JAKO MILOŠ

Jedeme domů, řešíme volby a na displeji sady pro bezpečné automobilové telefonování najednou zasvítí MAMA. "Vendo, doufám, že ses na ten Blaník teple oblékl, abys nenastydl," znějí starostlivá slova a my dva spolujezdci usilovně zadržujeme hlasité hýkání. "Jo a Vendo, jak to, že jsi byl o tolik pomalejší než Lukáš? Neměl bys víc běhat?" ptá se MAMA. "Spíš míň žrát," neudržím se a smích paní Vaškové rozvibruje reproduktory v autě.

Přiznám se, že Vaškovi tu rodičovskou podporu trochu závidím. U mě si bohužel rodina na podobné vylomeniny zvykla, takže jim Zimní běh na Blaník už nepřijde nikterak extrémní a zároveň se jim zdám natolik svéprávný, abych se dostatečně teple oblékl. Koneckonců jsem jim o tom ani neřekl. Aspoň mě však na dálku jistě podporuje můj placený kamarád Miloš Škorpil. Tedy pokud si mě ještě pamatuje.

Dostal jsem totiž od Marušky k Vánocům jeden privátní trénink s tímto běžeckým guruem. Nejdřív jsme si potykali, pak si mě natočil na mobil a konstatoval, že běhám úplně blbě, a pak jsme se šli společně proklusat do Stromovky za střídavého vytahování se nejlepšími osobními výkony a oblíbenými závody (zmiňuji právě blanický zimní půlmaraton). Pokoušel jsem se přitom imitovat jeho (patrně správný) styl, tedy podivně šourat nohama, usilovně zakopávat a rukama pohybovat tak, jako bych trhal jablíčka.

Zkoušel jsem i nadále běhat "jako Miloš" a brzo to přineslo první plody - pochopitelně ne ta jablka. Tím pitomým zakopáváním jsem si přetížil něco v lýtku, takže mě Maruška krátce před Blaníkem musela pospojovat růžovým tejpem, abych tu pravou nohu nemusel tahat za sebou či závod absolvovat třeba na golfovém vozíku, jako jiný Miloš.

Vítala nás Vlašim a její okolí, letos bohužel sněhuprosté. S Milanem a Vaškem se jdeme zahřát do parku obíháním tamního čínského pavilonu v různém poloměru a opačných směrech, jako bychom byli rotačním modelem sluneční soustavy. Byla to zábava, jenže jsme museli bohužel na start.

Já už to tu znám. Vím, že se mezi čtyřmi stovkami závodníků nemusím cpát do první řady, protože v parku je široká cesta, kde se dá předbíhat, když na to máte, pak strašně dlouhá silnice, pak šílený kopec a pak to samé zase pozpátku a tímhle celým se dnes budeme zabývat odhadem tak hodinu a tři čtvrtě. Takže v klidu počkám, až se masa pohne.

Jsem dnes převážně zelený. Brčálové triko doplňují fosforové ponožky a nátělník - a nová čelenka má přesně odstín znaku mé soukromé běžecké stáje Zelená liška, tedy pokud bychom nějaký znak měli. Zaujalo to i fanynky. "Zelená jedéém!" křičí na mě nějaká paní s fotoaparátem. Zakopávám, trhám jablíčka a sunu se pořadím vzhůru.

Uprostřed výstupu na Blaník nás šipka nečekaně hází na širokou povlovně stoupající cestu. Blaničtí organizátoři na propozice malým písmem napsali, že to letos bude trochu delší a jiné. Je to bezpečnější, protože pomalí stoupající a rychlí padající běžci se potkají až na široké cestě, ne na pěšině plné šutrů, ovšem kus kouzla to ztratilo, marná sláva. Nová rovinka je navíc nekonečná a běžce dočista ukolébá před posledním brutálním krpálem na rozhlednu.

Ten tam zaplaťpánbůh zůstal. Jako jediný v okolí běžím až nahoru, ostatní více či méně jdou, někteří mi zato fandí. Je to sice po všech stránkách nesmysl a ty síly mi budou pravděpodobně chybět, ale dostávám se, byť třeba na chvíli, před desítku lidí a zpátky pod Blaníkem na mě někdo volá, že jsem celkově 19., což je k nevíře.

Na posledních osmi kilometrech nastává tradiční post-blanické vychladnutí. Monotónní asfalt, občas někdo mává, mávám taky, na poli fouká, někde v dolíku je Vlašim. "Hele, zelená, póóóď!" volá moje nová známá. Až teď mi došlo, že takhle nejspíš povzbuzuje i ostatní. Na rovné silnici před sebou vidím další barevné postavy, ale všechny běží celkem rychle a nikdo se bohužel nechystá odpadnout. Předběhnu ještě dva tři kolegy, k dalším dvěma se blížím, ale chybí mi těch pár umačkaných vteřin v davu před startem. Za 22. kilometrem už je opravdu cíl, který protínám po hodině a 41 minutách.

Milan je spokojený s časem kolem 1:47, Václav je trochu trpký. O sedm sekund se nevešel do dvou hodin, které si vysnil. Navíc asi trochu nastydl.

A já jsem šťastný. Miloš Škorpil by ze mě měl radost; kdyby věděl, kdo jsem. V neoficiálním pořadí jsem šestnáctý, oproti loňsku jsem se posunul o patnáct míst vpřed.

Co to znamená, je nasnadě a každý si to už spočítal. Měl bych víc žrát.

text Řízek, foto Ř. a mercedesbenz13.rajce.idnes.cz/