BEAUTIFUL DAY

Nejvýraznější postavou vídeňského maratonu byl Norbert. Tato tlaková výše přišla do střední Evropy z Afriky a přinesla s sebou nedubnových 27 stupňů. Zastínila tak všechny ostatní Keňany i Etiopany - jim i tisícům amatérů Norbert zhatil naději na osobní rekordy, naopak pohotovým fotografům přivál šanci na momentky přehřátých minimalisticky oděných gazel, kterak se polévají kelímky vody. Bulvární list nazítří přinese informaci, že 41 919 účastníků závodu spotřebovalo 145 tisíc litrů vody. Nevím, jak to tak rychle spočítali, ale zdá se to možné. Pokud v tom mají i pozávodní kafe, tak to za mě sedí.

Výlet do Vídně byl dobře vymyšlený. Dostali jsme jej jako společný dárek - pro mě startovné, pro mou "umbrella girl" velmi pěkný hotel strategicky umístěný v centru - jako kompenzaci za to, že musí stát u trasy a lhát "Krásně běžíš, Luko". I auto jsme nechali doma a nechali se hýčkat vlakovým personálem i kamarádkou Míšou, jež nás provedla po Vídni.

Akorát s Afričanem Norbertem jsme nepočítali. A s tím, že kolega Vašek, který měl zároveň běžet půlmaraton (chtěli jsme se držet pohromadě), dostane dva dny před závodem antibiotika a zůstane doma. A taky s tím, že si tři týdny před startem něco udělám s kolenem, což mě přinutí výrazně omezit jakýkoli pohyb.

Ráno jsme s Maruškou zrekonstruovali růžový tejp na koleni. Nejspíš to funguje stejně spolehlivě jako homeopatika nebo numerologie, ale aspoň mě mohla v davu snáze poznat. Horko bylo už v metru cestou na start, pak pustili z reproduktorů Strausse a vydali jsme se na cestu přes jakýsi obří most přes Dunaj.

Umístili mě sice do druhého nejrychlejšího chlívečku, jenže i tak bylo přede mnou několik tisíc pomalejších lidí. Klopýtal jsem přes jejich končetiny, kosil je loktem. Házeli jsme po sobě nevraživé pohledy a neupřímné omluvy a všichni jsme se děsně potili. Zkrátka to bylo jak výprodej v Ikee. Až po pěti kilometrech jsem zvedl hlavu a rozhlédl se, kde vlastně jsem. Byla to dlouhá rovná cesta skrz park, nejspíš Prátr. Každý se snažil vytěžit veškeré náznaky stínu listnatých stromů. Nějaký chlapec měl na cedulce napsáno, že je oficiálním dodavatelem "high five". Jenže stál na slunci a na delší straně oblouku, tak si s ním nikdo neplácal.

Ve čtvrtině závodu jsme se měli potkat s Maruškou, ale nenašli jsme se. Možná nakonec šla radši do muzea na výstavu Egona Schieleho, což by přece jen byla o fous méně depresivní podívaná. Na dvacátém kilometru byla poslední možnost to důstojně zabalit dřív - půlmaratonci zde odbočovali rovnou do cíle. Růžové homeopatikum ale fungovalo, tak jsem místo toho zrychlil. Těsně za polovinou jsme se konečně setkali a domluvili jsme si další rande na 30. kilometru, u fotbalového stadionu. Kdysi jsem tam byl na koncertě U2. Dneska to byl vlastně taky takový Beautiful day.

Volala na mě, že běžím krásně. Nevyvracel jsem jí to, ale poznamenal jsem, že posledních deset kilometrů bude krušných. Pro srovnání, při svém prvním maratonu jsem na stejné kótě upřímně hlásil, že jsem v píči. Je znát, že jsem vyzrál, přinejmenším verbálně.

