců tahat tři šrouby navíc. "A taky si vezmi, že jsi zas o rok starší," vlídně konstatovala švagrová, což je velká pravda. Tak jsme si zakrojili chleba a přemýšleli o tom. Nebo aspoň já. Osobák mám 15:18 a je asi osm let starý. Nejpomalejší čas mám z roku 2013, kdy jsem tu běžel poprvé - 15:56. Vše ostatní se vešlo mezi. Loni 15:40. 

Z trasy jdou zkazky, že je to dnes mimořádně bahnité. Pobavila mě paní, která se na Facebooku zlostně dožadovala úschovny zavazadel. Někdo z organizátorů jí tam pohotově odpověděl, že letos nebude, stejně jako v předchozích 88 letech. 

Hedin kočárek byl i proto velice žádaný - jeho podpalubí skýtalo dost prostoru pro mikiny, které se v cíli budou uříceným závodníkům tak hodit. Zato kluci a holky z SK Babice, k nimž se také hlásím, ale do hospody jsem s nimi nešel, měli zázemí v dodávce. 

Startoval jsem téměř na chvostu babického bloku, vedle mě shodou okolností Zuzka, která před časem vymyslela náš byt a hrozně se jí to povedlo. Je to tak krátký závod, že jí za to ani nestihnu poděkovat, byť jsem jí už ve skutečnosti děkoval mnohokrát a zas bude určitě prostor při nějakém delším závodě. Hned po padesáti metrech jsem při svém asi osmém startu poněkud perplex: je zde nová louže jak z Prasátka Pepiny, beru to odvážně prostředkem a bahno strašně smrdí. Po prvním brodu mám už mokré všechny nohy i ortézu a kdo nemá, nedává tomu všechno. 

První kopec býval rozehřívací, ale nějak ho v posledních letech ztížili, což se zdá divné, protože je to pořád tentýž kopec, jenže je to tak. Člověku je po něm hůř, než by mělo být, a nejsou to jen roky a šrouby. Přitom teď je čas závodit, využít rovného úseku i jediného seběhu, který není krkolomný. Pak další bláto a potok a to, proč se sem všichni vracejí a zároveň proč jich jsou každý rok jen čtyři tisíce. Šplhání na Hrádek mi letos nejde, drolí se mi to pod rukama a kloužu po šutrech. Ale postupuju. To není tak málo. 

Nahoře nastane ta divná chvíle, kdy nohy, když ten nelidský kopec skončí, najednou netuší, která bije. Pohyb po rovině ještě zvládnou, ale proč po nich najednou chci, aby zas brzdily? Na tenhle stav absolutní tíže se každý rok těším. Z kopce pak bahno spíš pomáhá a člověk by aspoň spadl do měkkého, chlácholím se. Je to předposlední pasáž, kde si mohu urvat rekonstruovaný kotník, a je za mnou. 

Kolem zvířátek, pokud tam nějaká jsou, letím. V rámci možností. Poslední kopec je turistický. Doženu a předejdu kolegu Lukáše, myslím, že mě poznal podle hekání. A teď začíná ta druhá, nesouvisející půlka Kunratické, strašný kvalt po rovině, s tepovou frekvencí těsně pod stropem. Lukáš už je zas přede mnou, Iveta povzbuzuje a fotí a pak už jen slalom mezi stromy a veterány z posledního kopce a finiš, kde na mě rozmazané Heda s Maruškou volají Do toho, do toho. Pak stopnout hodinky a 15:41. Beru všemi zabahněnými deseti! 

A po těle je dobře, protože někdo má v termosce čaj. Tak ještě odbahnit a hurá na guláš s chlebem a nakonec, o čtrnáct dní později pak dojdeš k závěru, že daleko těžší než ten závod je najít si čas o něm napsat. 

text Řízek, foto Iveta