Kamarád Milan do toho praštil svérázným způsobem, znenadání a v polovině ledna. Neobvyklá byla i rozlučka se svobodou. Její první část se odehrála na úpatí Blaníku, a nutno dodat, že i dalších kopců. Kdo nepoběží na Blaník, vyhlásil ženich, musí si večer dát o panáka víc. Spekulovat o výhodnosti obou variant je zbytečné, navzdory tomu pár pozvaných do Vlašimi skutečně dorazilo, a to včetně Milana a jeho bratra Tomáše.
Tomáš se přiznal, že neběhá. Pro někoho, kdo neběhá, je Zimní běh na Blaník se 24 kilometry více méně terénem a převýšením přes 600 metrů poměrně krušný začátek kariéry. Asi jako hodit do neplavce do vody, ale ještě mu ji okořenit žraloky nebo nějakým jiným nebezpečným svinstvem. Nebo když neumíte mluvit, a rozhodnete se moderovat deset televizních pořadů. Tomáš se ale přesto usmívá. Brácha se zítra žení a je příjemné udělat si takový pěkný výlet.
Usmívám se také, ale není to výraz pohodáře z Valašska, nýbrž sebevědomý úsměv tradičního účastníka této úchylárny, jíž každoročně zahajujeme běžeckou sezonu. Úsměv zpevňuje vzpomínka na největší úspěchy – před několika lety jsem doběhl jen o pár okamžiků za Radkou Churaňovou, vítězkou mezi ženami, a zejména českou rekordmankou v závodě na 100 kilometrů, v důsledku čehož jsem se mihl i v záběru kamery ČT, která s Churaňovou zrovna natáčela rozhovor.
Úsměv naopak oslabuje to, že jsem toho na podzim moc nenatrénoval, a i fakt, že minule, poprvé na nové, těžší trati, mi to vůbec nešlo. Minule byl ale sníh a pak bláto, letos je pár stupňů nad nulou a jediný sníh široko daleko ušlehali v cukrárně na náměstí. Jenže taky jsem si vlastně včera podvrtl kotník, když mi na Vyšehradě vběhl do cesty neposedný psík. Ale lidé jsou na tom i hůř.
A tak jako dalších čtyři sta lidí běžíme a z parku si to šineme ven z městečka a hned za přejezdem doleva podél kolejí po cestičce, kterou to záhy přestane bavit a začne kličkovat mezi stromy a zvolna stoupat. Nám, kteří jsme první dva kilometry urazili za méně než osm minut, dochází, že jsme udělali chybu, a postupně a potupně zpomalujeme. A dochází nám.
Než si člověk zaslouží Blaník, musí překonat pár dílčích nesnází v podobě dalších kopců. A tak se stane, že na devátém kilometru toho mám už celkem dost. A teď to teprve začne. A nejde to moc dobře. Oproti loňskému roku je vrchol Blaníku o dvě minuty výše - a nemyslím si, že by hora vyrostla. Konečně jsem však pod rozhlednou. Teď už se jen ve zdraví vrátit. V místě, kde se oba směry potkávají, na mě někdo volá Řízku. Může to být Milan, ale ve skutečnosti je to Tomáš. Milan, jak se později ukáže, je totiž jen kousek, asi dvě tři minuty za mnou.
A tak to už zůstane. Už nějakých deset kilometrů před cílem vím, že loňský čas nepřekonám, a tak hledám další, dosažitelnou metu: je nasnadě pokusit se dokulhat aspoň v čase pod dvě hodiny. Pár set metrů před cílem mě o pár vteřin popožene povzbuzující táta, který bude posléze zarputile negovat veškeré snahy pozvat ho na oběd, když už tam vážil cestu, v cílové rovince se k pozitivním faktorům přidá má žena a její rodiče. K těm negativním patří třeba křeče.