Zase jsme byli v parku u Prátru, protáhli nás nekonečnou asfaltkou tam a zase zpátky. Stín pod stromy byl falešný, tvářil se vlídně, ale nechladil. Dvoučlenná kapela neúspěšně bojovala s úpalem a s jižanským rockem. Až kolem 38. kilometru se moje strojové tempo pokazilo, ale jiní na tom byli i hůř. Třeba nemocný Vašek. Nebo chlap, který se těsně přede mnou chytl za zadní stehno a hned poté i za druhé a na další chytání mu už prostě nezbývaly končetiny. I další běžci vypadali zkrouceně a zdeformovaně jako akty Egona Schieleho. Ten na tom ostatně taky nebyl moc dobře. Umřel v 28 letech v den pohřbu své manželky, navíc těsně potom, co skončila válka. Prostě pech.

Poslední míle byla očistcem. Svítí kontrolka. Vysoká teplota chladicí kapaliny. Tep 195 za minutu je prostě ve střednědobém horizontu neudržitelný. Každý krok vyžaduje zdůvodnění a každé zdůvodnění vyžaduje přezkoumání. Každé přezkoumání vyžaduje důkladnou analýzu. Zahlédl jsem svou ženu, něco na mě volala, její zprávu se mi ovšem nepovedlo rozluštit. Za modrým kobercem mi dali ošklivou medaili ve tvaru šerifské, nebo bolševické hvězdy. O půl minuty jsem navzdory Norbertovi překonal sám sebe. Mohl jsem ohnout koleno, dokonce i nemotorně chodit. A v cíli jsme se našli. Víc si přát nelze.

Můžeme se konečně věnovat důležitějším věcem. Guláši a chřestu, muškátu a štrúdlu. Žena má rudé šaty a sluší jí to. V Leopoldově muzeu obdivujeme Schieleho, Kokoschku nebo Klimta, stejně jako bezbariérový přístup a chladno.

Druhý den ráno je příjemně pod mrakem a chvílemi prší. Norbert se stejně jako my vyřádil a vrací se domů.

text Řízek, foto Maruška a Ř.

DVA VÝFUKY

S otcem máme, nepřekvapivě, mnoho společného. Oba jsme kupříkladu mívali nejdříve dlouhé, později nějaké vlasy, které nám při jízdě na našich milovaných strojích vlály anebo vstávaly hrůzou na hlavě. U mě tím strojem bylo a je horské kolo značky RB, u otce to býval podivný skútr Čezeta přezdívaný prase. Trosky různých exemplářů tohoto typu se o mnoho let později, když jsme byli malí, válely u dědy na zahradě a svými nevšedními tvary podněcovaly naši představivost.

Pro následující příběh je podstatná ještě jedna společná vlastnost: dáváme si navzájem zvláštní dárky, které neumíme pořádně přijímat. Nedostatečně projevujeme emoce, začneme třeba odcházet uprostřed procesu předávání, nejspíš věnovat se zábavnějším věcem; dárce je pak v rozpacích. Jako když se onehdy moje žena, která na kytaru nehraje, naučila brnkat mou oblíbenou skladbu a na mé narozeninové oslavě ji předvedla, pokýval jsem hlavou a šel jsem si pro chlebíček a rum s kolou.

Přes tato rizika jsme tátovi k šedesátinám sehnali prasečí skútr. Vymyslel jsem to už před časem a nikdo mi to včas nerozmluvil. Měl jsem dojem, že vepřové období je jedno z těch, na něž rád vzpomíná. Historku, jak jeli na Karlštejn a měli výfuk přidělaný páskem a ulomené zrcátko a místo klaksonu měli zvonek a zastavili je policajti, ale dobře to dopadlo, protože policajt jim jen chtěl říct, že je silnice zavřená, ať jedou jinudy, jsem slyšel v různých variacích xkrát a nepřestává mě bavit. Dá se říct, že zraje jako víno.

A jako já mám ikonickou fotografii, na níž jako (hodně malé) dítě ujídám slepicím starý chleba z kastrůlku, táta má drsňácký portrét vsedě na divném motocyklu, který vypadá, jako by návrhář původně kreslil lokomotivu nebo motorový člun a po náhlé změně zadání se mu to už nechtělo moc předělávat.

