AVE BLANÍK!

Kdybych v tom kopci potkal některého z tamějších pohotovostních rytířů, asi bych mu dal záhlavec přes přilbici. Stejně by dopadl případný pořadatel závodu, ač bez přilbice, kdyby se mi nachomýtl do cesty. Koho to napadlo, schovávat bájné vojsko v útrobách tak prudkého kopce? A koho to napadlo na vrchol Blaníku běhat, natož v zimě?

Příležitost vyřídit si to s někým kompetentním jsem dostal, jenže příliš pozdě, když už mě přešla zlost a soustředil jsem se jen, abych se při sbíhání z blanického vršku udržel v aspoň trochu vertikální poloze. "Mám křeče v obou nohou, je to na nic," svěřil se mi řekněme velmi zkušený závodník v jednom z klidnějších úseků, když mě předbíhal. Neznaje ještě zcela taje běžeckého small talku, odvětil jsem něco ve smyslu, že běží docela hezky, ale že tomu nerozumím, že jsem tu poprvé. Nicméně že to je celkem pěkný závod, jen ty kopce.... "Já jsem ho zakládal a jsem tu po pětadvacáté," odvětil senior a ukázal mi záda.

Samotný závod pro mě začal tak, že jsem v sobotu ráno v parkovacím automatu na náměstí ve Vlašimi prohrál padesát korun. Vylezla mi stvrzenka, že tam můžu auto nechat až asi do dubna. Hazardní mafie ze mě měla jistě radost. U zámku už čekal kolega novinář a zkušený maratonec Čenda s chotí a hlásil, že se start posouvá o půl hodiny. Ta utekla strašně rychle, ani jsem se nenadál a tlačil jsem se v desáté řadě před startovní a zároveň cílovou branou. Běží se totiž po silnici do obce Kondrac, pak po červené na vrchol Blaníku, tam nás orazítkují a můžeme se po vlastních stopách vrátit zpět. Celá ta taškařice má měřit 17 kilometrů, tedy dvakrát tolik, co dosud měřil můj nejdelší závod. Ale v cíli dostaneme guláš a čaj, což se vyplatí.

Pořadatel vpředu rozdával hlučícímu davu instrukce, zaslechli jsme jen pokyn, že když cestou uvidíme někoho ležet, že to máme nahlásit nahoře na Blaníku, což vzbudilo všeobecné veselí. Objevil jsem další dva bývalé kolegy, s nimiž jsem se potkal v Týdnu, Marka a Ondřeje, na které v cíli čeká Lenka z Instinktu. Připočteme-li ještě celou řadu lidí z Runga, byl tedy mediálně závod pokrytý dokonale.

Pak se odstartovalo a asi dvě stě klusajících lidí paralyzovalo dopravu ve Vlašimi. Od kruhového objezdu asfaltka mírně stoupala a zatímco vedoucí skupinka okamžitě zmizela v mlze, držel jsem si podle hodinek tempo kolem 4:40 na kilometr, což bylo na mě děsivě rychlé. Konejšil jsem se tím, že aspoň budu brzy pryč z frekventované asfaltky (běželo se za plného provozu a řidiči byli sice ke zpoceným klátícím se troskám povětšinou velmi ohleduplní, ale pár troubících hovad se taky našlo).

Na šestém kilometru ve stoupání k parkovišti a k občerstvovací stanici fandily děti z nějaké školy či školky a vytrvale si s běžci plácaly, tak jsem se na ně zazubil a plácnul si taky a na chvíli opravdu zapomněl, že jsem uřícený, mám tep 190, jsem teprve na úpatí Blaníku a chybí mi kromě vůle ještě asi jedenáct kilometrů do cíle.

Pak jsme konečně opustili silnici a vyrazili do terénu. Na začátku stoupání jsem míjel první vracející se odvážné ženy a dívky, jež startovaly o půlhodinu dříve. Had lidí přede mnou se pohyboval stále pomaleji s tím, jak cesta stále příkřeji stoupala, motala se mezi stromy a kamením, brázdily ji vysoké schody a kluzké kořeny a celkově byla nepřátelská. Poměr běžících k chodícím byl čím dál víc ve prospěch těch druhých, až jsem se na předstírání, že to během bude rychlejší, vykašlal i já. Pro pár "mudlů", kteří vyrazili v poněkud nevhodném počasí na sobotní výlet a teď raději stáli dál od cesty, to muselo být až směšné, jak se ti pestře vyšňoření závodníci pokorně změnili v pomalé turisty. Takové poutníky z divného procesí uctívačů elasťáků a funkčního prádla.

Publicista Marek pílí k cíli.

Pak kolem nás prosvištělo čelo mužského závodu, skákali mezi kameny jak kamzíci a já si umínil, že zrovna tak poběžím z kopce taky. Ale že tedy ještě pár metrů jen půjdu, jen támhle nahoru, jak se cesta láme. Když už to vypadalo, že kopec nikdy neskončí, vysvitlo slunce a mezi stromy kromě něj vykoukla i rozhledna. Dostávám razítko a křeče, jak ztuhlé nohy nutím k rychlejšímu pohybu. Jehličí klouže, kameny kloužou, kloužu taky, kamzičí běh lídrů se mi daří napodobovat velmi neobratně, spíš vůbec. Padám a stoupající špalír se táže, jestli jsem v pořádku. Kdyby ne, nahlásí to nahoře pořadatelům a všechno bude tak, jak má. Potáceje se mezi kamením vyhlížím známé tváře a zdravím Čendu z iDNESu, Marka z Týdne i Marka z Runga. Něco na sebe křičíme a je to dobrý.

Ledva mě předběhl zkušený zakladatel, pogratuloval jsem si, že ty silniční boty jsem zvolil vhodně, načež padám přes kořen holení na cosi tvrdého. Naštěstí jsem si nic nepolámal, jen jsem se trochu obalil bahnem, takže na zpáteční cestě dětí ochotných si se mnou plácnout výrazně ubylo.

A zase asfaltka a až k obzoru roztahané pole závodníků. Nemám už žádné jiné přání než nezastavit se v posledním kopci z Kondraci a předehnat toho dědu, který se odkudsi zase vynořil. Ve vyrovnaném souboji generací jsem ho, teď si to trochu vyčítám, bez patřičné úcty sto metrů před cílem dal. V cíli mě stopky vítaly s časem 1:25:56. Na vítězné atlety jsem ztratil osmnáct minut, a tady je na místě otázka, jestli to brát jako jen osmnáct, anebo neskutečně propastných osmnáct. Vybírám si spíš to první a je mi fajn, jen trochu zima.

Někdy bych si nicméně chtěl zkusit, jaké to je běžet úplně vepředu za vozem pořadatelů a těm méně trénovaným se ztrácet v mlze. Tentokrát jsem ale na svém soukromém pomyslném stupni vítězů obsadil všechna tři místa (nevím, čím to, ale povede se mi to téměř pokaždé) a příště sem jedu s tím, že Blaník vyběhnu celý a všem tamním rytířům se vysměju.

text Řízek, fotky Lenka V. N. a Řízek

(Článek vyšel i na serveru Rungo.cz).