Nicméně jsem tu, stihl jsem to pod dvě hodiny a nejméně pošesté jsem porazil Blaník. A i když 46. místo nemá nárok zařadit se vedle televizního mihnutí a plaveckého diplomu z první třídy do mé síně slávy, aspoň mohu večer s klidem odmítnout panáka
Stálo to za to. Buďte šťastni, Milane a Míšo.
Tomáš se přiznal, že neběhá. Pro někoho, kdo neběhá, je Zimní běh na Blaník se 24 kilometry více méně terénem a převýšením přes 600 metrů poměrně krušný začátek kariéry. Asi jako hodit do neplavce do vody, ale ještě mu ji okořenit žraloky nebo nějakým jiným nebezpečným svinstvem. Nebo když neumíte mluvit, a rozhodnete se moderovat deset televizních pořadů. Tomáš se ale přesto usmívá. Brácha se zítra žení a je příjemné udělat si takový pěkný výlet.
Usmívám se také, ale není to výraz pohodáře z Valašska, nýbrž sebevědomý úsměv tradičního účastníka této úchylárny, jíž každoročně zahajujeme běžeckou sezonu. Úsměv zpevňuje vzpomínka na největší úspěchy – před několika lety jsem doběhl jen o pár okamžiků za Radkou Churaňovou, vítězkou mezi ženami, a zejména českou rekordmankou v závodě na 100 kilometrů, v důsledku čehož jsem se mihl i v záběru kamery ČT, která s Churaňovou zrovna natáčela rozhovor.
Úsměv naopak oslabuje to, že jsem toho na podzim moc nenatrénoval, a i fakt, že minule, poprvé na nové, těžší trati, mi to vůbec nešlo. Minule byl ale sníh a pak bláto, letos je pár stupňů nad nulou a jediný sníh široko daleko ušlehali v cukrárně na náměstí. Jenže taky jsem si vlastně včera podvrtl kotník, když mi na Vyšehradě vběhl do cesty neposedný psík. Ale lidé jsou na tom i hůř.
A tak jako dalších čtyři sta lidí běžíme a z parku si to šineme ven z městečka a hned za přejezdem doleva podél kolejí po cestičce, kterou to záhy přestane bavit a začne kličkovat mezi stromy a zvolna stoupat. Nám, kteří jsme první dva kilometry urazili za méně než osm minut, dochází, že jsme udělali chybu, a postupně a potupně zpomalujeme. A dochází nám.
Než si člověk zaslouží Blaník, musí překonat pár dílčích nesnází v podobě dalších kopců. A tak se stane, že na devátém kilometru toho mám už celkem dost. A teď to teprve začne. A nejde to moc dobře. Oproti loňskému roku je vrchol Blaníku o dvě minuty výše - a nemyslím si, že by hora vyrostla. Konečně jsem však pod rozhlednou. Teď už se jen ve zdraví vrátit. V místě, kde se oba směry potkávají, na mě někdo volá Řízku. Může to být Milan, ale ve skutečnosti je to Tomáš. Milan, jak se později ukáže, je totiž jen kousek, asi dvě tři minuty za mnou.
A tak to už zůstane. Už nějakých deset kilometrů před cílem vím, že loňský čas nepřekonám, a tak hledám další, dosažitelnou metu: je nasnadě pokusit se dokulhat aspoň v čase pod dvě hodiny. Pár set metrů před cílem mě o pár vteřin popožene povzbuzující táta, který bude posléze zarputile negovat veškeré snahy pozvat ho na oběd, když už tam vážil cestu, v cílové rovince se k pozitivním faktorům přidá má žena a její rodiče. K těm negativním patří třeba křeče.
Nicméně jsem tu, stihl jsem to pod dvě hodiny a nejméně pošesté jsem porazil Blaník. A i když 46. místo nemá nárok zařadit se vedle televizního mihnutí a plaveckého diplomu z první třídy do mé síně slávy, aspoň mohu večer s klidem odmítnout panáka
Stálo to za to. Buďte šťastni, Milane a Míšo.
text Řízek, foto budka
Žádné komentáře:
Okomentovat