JAKO BY TO BYLO VČERA

Jako by to bylo včera, když jsem poprvé lezl do rybníka Chmelaře a podél hráze plaval nekonečný kilometr. Jenže to nebylo včera, ale před sedmi lety! Slušelo by se říct: No ty krávo. Tenkrát jsem se při jízdě na kole rozhodoval na rozcestích spíš nahodile a vysloužil jsem si pověst člověka, co má problémy s orientací. Letos už je všechno jinak. Triatlon začíná v Holanech a já projíždím trasu se strojovou přesností.

Start závodu atraktivních kulturistů

Ráno před závodem jsem podlehl společenskému tlaku a natočil jsem si k snídani chmelový ionťák. Možná to člověka nenakopne tolik jako EPO, ale na uvolnění předstartovní nervozity funguje výborně. Obzvlášť, když si dá člověk třeba čtyři jako Jiří.

Z vody jsem se vysápal ve stylu pobřežní hlídky přibližně na pátém místě a za chvíli jsem už seděl na kole, na kterém jsem letos pro změnu v rámci přípravy najel aspoň pár set kilometrů, neboť v sázce byla čest, rum a tatranský čaj.

Ionťák pro majitele rozbitého kola

V Holanech jsem potkal zmateného Milana s Kubčou a velkoryse jsem je provedl úvodním labyrintem. Po plavání jsem ale byl jak pytel, a tak netrvalo dlouho a kluci mi ujeli se svým novým vodičem Frantou a za chvíli mi ukázal záda i Jimbo, když jsem odevzdaně tlačil kolo do kopce u Vlhoště.

Za sjezdem z Vlhoště byl Koště a rozebíral svoje kolo, aby vydoloval zapadlý řetěz. V duchu jsem ho politoval a pokračoval po asfaltu na Hvězdu a pak na kořeny. A tam mě dojel Jarda, stará garda, a za Blíževedly mi zmizel z dohledu.

Depo Hostivař

Při klesání do Úštěku jsem se konečně zbavil žabincového prokletí a chytil jsem druhý dech. Během výjezdu na Husí cestu jsem minul Jimiho, nahoře jsem si nedobrovolně dáchnul za ploužícím se traktorem a potom jsem svištěl po stezkách jako ďábel.

Snad až příliš ďábelsky jsem se rozvášnil na posledních metrech před Holany a svaly mi daly výstražnou křečí najevo svůj názor na mou snahu stáhnout náskok soupeřů. Raději jsem proto šetřil sílu na závěrečný běh.

Běhání s Milany

V depu jsem se zdržel rekordně krátkou dobu, protože jsem větřil, že Kubča a Jarda by mohli být na doběh. V duchu jsem si vybavoval pasáže z knížky Běháme s Keňany, kterou mám rozečtenou, ale techniku černých běžců se mi zřejmě napodobit nepodařilo. Pro příště si zkusím sehnat spíš nějakou příručku Běháme s křečemi.

Po několika minutách, když už jsem začínal být nervózní, jsem konečně v zatáčce zahlédnul běžce. Byl to Kubča, cucal nějakou pastu a bonzoval: „Franta není daleko. Zkus to!“ Myslel jsem, že si v únavě spletl jméno a chtěl mě upozornit na Jardu, který byl po chvíli na dohled, ale půl kilometru před cílem jsem skutečně uviděl Frantův růžový dres.

Franta už se na závěrečný spurt necítil a jen mi poblahopřál ke třetímu místu za vítězem Řízkem a druhým Milanem druhým.

text Milan, fotky Terka a Maruška. Další fotky od Marušky a od Řízka jsou tady.
o některých minulých ročnících vyprávíme zde, tady, tuhle a támhle.