ZELENÁ VÝŠKA

Kamarádi. Vezmete je na závod, bezpečně a pohodlně je tam odvezete a oni se vám odvděčí tím, že vás dvacet metrů před cílem předběhnou. Běh Partyzánskou stezkou v Oseku tak patrně nebude patřit ke sportovním zážitků, ke kterým bych se v budoucnu rád vracel. Vzpomínka, pokud ji zcela nevytěsním, spíš zabolí u srdíčka. 

"Všechno nejlepší k narozkám, něco jsem ti přinesl," říkal mi Milan místo pozdravu a já se naivně začal těšit na nějaký hodnotný dar. Kamarád mi však jen vrátil cyklistický bidon, který jsem u něj před časem zapomněl. Zklamání jsem nedal najevo a soustředil se výhradně na nadcházející závod.

V Oseku bylo téměř vše jako loni. Sál hospody plný lidí v různé fázi převlékání a aplikování rozličných podpůrných prostředků a gelů, jediný záchod, na němž se běžci zbavovali předstartovní nervozity držíce nedovírající dveře kabinky, tatranka, účastnický list a pořadatelé komolící název mého týmu - letos mi ze Zelené lišky udělali Zelenou Výšku. Jen se změnilo počasí. Bylo asi patnáct stupňů, mrholilo a foukalo něco jako orkán.

Oproti loňsku jsme se rozrostli. Ke mně a kolegovi Adamovi (na snímku) přibyl právě vsetínsko-pražský Milan a jeho někdejší kolega, tělocvikář Míra. Ten posléze zboural moje předsudky o plnoštíhlých nedovzdělaných frustrovaných idiotech, kteří celé dny v teplákovkách sedí na švédské bedně a pozorují sekundární pohlavní znaky dospívajících svěřenkyň při pokusech o basketbal. Možná tento opravdový tělocvikář leccos z toho ve skutečnosti praktikuje, hlavně se však ukázal jako nesmírný sportsman - všechny nás vydrtil nejméně o čtyři minuty a v cíli vypadal, že by si to s chutí proběhl znovu.

Rázná paní organizátorka nás před startovním výstřelem varovala, že trať je strašná, hnusná a nechutná. A první dva kilometry se to proti větru po asfaltu skutečně tak jevilo. Snažil jsem se takticky schovávat za vyšší jedince - najít takové je většinou snadné. A pak se přiběhlo do lesa, vítr si převzaly stromy, na nás tak zbylo překonání dlouhého kopce k jakémusi partyzánskému bunkru, který jsem ani letos nezahlédl, jelikož jsem v tu chvíli měl tep 199 a zcela jiné starosti. Další asi tři kilometry se čvachtalo blátem, po kluzkém listí či po nasáklém mechu. A to já mám zase celkem rád.

Mým dočasným úhlavním nepřítelem se stala jakási klopýtající paní s tepláky vytaženými až někam k bradě. Z kopce jsem jí ukázal záda, ovšem když jsme se vrátili na asfaltku a všichni kolem mě razantně zrychlili, opět jsem dostal šanci prohlédnout si tento zajímavý běžecký model, který příště asi taky vyzkouším.

Poslední dva z devíti kilometrů jsem spoléhal na pomoc větru v zádech, když už nohám se moc nechtělo. Ta se ale ukázala příliš chabou. Tepláková paní se vzdalovala, jakožto i pár dalších sportovců, jež jsem teoreticky mohl třeba ohrozit, kdybych zabral. Několik desítek metrů před cílem ve vřavě místních diváků zcela zanikly cizí kroky, mladý a nějak povědomý muž kolem mě lehce prosvištěl - ano, byl to Milan. "Mám pro tebe ještě jeden dárek k narozkám," myslel si nejspíš, zatímco urval 26. místo rezervované pro mě. Poznal mě už z dálky podle zelených pruhů na zádech a charakteristické ortézy na kotníku. Velmi se podivoval, že jsem se ani jednou neohlédl.

Dalo by se snad říct, že jsem tu potupu unesl. Většinu nadávek, které mě napadaly, jsem totiž spolkl. Uvědomil jsem si, že bych na jeho místě jednal stejně - vidět před sebou unaveného Milana s ortézou, těšícího se na čaj v cíli a na 26. místo, našel bych v sobě ten zbytek energie a předběhl ho dřív, než by řekl Sokol Vsetín. Vždyť je to koneckonců sport.