Když se na narozeninové zahradní slavnosti hosté rozestoupili a zpod hnusné plachty vykoukl otlučený rypák 59 let starého stroje, můj otec několik dlouhých vteřin stál bez hnutí a mlčel. Pravděpodobně mu hlavou běžely vzpomínky na všechny ty upadlé výfuky a kilometry tlačení, kdykoli si tenhle nevýkonný, zato obézní motocykl usmyslel, že prostě dál nepojede.

"Prase!" zvolal nakonec táta do nervózního ticha. Pak se zeptal, jestli skútr má jeden, nebo dva výfuky. "Dva," přiznal jsem nejistě, neznaje "správnou" odpověď. Otec spokojeně pokýval hlavou, usadil se na sedlo, zatroubil, poděkoval a šel se věnovat grilu.

Momentálně má stroj výkon jen 1 k. 

(Děkoval pak během večera mnohokrát, až moc, a byl opravdu dojatý, jako jsem byl i já tehdy s tou nacvičenou písní. Jen nám to prostě déle trvá. Pomaleji startujeme).

Oslava byla skvělá. Příbuzní i kamarádi dorazili v hojném počtu. Hejno juniorů víc než hodinu sestavovalo gril a bylo legrační i inspirativní to pozorovat. Načež se snědlo hodně masa i buchet. Promítala se difamující rodinná videa a bezvadné fotky z legendární motocyklové expedice za spolužačkami. Té se tehdy otec zúčastnil na náhradním stroji, neboť prase bylo zrovna chromé.

Ostatně i tohle darované ještě ráno před oslavou jezdilo, ale po troufalém, a proto neúspěšném pokusu dojet z Rudné do Modřan po vlastní ose nás sledovalo jen coby statický exponát. (Dojeli jsme k ceduli TACHLOVICE). Začínal jsem chápat, že to vlastně není dárek, ale tak trochu i kletba. Přesto se hrozně těším, až s tátou a strýcem zjistíme, co tomu je, a ze dvou výfuků se vyvalí typický dvoutaktní smrad.

Otci, který teď chudák hledá původní návod k použití a údržbě a klíč na svíčky, nicméně slibuji, že k sedmdesátinám dostane zcela konvenční dárek. Luxusní dovolenou, seskok padákem, výlet hyperloopem do Brna, elektromobil Tesla nebo normální motorku.

text Řízek, foto Ivan Tatíček, Hanka, Maruška a Ř.

COMIC GYMPL

Na gymnáziu jsme měli ředitele přezdívaného Šášula. Už nevím, jak k tomu přišel, ale mohlo to mít i něco do činění s nástěnkou umístěnou nedaleko ředitelny. Na ni tento dobrý (později v životě jsem měl mnohem horší ředitele) člověk se značnou kadencí umisťoval různá sdělení organizačního, servisního, motivačního, ale i výhružného typu (přezouvejte se, krucinál už).

Kromě svérázné stylistiky jeho prapředci newsletterů a informačních mailů prosluli i důsledným využíváním písma Comic Sans, jež je i mezi laickou veřejností považováno za znak naprostého nevkusu a úpadku, něco jako fusekle v sandálech. Nehledě na to, že jakýkoli zuřivý vzkaz napsaný tímto fontem získává úplně jiný, až cimrmanovský rozměr. Kdybyste třeba Comic Sansem vyhlašovali válku, dopadlo by to jako cokoliv, do čeho se pustí Jaromír Soukup.

Šášulova sdělení byla proto minimálně mezi mou tehdejší sociální bublinou oblíbená. Vždy jsme se těšili, co z něj zase vypadne, dávali jsme si sraz u nástěnky, abychom to věděli první.

Gymnázium na Vítězné pláni (GVP), kde jsem málem maturoval s vyznamenáním, jsem v posledních letech zcela ztratil z dohledu. Na sociální síti jen sleduji jednoho z učitelů, který se s horlivostí, jakou si pamatuji, snaží prosazovat přesně ty názory, které se nám mainstremová média bojí říct. Vždycky mu na to začnu něco nakvašeného mainstreamového odpovídat, ale pak to smažu. (Zuckerberg si mě tím pádem zaškatulkoval do kolonky "nechá se vytočit, ale obvykle brzo vychladne" a určitě mi podle toho nabízí reklamy). Dále čas od času pocítím vděčnost skvělé paní češtinářce. Pomohla mě nasměrovat v životě vstříc krásné práci, již mám pořád tuze rád, byť je to s ní často těžké. Občas si kromě toho vzpomenu na maturiťák, kde nám bůhvíproč zpíval Petr Kotvald a dodnes je mi za to stydno. A s tehdejším spolužákem Pájou chodím běhat a konzultuji s ním nemoci své i širší rodiny. No a tím ve vztahu já a gympl vlastně končíme.

