MISE BLANÍK

O Velikonocích jsme bohužel nemohli být s našimi skvělými zábavnými přáteli, což byl v podstatě bezprecedentní krok, který - nevím, jestli každého, ale mne rozhodně ano - překvapil. Tak jsme během prodlouženého víkendu plného nekonečné hostiny s mírně násilnickou machistickou vložkou, do nějž se pohanovi v podstatě smrsknou nejvýznamnější křesťanské svátky (ale je to zábavné!), alespoň ledacos pokořili. Upekli jsme neuvěřitelný mazanec, Pepan se popral se psem a s Maruščinými rodiči jsme zdolali, byť jen kratší jižní cestou, významný vrch Blaník.

Až na tu bitku nerozvážné kočky s tvorem, který je v potravním řetězci odjakživa nad ní, bylo vše poprvé.

Leoš stájl.

Zapadlé vesničky, jejich názvy nevymyslíš, klikaté silnice, kopečky a lesy, které i pod sněhem dávají tušit výrazný houbařský potenciál. A fotovoltaiky a zámek Jemniště, kde se ženil (chvilka napětí, čekali jsme třeba Masaryka nebo Hegela) - Leoš Mareš! Deset bílých limuzín, vzpomínají pamětníci. Krajina v okolí Blaníku je svým způsobem malebná. S panem docentem Maruškou za volantem si ji člověk má čas a příležitost důkladně prohlédnout.

Tady všude byl.

Jezdím jak Chiron, i v pětasedmdesáti, je přesvědčena hlava rodiny. Octavia si to štráduje silničkou, podle mnou nedešifrovaného klíče povětšinou středem, občas téměř v zámezí. Chvíli pádíme, chvíli téměř stojíme, když pan docent začne vyprávět. "No né, to mi klidně řekni, že řídím jak sráč," domáhá se upřímnosti. Ale to já ne, utrousím, že jen řídí "jinak než já" a hned a doteď toho lituji, evidentně se ho to dotklo. Jsou přece věci, na něž jsou muži obzvlášť hákliví, a tohle je jejich exemplární příklad.

Naše expedice.

Na parkovišti nad Louňovicemi pod Blaníkem nahazuje polovina týmu trekové hole, paní Maruška v čepici po dědovi jimi překvapivě vládne. Mekka středočeských turistů a mýty opředená hora (to, že tam někde jsou a někdy, až se jó naštvou, vylezou, citlivější osoby jako já vnímají na každém kroku) byla pod sněhem. 

Blaník. Omluvte pohybovou neostrost
danou exponováním z řítícího se vozu.

Při středně náročném výstupu na Velký Blaník (ohodnotil bych ho tak WW II) potkáváme celou řadu lidí, kteří měli podobný nápad jako my - tedy kvůli rodinným důvodům, bowlingu, který nebyl, práci, která byla a diplomce, na níž se mohlo a mělo pracovat, zůstat na svátky doma a maximálně tedy na tu procházku. Nosí si své ratolesti v kombinézách na zádech a opatrně našlapují na kluzké kameny.

Trpaslíček lyžuje.

Nebudu vás napínat, kopec jsme po asi třičtvrtěhodinovém výšlapu zdolali. Pravda, podle opršených tabulek na zdi rozhledny, jež tam kdysi přibili zdatní turisté, to muži v mém věku mělo ideálně trvat 11 minut. Počítal jsem to, musel bych celou cestu běžet, ale třeba lidi v historii v tom uměli chodit rychleji.

V přízemí rozhledny nádherně voněl svařák a teplo od kamen divokých tvarů nechráněných průmyslovým vzorem, jak nám pan docent vyložil. 

Náročný sestup.

Hrají tu české písničky, které máme rádi. Ale celkem to chápu, na kopci, který by se jmenoval Metallica, by taky asi nehráli Evu a Vaška. Mladší polovina výpravy vyráží po schodech na úplný vrchol, Maruška v polovině obrací. Jsem asi jediný, kdo má rád rozhledny a jejich závratě. Na špičce stavby snad z třicátých let zůstávám sám, zkoumám vyryté "tweety" zamilovaných anebo jen znuděných návštěvníků ve stropě a hledím dolů a cvakám panoramatickou fotografii. Slušný výhled!

Je tu krásně, ale je čas zmizet. I pětasedmdesátiletý návštěvník - se staršími turisti ve svých tabulkách nepočítali, dnes by to nazvali módně ageismem - už měl být minimálně hodinu doma. Tak to otáčíme a za odměnu, že jsme rodiče tak vlastivědně vyvenčili, dostáváme luxusního beránka.

text a fotky Řízek s přispěním Marušky