Ale i tak mě to trochu mrzí. Nebo by se to dalo říct i přesněji, ale už jsem to spolkl.

text a foto Řízek

ČESKO VE TŘI, OSADNÍCI V PĚT

Dívali se na nás s obavami a nevraživostí, již čepice, šály a zimní bundy nemohly ukrýt. Na maminky a tatínky, domorodce z Nespek, jakožto i na jejich ratolesti, partička tří mladíků a dvou dívek se dvěma boby a jednou termoskou s grogem působila jako nečekaný rušivý element silvestrovského sáňkování na místním svahu. My jsme je nechtěli anektovat ani jejich děcka ohrozit nebezpečnou jízdou, ale vysvětlete jim to!

Nakonec se všechno obešlo prakticky bez incidentů, byť hybnost některých našich posádek byla značná a kopec vážně strmý. Akorát nějaký chlapeček s bobem najel do mé manželky, ale vyprovokovat jsme se nedali. Jen jsem žertem chtěl havarovaného chlapečka podrobit orientační dechové zkoušce na alkohol, čemuž se jeho maminka silvestrovsky přívětivě smála. Byli jsme na poslední procházce daného roku, courali jsme se zasněženou středočeskou krajinou a stejně jako o rok předtím jsme se blbě najedli v místní nespecké restauraci. Legendární plovací hranolky vystřídal matlací bramborový salát. Ale příští rok to určitě zase zkusíme znovu.

Už s mokrými botami a rozsednutými boby jsme zalezli do senzačně vyhřáté chaty. Zatím se kocour Pepan nečekaně aktivně seznamoval hned s dvojicí cizích koček a nevypadal, že by mu tenhle rušivý element vadil. Ale možná trochu vyčítavě sledoval svého bezmála třicetiletého pána, který ho kdysi nechal upravit tak, že si s cizími kočkami může tak maximálně povídat.

Vybalili jsme kvanta jídla a kosořský barman nás zásoboval rozličnými drinky. Ťukali jsme si s docentem, který nám tak nádherně zatopil a jehož chatu jsme obsadili. Sedli jsme si tak, že každý mohl koukat do kamen, což je ta nejchytřejší televize, jakou znám. Vybalili jsme společenské hry a zase jsme se do toho vložili tak intenzivně, že nás příchod nového roku zastihl v nedbalkách.

Pak jsem viděl něco hrozného - kousek televizního silvestrovského "mejdanu". Byl sice nový rok, ale na obrazovce jako by se zastavil čas. Kompars ve studiu předstírá, že sedí v hospodě a dobře se baví. Vlastně předstírá i to, že jsou v novém roce, protože jsou předtočení. Dechovka předstírá, že hraje, a když má pauzu, Izer vypráví sprosté vtipy. Třeba tenhle: Chlapovi se na silvestrovské zábavě líbí slečna. Čeká na ní před záchodem. Neví, jak ji oslovit. Jak se jmenujete, slečno? Ne, to je blbý. Kde pracujete? To je snad ještě horší. Nakonec dívka vyleze ze záchoda a chlap řekne: Sralas'? Všichni se smějí.

Vrátil jsem se na radši na chatu a všichni jsme si přáli a volali jsme kamarádům a známým na jiné, bujařejší silvestry a v malé obci toho času decentně pod sněhem lítaly petardy a ohňostroje. Chudáci psi a další bojácná zvířata se na to dívali s obavami a nevraživostí, kterou se zakrýt nedá a která tu bude zase napřesrok, stejně jako televizní Izer, jako moje nakládané hermelíny, které nikdo nejí, jako Lubošova hovorná nálada, jako holky, které jdou brzo spát, jako zlomyslná vědomostní hra Česko ve tři ráno a Osadníci v pět a jako tohle trochu povinné juchání, které je ale nakonec docela fajn.

text a fotky Řízek

PF 2015

Přejeme vám všechno dobré v novém roce. Ať se vám daří vše, na co sáhnete. A ideálně, pokud na to ani nebudete muset sáhnout. Pokud tančíte na tyči jako Maruška, přejeme, ať nemáte moc modřin a spálenin. Pokud běháte jako Řízek, přejeme málo výronů a řadu skvělých výkonů. Pokud se rádi válíte v pelechu jako kocour Pepan, přejeme vám, aby vás nikdo uprostřed zevlování netahal do divných výšek a nenutil pózovat na novoročenku. 

Hlavně se však mějte rádi, třeba jako Maruška, Pepan a Řízek.



Na viděnou v novém roce se těší

mnohočetný kolektiv Řízkových stránek

P.S. Takhle jsme vám přáli loni, předloni, předpředloni, předpředpředloni a ještě někdy dávno.