Potěšilo mě proto, že jsem na svou alma mater po čase konečně zase narazil, a to ve facebookové skupině Grafický odpad. A pak jsem se zaradoval podruhé, když jsem zjistil, že si škola drží kontinuitu.

Terčem posměchu prokrastinujících uživatelů se totiž (celkem po právu) stala nová výzdoba recepce školy, kde někoho mimo jiné napadlo napsat obřím písmem "Skloňování vzoru GVP - GVP jsem já, GVP jsi ty, GVP jsme my...". Pomiňme různé typografické nedostatky, že skloňování je něco jiného a že to je debilní a zní jako nějaký refrén od Kotvalda, důležitější je, že na fasádě svítí obrovský nefalšovaný Comic Sans a já bych dal přezutou nohu do ohně za to, že vím, kdo to vymyslel.

Oceňuji, že studentům to není lhostejné a že proti tomuto počinu dokonce sepsali petici. Nutno dodat, že ve zdůvodnění mají také pár chyb, ale aspoň je to napsané normálním písmem.

---------------------
Zrovna když jsem tohle dopisoval, objevila se zpráva o neobvyklém zásahu pražských hasičů: "Pražští hasiči vyprostili prst žáka v keramickém umyvadle ve škole. Hasiči umyvadlo rozbili, prst uvolnili a předali žáka záchranné službě. Případ se stal na střední škole v Praze 4." Bylo by nám to podobné, ale věřím, že se škola přeci jen mezitím kvalitou studentů - když už ne vizuálně - posunula, a že se tedy jedná o nějakou úplně jinou střední školu.

text Řízek, foto bit.ly/NechciComicSansNaGVP

PRVNÍ CASTING

Octli jsme se v jakémsi skanzenu osmdesátých let minulého století, ale aspoň tam bylo teplo. Vše bylo původní: váha na pultu, chlebíčky v chlaďáku, lahváče, zarámovaný (mladý) Karel Gott a nahotinky na stěnách, umakart, štamgasti. Všichni jmenovaní, živí i zarámovaní, měli dost divné účesy, a teď nemluvím nutně jen o vlasech.

Paní vedoucí nosila osazenstvu panáky (bylo cca 11 dopoledne); jeden ze štamgastů si u pultu zaujatě hrál s takovou tou fascinující dětskou hračkou - nevím, jestli si ji pamatujete, ovšem já jsem ji miloval: v jakémsi plastovém obouručním akvárku plavou barevné kroužky, úkolem hráče je stiskem tlačítka spustit proud, který ty kroužky rozhýbe. Ty se pak snášejí v ideálním případě do přihrádek pro ně určených. Takhle nějak si představuji odvykací kúru při chorobném gamblingu.

S Milanem jsme si v bufetu v Tisé koupili čaj a marokánku a koukali jsme na to dioráma, které se tu před námi odehrávalo a které jsme coby pražská, resp. vsetínská kavárna nemohli pobrat. Popravdě se nám hlavně vůbec nechtělo jít ven do zimy a větru, a ještě k tomu závodit.

O pár desítek metrů nad bufetem ležel malinký kemp a nad ním se tyčily strmé skály. Přihlásili jsme se na půlmaraton vedoucí skrz skalní město a čekali, co bude. Nejdřív přistoupil neznámý mladý muž a strkal nám letáky doporučující, abychom se přihlásili na casting modelů a modelek do Teplic. Pravděpodobně nás neviděl se před chvílí převlékat. Zdvořile jsme odmítli, ač poctěni, ale mladík trval na svém, že nám to musí dát a že my si to musíme vzít, protože je to od sponzora. Tak jsme si letáky zmuchlali do kapsy, přesně jak sponzor chtěl.

