POLEDNÍ HORA A MY

Do šumavských Prášil jsme přijeli o pár dní později než ostatní lidé z Radotína, kteří se tam vydali strávit podzimní prázdniny. Kdybychom tam naopak dorazili třeba o sto let dřív, ves by se jmenovala Stubenbach. A kdyby o padesát, asi bychom se tam přes vojenský prostor nedostali, a proč taky, když tam skoro nikdo nebydlel. Co bude za další půlstoletí, je daleko za horizontem tohoto článku.

Kraj má prostě pohnutou minulost plnou zvratů, ale kvůli nim jsme nepřijeli. Ve sváteční pátek jsme hodlali vylézt na nejvyšší tamní vrchol Poledník, zvaný též Polední hora, anebo třeba Mittagsberg, jak je historii zrovna libo.

Ráno se náš trojčlenný tým dostal do skluzu, a tak nám všichni ostatní výletníci utekli. V Prášilech jsme navíc zašli do sámošky, a tam jsme učinili zásadní, třebaže nepochopitelné rozhodnutí - zakoupit placatku rumu. Tedy věc objemově nepraktickou, drahou, nedostatečně omamnou a celkově nevábnou a dekandentní. 

Na Poledník tak Václav stoupal vybaven plzničkou a mobilem, já Maruškou a fotoaparátem, no a pak nás doprovázel ten tuzemák, který vlastně nikdo nechtěl.

Okolí bylo skličující. Porosty totálně zdecimoval kůrovec, vichřice, těžaři, ochránci přírody, skleníkové plyny nebo bůhvíkdo, jisté však je, že mezi uschlými stromy lesáci natáhli lanovku a jejich padlé či poražené druhy mezi nimi vozili na hromadu. "Honza Stráský," volal na ně můj přítel, aniž by bylo zcela jasné, jestli jim tím fandí, nebo proti něčemu protestuje, nebo co vlastně.

Přesto jsme se odvážně pustili do zpočátku velmi plodné debaty o partnerských vztazích, lásce, odlišnostech a o samých tak velkých věcech, jako jací vlastně jsme, kam jdeme a směřujeme, než jsme dorazili na samé dno malinké lahve a vlastně i tematicky.

Jasné totiž přestávalo být naprosto vše, výhled tomu sekundoval, mlha se courala nad špičkami ulámaných stromů a Václav esemeskoval. O to překvapivější bylo, když se odkudsi vynořila někdejší radarová věž, která, když pozbyla své neblahé funkce, se stala rozhlednou s designem, jenž bys nevymyslel ani ty, a už vůbec ne já. Tam byli všichni, děti, dospělí, rodinní cyklisti s rafinovanými přepravníky na ratolesti i odporná česnečka na zahřátí za 35 korun, v níž bylo česneku asi jako šafránu.

Nedlouho po tom všem se oblačnost roztrhala a vykouklo to kýžené slunce.

Pak se Václav někde zapomněl, zavolal a našel, zapomněl, zavolal a našel, a než se ztratil potřetí, došli jsme Vlastíka a Péťu a začali, tak jako loni, hrát složitější (asociační, neveřejný) slovní fotbal, když ten reálný nám letos moc nejde. Hraje se na poslední dvě písmena, hledaný výraz se nesmí vyslovit, jen se napovídá. Zdokonalili jsme pravidla - slovo platí, jen když minimálně další dva vědí, tím spíš je nevědoucí hráč za blbce a je to pro něj skličující.

Popravdě nám to také moc nešlo. "Ta hra je na mě příliš jednoduchá, mně se stýská," brblal Venál a dostával branku za brankou. Nevedlo se ani učiteli, kterého zaskočil dotaz na zprofanované rakouské obrněnce či na druhy želv nebo velryb - což je podpásovka, když přece učí češtinu a občanku.

Bez jednoznačného vítěze jsme slezli zase až do Prášil, pár metrů před nimi se Václavovy obzory znovu rozjasnily a mohli jsme v klidu, ve čtyři odpoledne, jít spát.

text a fotky Řízek