BEAUTIFUL DAY

Nejvýraznější postavou vídeňského maratonu byl Norbert. Tato tlaková výše přišla do střední Evropy z Afriky a přinesla s sebou nedubnových 27 stupňů. Zastínila tak všechny ostatní Keňany i Etiopany - jim i tisícům amatérů Norbert zhatil naději na osobní rekordy, naopak pohotovým fotografům přivál šanci na momentky přehřátých minimalisticky oděných gazel, kterak se polévají kelímky vody. Bulvární list nazítří přinese informaci, že 41 919 účastníků závodu spotřebovalo 145 tisíc litrů vody. Nevím, jak to tak rychle spočítali, ale zdá se to možné. Pokud v tom mají i pozávodní kafe, tak to za mě sedí.

Výlet do Vídně byl dobře vymyšlený. Dostali jsme jej jako společný dárek - pro mě startovné, pro mou "umbrella girl" velmi pěkný hotel strategicky umístěný v centru - jako kompenzaci za to, že musí stát u trasy a lhát "Krásně běžíš, Luko". I auto jsme nechali doma a nechali se hýčkat vlakovým personálem i kamarádkou Míšou, jež nás provedla po Vídni.

Akorát s Afričanem Norbertem jsme nepočítali. A s tím, že kolega Vašek, který měl zároveň běžet půlmaraton (chtěli jsme se držet pohromadě), dostane dva dny před závodem antibiotika a zůstane doma. A taky s tím, že si tři týdny před startem něco udělám s kolenem, což mě přinutí výrazně omezit jakýkoli pohyb.

Ráno jsme s Maruškou zrekonstruovali růžový tejp na koleni. Nejspíš to funguje stejně spolehlivě jako homeopatika nebo numerologie, ale aspoň mě mohla v davu snáze poznat. Horko bylo už v metru cestou na start, pak pustili z reproduktorů Strausse a vydali jsme se na cestu přes jakýsi obří most přes Dunaj.

Umístili mě sice do druhého nejrychlejšího chlívečku, jenže i tak bylo přede mnou několik tisíc pomalejších lidí. Klopýtal jsem přes jejich končetiny, kosil je loktem. Házeli jsme po sobě nevraživé pohledy a neupřímné omluvy a všichni jsme se děsně potili. Zkrátka to bylo jak výprodej v Ikee. Až po pěti kilometrech jsem zvedl hlavu a rozhlédl se, kde vlastně jsem. Byla to dlouhá rovná cesta skrz park, nejspíš Prátr. Každý se snažil vytěžit veškeré náznaky stínu listnatých stromů. Nějaký chlapec měl na cedulce napsáno, že je oficiálním dodavatelem "high five". Jenže stál na slunci a na delší straně oblouku, tak si s ním nikdo neplácal.

Ve čtvrtině závodu jsme se měli potkat s Maruškou, ale nenašli jsme se. Možná nakonec šla radši do muzea na výstavu Egona Schieleho, což by přece jen byla o fous méně depresivní podívaná. Na dvacátém kilometru byla poslední možnost to důstojně zabalit dřív - půlmaratonci zde odbočovali rovnou do cíle. Růžové homeopatikum ale fungovalo, tak jsem místo toho zrychlil. Těsně za polovinou jsme se konečně setkali a domluvili jsme si další rande na 30. kilometru, u fotbalového stadionu. Kdysi jsem tam byl na koncertě U2. Dneska to byl vlastně taky takový Beautiful day.

Volala na mě, že běžím krásně. Nevyvracel jsem jí to, ale poznamenal jsem, že posledních deset kilometrů bude krušných. Pro srovnání, při svém prvním maratonu jsem na stejné kótě upřímně hlásil, že jsem v píči. Je znát, že jsem vyzrál, přinejmenším verbálně.

Zase jsme byli v parku u Prátru, protáhli nás nekonečnou asfaltkou tam a zase zpátky. Stín pod stromy byl falešný, tvářil se vlídně, ale nechladil. Dvoučlenná kapela neúspěšně bojovala s úpalem a s jižanským rockem. Až kolem 38. kilometru se moje strojové tempo pokazilo, ale jiní na tom byli i hůř. Třeba nemocný Vašek. Nebo chlap, který se těsně přede mnou chytl za zadní stehno a hned poté i za druhé a na další chytání mu už prostě nezbývaly končetiny. I další běžci vypadali zkrouceně a zdeformovaně jako akty Egona Schieleho. Ten na tom ostatně taky nebyl moc dobře. Umřel v 28 letech v den pohřbu své manželky, navíc těsně potom, co skončila válka. Prostě pech.

Poslední míle byla očistcem. Svítí kontrolka. Vysoká teplota chladicí kapaliny. Tep 195 za minutu je prostě ve střednědobém horizontu neudržitelný. Každý krok vyžaduje zdůvodnění a každé zdůvodnění vyžaduje přezkoumání. Každé přezkoumání vyžaduje důkladnou analýzu. Zahlédl jsem svou ženu, něco na mě volala, její zprávu se mi ovšem nepovedlo rozluštit. Za modrým kobercem mi dali ošklivou medaili ve tvaru šerifské, nebo bolševické hvězdy. O půl minuty jsem navzdory Norbertovi překonal sám sebe. Mohl jsem ohnout koleno, dokonce i nemotorně chodit. A v cíli jsme se našli. Víc si přát nelze.

Můžeme se konečně věnovat důležitějším věcem. Guláši a chřestu, muškátu a štrúdlu. Žena má rudé šaty a sluší jí to. V Leopoldově muzeu obdivujeme Schieleho, Kokoschku nebo Klimta, stejně jako bezbariérový přístup a chladno.

Druhý den ráno je příjemně pod mrakem a chvílemi prší. Norbert se stejně jako my vyřádil a vrací se domů.

text Řízek, foto Maruška a Ř.