Jiného pána jsem se ptal, kdy přesně je start, on mile odvětil, že si to mám přečíst na druhé straně startovního čísla. To mě plynule přivedlo k myšlence, že za 470 korun za účast (nepočítaje v to marokánku v bufetu) toho tu vlastně moc není. Akorát nafukovací brána a malý stan pro organizátory. A ještě jsme mohli do skalního města, což stojí normálně 30 korun, třebaže sveřepá paní v pokladně nás chtěla zkasírovat ještě jednou. Aby bylo jasněji: já zatím nejsem modelka, nepotřebuju vyhřívanou šatnu, saunu ani čtyři druhy jídla včetně dvou veganských, jen je mi vždycky smutno, když mě někdo ojebává.

Startovní čísla se nám ovšem povedla, aspoň co se podobnosti s pražskou hromadnou dopravou týče. Moje 193ka vozí nudisty z Vršovic na Šeberák či maminky do porodnice v Krči, Milanova 196ka se zase řítí ze Smíchova až na Kloboučnickou. Oboje to jsou spolehlivé, ne půlmaratonské, ale rovnou maratonské linky, a to je dobré znamení.

Nejdříve vyběhli lidé se štěkajícími psy a pak se, zhruba o dvě minuty dříve, než bylo napsané na tom čísle, dostalo i na nás. Čekaly nás tři sedmikilometrové okruhy. Vyškrábali jsme se po zledovatělých schodech skrz otvory ve skalách až na vrchol, turisté z nás byli tak vyjevení, že ani nestíhali nadávat. Ze skal nás pořadatelé prostřednictvím fáborků poslali ostrým sešupem plným šutrů a kořenů někam úplně dolů k jakýmsi rybníčkům a pak zase, jak to tak bývá, zpátky na hřeben, po pěkných pěšinkách. A pak ještě dvakrát. Můj převládající pocit byl úžas nad tou nádhernou krajinou kontaminovaný pocitem neodvratnosti výronu kotníku, pádu břichem na ostrou skálu a podobných nehod. Rozhodně to byl silný zážitek po všech stránkách.

Ve druhém kole jsem běžel s budoucím vítězem kratšího závodu, přesněji řečeno ze všech sil jsem visel pět metrů za ním a on na mě řval, aby mě motivoval. Kupodivu to fungovalo. Bohužel kolegův závod skončil, tak jsem na poslední okruh zůstal sám a nebylo to ono. Bolelo mě koleno a vzpomínal jsem na marokánku, ne v dobrém. Všichni konkurenční závodníci však byli buď daleko přede mnou, nebo ještě na prohlídce ve skalách.

Na trati mi bylo těžko, ale v cíli na mě padla totální zima a ještě větší trudnomyslnost, když jsem zjistil, že jsem zase skončil čtvrtý, jako před týdnem. Za to samozřejmě pořadatelé nemohou, jako i za to, že Milana těsně před cílem někdo nevybíravě předběhl, a ten tak skončil 16. Ovšem kdyby v cíli bylo kde se ohřát nebo mi někdo usměvavý podával chutný horký vývar, byly by moje pocity méně smíšené.

V blízké vesnici jsme se pokusili se najíst. Vstup do restaurace byl dovedně zamaskovaný v jakémsi dvoře mezi kamiony a další technikou. Na dveřích bylo napsáno "Agrobar", což navozovalo dojem, že si dáme maximálně štamprli čerstvého mléka, nicméně vstoupili jsme a v útulné místnosti posedávaly desítky lidí. "Hledáte někoho?" zeptala se ostře servírka, což nás trochu vykolejilo. "Máme zavřeno. Tohle jsou golfisti. Jste golfisti?" pokračovala žena a my jsme na potupném odchodu ani nestačili předstírat, že jsme.

Napadlo mě to až příliš pozdě, až nad polívkou u pumpy. Měli jsme jí říct, že jsme modelky a jedeme na casting do Teplic. To by koukala!

text Řízek, foto Petr Švanda a archiv