TRAPNÁ

V životě ženy se objevuje většinou pár naprosto zásadních mužů – otec, manžel, bratr, druhý manžel apod. Vedle takových jedinců se pak ještě vyskytuje další druh – nedostižné celebrity. Třeba takový oblíbený filmový herec, s kterým prožíváme jeho životní i profesní zvraty, nebo hokejista, kvůli kterému se naučíme pravidla hokeje. Prostě kluci, které jen tak sledujeme zpovzdálí. Já jich mám několik od útlé puberty – Pavel Nedvěd, Darren Hayes, Petr Honzejk a Milan Cais. A právě na koncert toho posledně jmenovaného jsme se vypravili jeden červencový pátek.

Byla to shoda náhod. Každoroční tábor radotínských turistů se rozprostíral pouhé tři kilometry od stodoly undergroundové legendy Václava Koubka. Když jsem zjistila, že od nenáviděné kratochvíle mého muže (rozuměj táborový rej) a milované kapely Tata Bojs mě dělí tak zanedbatelná vzdálenost, zapomněla jsem na všechny malichernosti typu latrína, stan a absence vody a rozhodla se zamířit do jihočeských hvozdů.

S Péťou, Milanem, Naty, Jimmym, Pájou (ten hraje důležitou roli) jsme se potkali v pátek večer nedaleko Červené Lhoty, konkrétně ve vesnickém hudebním klubu Chotěmice. Je to velká soustava stavení, kde najdete hospodu, místo na stan, stodolu, kde hrají kapely, ale ne jen tak ledajaké (Mňága, -123 minut, Mucha...). Tatáči dorazili na místo v obležení svých rodin a s půlhodinovým zpožděním začali s tím nejlepším vystoupením, co jsem od nich zatím slyšela.

Stodola byla nacpaná k prasknutí, Milan zpíval jako bůh a Mardoša skákal zběsile jako vždycky. A jak to bylo celé takové fajn, pojala jsem podezření, že bych si ten zážitek měla uchovat nejen v hlavě, ale i ve fotografii. "Lukáši, chci, abys mě vyfotil s Milanem." - "Neni ti patnáct, to dělat nebudu." Jakkoliv měl můj manžel pravdu, neodradil mě od bláhového nápadu. V tu chvíli naskočil do příběhu Pája, který se se mnou jal čekat před improvizovanou šatnou Tatáčů s fotoaparátem – rozuměj mým mobilem v ruce.

"Pane Milane, mně je to trochu blbý, ale vyfotíte se se mnou?" "Jo, jasně!" Několik zkažených fotek, small talk o sprchování a vlivu omamných látek na živé vystupování, tykačka. Střih - řítí se k nám můj muž, který do té doby ostentativně postával s hloučkem kamarádů opodál. "To je manžel," povídám podle vzoru legendární filmové věty "Přinesla jsem meloun." V tu chvíli začalo to nejdelší potřásání rukou mezi Lukášem a Milanem, které dá dost možná vzniknout další hitovce Tata Bojs s názvem Trapná. "Já..já..já vás poslouchám už od devadesátejch let a jste fakt dobrý," koktal Lukyn. "Jo, díky. Tak já si jdu dát pivo," odtušil frontman hanspaulské partičky a zmizel kdesi v noci.

My jsme zmizeli v noci asi o dvě hodiny později, v podroušeném stavu po zmoklé cestě nás čekaly tři kilometry pěšky směr tábor. Trochu jsme se cestou poztráceli, ale ráno jsme se zase všichni našli. Takové štěstí ovšem neměly fotky, které nenávratně zmizely z paměťové karty naší zrcadlovky. Jediná fotka, která z toho večera zůstala, je ta fotka s Milanem.

text Maruška, foto Pája