NÁVRAT DO MINULOSTI

Rádošova narozeninová oslava potěšila nejen jeho kamarády a přátele, ale bezesporu i secondhandy v okolí. Letošním tématem tradiční maškarády byla totiž osmdesátá léta - a kdo nemá hluboké skříně, musel do hrabárny, jejichž tržby patrně letěly strmě vzhůru.

Přestože převlékání obvykle moc neřešíme, anebo úplně sabotujeme, tentokrát jsme si udělali pěkný sobotní výlet za kostýmy. Protože osmdesátky, to je větší výzva než vesmír, lidi s divnými klobouky nebo Afrika.

Tak jsme zajeli na Točnou, kde je asi ten nejvíc megasekáč ze všech, jak jsme si našli na internetu; kolem poměrně honosné budovy, která vypadá spíš jako nějaká moderní továrna, parkují luxusní auta (aha, tak takhle se šetří!).

Uvnitř je umělohmotný smrad, hrají pěkné písničky z Impulsovic krabičky a celé rodiny přehrabují v obrovské hale naprosto strašné hadry, které by z fleku mohly tvořit kostýmy pro cokoli. Na sítnici mi zůstal obraz malé holčičky, kterak s výrazem původního Davida Copperfielda přehrabuje v drátěném koši plyšáčky. A nakonec ji čísi ruka táhne pryč, asi do luxusního auta. A ona se pořád dívá tím směrem. Hráli k tomu myslím Neckáře. Ša-la-lala-li... Brr! Ať už jsme venku!

Nechtěl jsem být anonymní normalizační nula, chtěl jsem si připomenout nějakého svého tehdejšího hudebního idola. Třeba Roxette, Depeche Mode anebo aspoň Freddieho Mercuryho, ale žena mi to soustavně vymlouvala - namítala, že mi chybí vlasy, anebo že jsem moc tlustý. Že prý bych mohl dělat Michala Davida, pěkně děkuju. Postavu bych na to měl, ale zase mi chybí ty jeho přenosné klávesy s úžasným pyrotechnickým efektem.

Nicméně když jsem v oddělení kožených hrůz objevil super lesklé černé kalhoty, které mi kupodivu byly, rozhodl jsem se, že budu Freddie stůj co stůj. A že nemá cenu přemýšlet nad tím, kdo a k čemu ty kalhoty používal přede mnou. Nechal jsem si pod nosem knírek a večer se našli i lidé, kteří poznali, co jsem (byl) zač. Jiní si bezpochyby mysleli, že jsem německý pornoherec.

Maruška měla legíny a koženou bundičku a vlasy á la trvalá, takže něco mezi Madonnou a Petrou Janů. A taky měla červené lodičky.

I na kostýmech ostatních bylo znát, že ta doba byla taková neuchopitelná a vyblitá. Tuzexové kreace a divoce natužené účesy střídaly normalizační teplákové modely s céčky a nátělníky. Sem tam se objevil i nějaký ten do kůže oděný zbohatlík. A Bobíkovo černobylské strašidlo, tak to byl jedním slovem úlet.

Jaká byla vlastně párty? Nejvíc asi napoví fotogalerie, nicméně mejdan byl tradiční s vícebojem dvojic, kterému jsme se vyhnuli. Bylo tam hodně lidí, které jsem neznal, někteří byli nesympatičtí, ale málem jsme se poprali jen jednou.

text Řízek, fotky Řízek a Kubča

PIŠKOTŮV POHÁR ULOUPILI PIRÁTI

Vybrali jsme osm set korun za startovné a za to jsme objednali rozhánění mraků stíhačkami. Mělo to vydržet po většinu dne, zatáhnout se mělo až v podvečer. A vyšlo to. Druhému ročníku našeho Piškotova poháru tak šéfovalo celodenní slunce, tudíž se všichni spálili. I ti, kteří tipovali, že by FC Forejt letos obhájil vítězství.

Obhajoba se totiž tak úplně nepovedla. Loňský vládce vzpomínkového miniturnaje o třech účastnících narazil na to, že letos bylo týmů nečekaně šest, z toho čtyři lepší než my.

Jen manšaft pana Vodky, věrný svému názvu i jménu předsedy (pan Vodka skutečně existuje), v předvečer turnaje zřejmě předčasně oslavoval, a tak byl poněkud oslaben - a po velkém boji jsme jej nakonec udolali.

Ale o pomyslné vavříny, slávu, skutečný pohár a teplý sekt bojovali jiní. Loni druzí Stodůlecký piráti nakonec naplno využili přesunu turnaje na jejich domácí stadion, čtyři zápasy vyhráli a mohli se radovat.

To taková Koza znezaneřáděná, poslední mužstvo pamatující i pilotní ročník turnaje, zase za pět zápasů nedostala gól. Klobouk dolů! Ve vyrovnané špičce to však stačilo jen na třetí místo.

I když jsem jí nejprve přisoudil omylem místo druhé, což by vadilo málokomu, ale TMK Černejm koním ano, protože oni tím samým omylem skončili třetí. To bylo takové výsledkové faux pas, které mě mrzelo.

A Faux-pas, ti zase skončili čtvrtí. A je to vůbec důležité? Nepochybně ano, ale jsou i podstatnější věci než pořadí v přípravném turnaji, že jo.

Nikdo se nepopral, byť si statečný rozhodčí od zapálených chytráků vyslechl své (jednou i ode mne, omlouvám se). Někteří hráči vytáhli na sluníčko rodiny a přítelkyně, já od každého trochu - navíc za FC Forejt poprvé nastoupil brácha Citrón a nevedl si špatně. Sice po nadějném začátku už jen trefoval tyčky a nadával; ale to je úděl všech našich posil, že je brzy stáhneme do našeho výkonnostního bahna.

