Nikomu se nechce dávat 2650 korun za startovné na pražský půlmaraton. Naštěstí můj finančně gramotnější kamarád Václav šetří a má za tři. A má za tři roky poprvé možnost si půlmaraton opravdu zaběhnout: předchozí dva ročníky zrušili.
Václav totiž už před pandemií chytře zakoupil v akci výhodné balení všech pražských masových běhů (půlmaraton, maraton, pětka). A nedávno mu zavolali s překvapivou informací: startovné mu převedli na letošek a že si to buď zaběhne, nebo to propadne.
Propadnutím by se výhodnost nabídky rozplynula, a tak zase začal trénovat a jako generální zkoušku vymyslel společný rychlejší běh v proporcích blížících se chystanému závodu.
Protože šlo o test, nebylo možné jen tak nazdařbůh vyběhnout od mého nebo Vaškova domova, hodinu a půl střídavě zvedat nohy a vést velmi důležité řeči a pak se se slovy "tak pozdravuj rodinu" rozloučit a jít osprchovat. Akce měla pevně daný itinerář. Ten měl, jak se později ukázalo, několik slabých míst.
Předně jsme se z různých důvodů rozhodli vyběhnout v neděli časně ráno. Ta neděle však byla specifická tím, že se v noci měnil čas tím horším způsobem. Zároveň se naši potomci nejspíš telepaticky dohodli, že příprava bude autentičtější, pokud nás unaví noční nespavostí.
Poslední slabinou byl nápad dojet těch asi pět stanic do Podolí autobusem:
- Luki, máš lístek? Nemám nám to koupit přes SMS?
- Ne, nemám s sebou ani telefon, ani peněženku. Tady ve stotřicetčtyřce jsem navíc nikdy revizora nepotkal. A dneska? V půl osmý ráno? Po změně času? Vždyť tu jedou tři lidi.
- No dobře. A jak se ti spalo? Mně hrozně. Tobě asi taky, že jo.
- No co ti budu povídat...
- ... ty vole revizoři, hele je, jak nastupujou. Kupuju esemesky.
Chceš-li poznat svého přítele, vezmi ho s sebou do autobusu a nekupujte si lístky. Dvojice mladých revizorů zkontrolovala zbylého jednoho člověka a pochopitelně zamířila k nám. A že jsme si ty lístky koupili pozdě (to mají, bohužel, tak trochu pravdu).
Václav je ofenzivnější a takový štěkavější (ale třeba je to taktika, jen ji v tom nevidím), já to zkouším nějak okecat (jo, koupili jsme to pozdě, ale zapovídali jsme se a nastoupili teprve minulou stanici, jedeme jen kousek, což je všechno z 90 procent pravda, jsme sportovci, platíme daně, buďte trochu lidští), ale nevypadá to úplně nadějně. Pánové chtějí volat policajty, Václav manželku. Já už to chci mít hlavně z krku a vyběhnout.
Nikomu se nechce dávat 2×1000 korun za jízdu na černo, ale když jste jediný, kdo to může udělat, prostě musíte (Václav bezkontaktně platit neumí). Trochu vztekle se loučím, Václav ještě zahuláká jejich směrem pár pravděpodobně sarkastických poznámek ("To jste hrdinové! Gratuluju! Máte ze sebe dobrý pocit?") a můžeme konečně vyběhnout - moc dobrý pocit z nás nemám.
Test dopadne dobře, určenou trasu zvládneme ve slušném tempu, ale do řeči nám moc není. Nakonec kupujeme ženám zákusky a "to velké kafe s mléčnou pěnou/myslíte latté?" a jdeme domů raději pěšky.
Kilometr běhu nás dnes každého vyšel na pěkných 65 korun. Ještě že Vašek (v závodě zaběhne o týden později slušných čas 1:33:39) koupil ten výhodný balíček a já chodím jen na sociální závody se startovným 40 korun (spodní snímek z Běhu na Čerčanský chlum), abychom ušetřili.
Tak pozdravuj rodinu.
Propadnutím by se výhodnost nabídky rozplynula, a tak zase začal trénovat a jako generální zkoušku vymyslel společný rychlejší běh v proporcích blížících se chystanému závodu.
Protože šlo o test, nebylo možné jen tak nazdařbůh vyběhnout od mého nebo Vaškova domova, hodinu a půl střídavě zvedat nohy a vést velmi důležité řeči a pak se se slovy "tak pozdravuj rodinu" rozloučit a jít osprchovat. Akce měla pevně daný itinerář. Ten měl, jak se později ukázalo, několik slabých míst.
Předně jsme se z různých důvodů rozhodli vyběhnout v neděli časně ráno. Ta neděle však byla specifická tím, že se v noci měnil čas tím horším způsobem. Zároveň se naši potomci nejspíš telepaticky dohodli, že příprava bude autentičtější, pokud nás unaví noční nespavostí.
Poslední slabinou byl nápad dojet těch asi pět stanic do Podolí autobusem:
- Luki, máš lístek? Nemám nám to koupit přes SMS?
- Ne, nemám s sebou ani telefon, ani peněženku. Tady ve stotřicetčtyřce jsem navíc nikdy revizora nepotkal. A dneska? V půl osmý ráno? Po změně času? Vždyť tu jedou tři lidi.
- No dobře. A jak se ti spalo? Mně hrozně. Tobě asi taky, že jo.
- No co ti budu povídat...
- ... ty vole revizoři, hele je, jak nastupujou. Kupuju esemesky.
Chceš-li poznat svého přítele, vezmi ho s sebou do autobusu a nekupujte si lístky. Dvojice mladých revizorů zkontrolovala zbylého jednoho člověka a pochopitelně zamířila k nám. A že jsme si ty lístky koupili pozdě (to mají, bohužel, tak trochu pravdu).
Václav je ofenzivnější a takový štěkavější (ale třeba je to taktika, jen ji v tom nevidím), já to zkouším nějak okecat (jo, koupili jsme to pozdě, ale zapovídali jsme se a nastoupili teprve minulou stanici, jedeme jen kousek, což je všechno z 90 procent pravda, jsme sportovci, platíme daně, buďte trochu lidští), ale nevypadá to úplně nadějně. Pánové chtějí volat policajty, Václav manželku. Já už to chci mít hlavně z krku a vyběhnout.
Nikomu se nechce dávat 2×1000 korun za jízdu na černo, ale když jste jediný, kdo to může udělat, prostě musíte (Václav bezkontaktně platit neumí). Trochu vztekle se loučím, Václav ještě zahuláká jejich směrem pár pravděpodobně sarkastických poznámek ("To jste hrdinové! Gratuluju! Máte ze sebe dobrý pocit?") a můžeme konečně vyběhnout - moc dobrý pocit z nás nemám.
Test dopadne dobře, určenou trasu zvládneme ve slušném tempu, ale do řeči nám moc není. Nakonec kupujeme ženám zákusky a "to velké kafe s mléčnou pěnou/myslíte latté?" a jdeme domů raději pěšky.
Kilometr běhu nás dnes každého vyšel na pěkných 65 korun. Ještě že Vašek (v závodě zaběhne o týden později slušných čas 1:33:39) koupil ten výhodný balíček a já chodím jen na sociální závody se startovným 40 korun (spodní snímek z Běhu na Čerčanský chlum), abychom ušetřili.
Tak pozdravuj rodinu.
text Řízek, foto Martin Digmayer a Ř.
Žádné komentáře:
Okomentovat