Zobrazují se příspěvky se štítkemlatrína. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemlatrína. Zobrazit všechny příspěvky

čtvrtek 19. července 2012

NENÍ NAD TO...

Prázdninové tábory budoucnosti patrně budou mnohem aseptičtější než dnes. Poklesne průměrné množství špíny na centimetr čtvereční těla dítěte, a tím i počet matek padajících do mdlob po dětském návratu do civilizace. Toho se zajisté dosáhne využitím moderních technologií - místo dřevoplachtové jídelny se bude vozit mobilheim. Místo her v lese skákací hrad. Kde budou spát děti, to nevím, ale určitě se najde nějaké lesně moudré řešení bez hnijících a někdy trochu propustných stanů. Solární panely budou pohánět kuchyňské přístroje a mycí centrum opodál nabídne dětem komfort, který si nepochybně zaslouží. A latrína? V první fázi ji nahradí nejspíš toitoiky...

"To je díra, co? Jak pro slona!" prohlásil jsem opřený o krumpáč. "Je malá," odtušil Jirka. "Jo, je malá," připustil jsem a kolegové se mi právem vysmáli.

Kopání latríny patří k nejoblíbenějším pracím přípravné předtáborové fáze. Považte, zatímco jiní musí rozměřovat jídelnu a bát se, že jim ten či onen transept nevyjde a celé jim to někdo hodí nebo spadne na hlavu, další nebožáci třeba musí řezat kupu dříví, a to všechno pod otravným sluncem na louce. Zato u vznikající latríny je chládek, pivko a člověk je tak nějak mimo dosah všeho a všech. Pokud se vám zdá, že už jsem se podobně kdysi rozpovídal, tak máte pravdu. Jenže ty výhody prostě přetrvávají.

Třebaže práce samotná zas tak lehká není. Zemina je suchá, tvrdá, plná kamení a stromy se vznikající stavební jámě usilovně brání spletitými kořeny. A i zde je potřeba přemýšlet inženýrsky. Třeba když začnete kopat patnáct metrů od jídelny, není to úplně dobrý nápad.

"Hele, to není úplně dobrý nápad, kopat patnáct metrů od jídelny," řekl jsem Milanovi a Tomášovi poté, co jsem se nenápadně vytratil od otravného řezání kůlů s tím, že je jdu zachránit. Na kopání latríny musí být totiž (aspoň) tři - to dá rozum. Jeden kope, druhý hází, třetí diriguje a odpočívá. A ten jim právě chyběl. Takže jsme se posunuli dál do lesa.

Strávili jsme v díře příjemný den. Armádní medik Tomáš nás naučil vojensky kopat a vojensky vyhazovat hlínu, aby to bylo efektivní a nenáročné. Ten samý Tomáš, který si za svůj krátký pobyt na stavbě tábora připsal hned několik průserů - třeba když si v lese vykopal pícku a když si na kraji rybníka postavil saunu. Obojí by revírníka určitě rozpálilo do běla, zvlášť ta sauna.

Milan nás zase učil otvírat pivo o pivo, ale přiznám se, že jsem to nepochopil. Taky jsme vedli řeči, jež nejsou pro matróny, což se u latríny může.

Jáma se postupně prohlubovala, avšak pořád to nebylo ono. Objevily se mozoly a jak šel čas, i naši kamarádi. Na slunci už neměli co dělat, tak nám přišli pomoct. A jestli ji nikdo nezasypal, stojí tam latrína pro slona dodnes.

text a fotky Řízek

středa 8. července 2009

V HAJZLU


Jak se do latríny volá, tak se z latríny ozývá
text Řízek, foto 1x Pavel a 3x Řízek

Asi není příliš korektní přinést první dílčí zprávu o probíhajícím táboře přímo z úplného dna. Jenže je to tak, kopali jsme dívčí latrínu – tedy jakousi třináctou komnatu této části nově vzniklého jizerskohorského tábořiště – a bylo to krásné. A o čem jiném psát, když je venku tak pěkně.

Kopali jsme a kopali a vždycky přišel někdo, kdo nám řekl, ať kopeme dál. Díra byla pořád příliš nehluboká. Přestože jsme zdokonalením takzvaného Petrova vzorce (pojmenovaného po vědci, jenž při budování pánské toalety vypočetl, o kolik se latrína zaplní během jedné návštěvy) přišli na veškeré faktory, které ovlivňují rychlost jejího plnění, a podle našeho názoru už by rezervoár dokázal pojmout veškeré myslitelné epidemie, dívky byly jiného názoru. Nikdo nás prostě nemá rád, jenže můžeme si za to sami - jak jsme se vzácně shodli.

A tak vždy jeden kopal, další lopatou vyhazoval a třetí se zotavoval z vysílení. Tedy aspoň většinou, někomu byl i tento triviální systém příliš složitý. Odpočívající nacházel v hlíně zetlelé listy (viz snímek) a povídal kraviny. Abych pravdu řekl, veškeré naše debaty by se do kráteru velikosti pasti na dvojici obézních nosorožců stěží vešly. Ano, byl to především kanál, který lesem zaváněl, no a taky Zdeňulína. O té se hodně mluvilo, ale nakonec dokonce sama vzala lopatu a pomohla nám naplňovat dívčí sen o kvalitním záchodu.

Byl pátek, a tak přijely děti. My jsme je ale neviděli, protože z propasti šlo spatřit jen koruny stromů, a to ještě v neskutečné výši. A když už se pod lopatami začala rýsovat australská pevnina a i úroveň debaty dosáhla naprostého dna, zavolali jsme pomoc a fotografa a vylezli zpět na povrch předat hotové dílo slečnám. Přeji tímto všem uživatelkám jámy pěkné zážitky.