Nikdo se snad vážněji nezranil, takové to povinné pánské fňukání a bebíčka nepočítám. A nezbyla nám ani žádná jablka a jen pár sponzorských hygienických mejdlíček s karabinkou, které hráči pro jejich tajuplnost a ne úplně zřejmý smysl překřtili na lubrikační gel.

V bufetu u hřiště měli ucházející pivo a excelentní sekanou, takže jsem si přesun turnaje z Radotína do Stodůlek pochvaloval i já.

Byl to prostě pěkný den, aspoň já jsem si to užil. I když to dlouho vypadalo, že jako pořadatelé nedáme ani góla a skončíme úplně poslední, nakonec jsme (jako jediní z celého turnaje, a to je důležité!) otočili brankami Vlastíka a Marťase nepříznivý průběh a panu Vodkovi po prohře 1:2 zbylo jen pití na žal.

To ve Stodůlkách, tam se určitě slavilo, jestli se Standovi a spol. podařilo tím ledovým sprejem na nakopnuté hnáty šampus zapomenutý v autě ochladit na nějakou rozumnou teplotu...

Díky všem, kteří dorazili. A zejména Vaškovi a Marušce za pomoc.

text Řízek, fotky Řízek a Maruška, více info na http://www.piskotuvpohar.cz/

PROKOPÁK PŘÍSNĚ TAJNÝ

Nedělní ráno bylo nečekaně kalné, ale slib je slib. Zkontrolujeme nabití našich inteligentních mobilů a do batůžku sypeme mandarinky a polomáčenky. V magických 10:10 na zastávce stepováním odháníme vlezlou zimu a ledový vítr a čekáme na Vávu s Kamilem. Jdeme totiž po zimním spánku poprvé na kešky.

Tedy, zimní spánek zažily jen Holky z marketingu, tedy my. Druhá část našeho, troufám si tvrdit, tradičního týmu nejenže už má konečně i keškařské jméno, ale také dokonce přes čtyřicítku zářezů, oproti ubohým třinácti našim. Ale v Prokopáku, Václaváku mezi pražskými lesoparky a parkolesy, ještě lovit nebyli, takže jsme na tom byli v podstatě stejně.

Autobus nás pod šedivou oblohou vyplivl na Barrandově nedaleko školy, kam jsem chodíval jako dítě. Nikoho to nezajímá, což je zcela v pořádku - objektivně uznávám, že mnohem interesantnější je telefonní budka vycpaná plyšáky a koneckonců i Vávin holý zadek nedbale schovaný za až příliš vypelichaným vysloužilým vánočním stromkem. Za okny paneláků zašustily záclony. Ta dívka nezná stud.

Noříme se do hlubin dosud spícího lesa. Nacházíme bývalou hájovnu, plníme triviální úkoly a Kamil o pár set metrů dál na vyhlídce během několika vteřin odhalí důmyslnou skrýš drobné krabičky, když pod námi v údolí spěchá tmavě červený motorák.

Zdá se, že procházka bude efektivní. Naši přátelé na nás totiž nově machrují výrazy jako mudlodědci, geolidi a geopsi, hovoří o logování, mysterkách a multinách, do deníčku píší TFTC (asi Ten Foťák Taky Chci) a celkově jsou hrozně nabušení. Takže se začínáme cítit trochu jako mezi mými geopříbuznými, tedy poctivě out.

Zkoušíme další nedalekou a patrně ambiciózní prokopskou multinu. Už od začátku mám neblahé tušení, že nás její autor hodlá prohnat kolem obřího vojenského objektu ukrutně tajného významu, který se v prokopských skalách, anebo hluboko pod nimi, ukrývá.

A skutečně je tomu tak. Skryté kamery nám jistě nahlížejí až do útrob - nebo aspoň některým z nás, protože Váva prostě nezná stud -, žiletkový ostnatý drát ti vyšší z nás téměř cítí na temeni a maskovací fólie nad tajemnými vraty určitě nebude pro srandu králíkům.

Je to dlouhé, náročné, ale zajímavé. Fotit je samozřejmě přísně zapovězeno. Cestou ležérně odlovíme jednu tradičku u skalního tunelu (tu nám jinak bystrozraký Kamil blahosklonně nechá, neboť je to krabice jak kráva a je prakticky vidět z cesty), a pak potkáváme zjevně nevojenský objekt, v němž jsou v současnosti podle všech indicií a věrohodných zdrojů dislokovány kozy. Taky jsme snědli "pomrdanč" a z vyhlídky pozorovali dvě věže barrandovského sídliště.

Když nás autor-konspirátor konečně pustí se zamotanými hlavami od všech těch tajností, míříme pomalu k metru. Maruška je zmrzlá a nemluvná, nad námi co minutu brzdí obrovská letadla. Rozvíjím konpiraci o rizicích pádu letounu na strukturu tajného armádního objektu, ale Kamil mě přesvědčuje, že by ani mnohatunové monstrum souboj s masivem skály nevyhrálo. A tak jsem klidnější.

Odskočíme si ještě pro jednu krabičku dolů do malého lomu a nakonec pohoříme u sokolovny v Jinonicích, kde ta schovaná věc prostě není. Doslova není k nalezení. Na rozdíl od metra a tramvají, které nám pak (téměř) precizně navazují. Po mnoha hodinách končíme výlet nečekaně efektivním dvojrodinným nákupem v Bille (to je zase naše doména).

Celkově jsme tedy zase o něco hlouběji zabředli do toho globálního šílenství. Anebo se taky dá říct, že jsme nedělní kocovinu zahnali a zamrazili příjemnou procházkou.

text a fotky Řízek, a taky jedna fotka od Marušky