ZROZEN K BĚHU SKRZ BUDĚJOVICE

Když jsem se chystal na budějovický půlmaraton, četl jsem běžecký bestseller Born to run. Nejlepší ultramaratonci světa jako Scott Jurek či Bosý Ted v něm bojují s obyvateli Měděných kaňonů zvanými Tarahumarové, kteří jsou schopni běhat na neuvěřitelné vzdálenosti např. 100 mil neuvěřitelně rychle díky tomu, že se během baví. Toto je vlastnost, kterou mají společnou se Scottem Jurkem, americkým elitním ultramaratoncem, který dokázal spousty šílených závodů (pouště, velehory…) ještě v šílenějších časech vyhrát.

Když jsem ladil formu zejména takto knižně, říkal jsem si, že půlmaraton, což je proti tomu pár kilometrů, nebude problém. Navíc inspirace mne předurčila k super výsledku i díky mé fyzické podobnosti se Scottem.

Dorazili jsme do Budějovic, dali si jídlo, koupil jsem si oblíbenou tyčinku a říkal jsem si: “Ono to půjde, a ne, že ne!“ Ještě před samotným startem jsme s Haničkou navštívili fotokoutek a šel jsem na věc. Natlačil jsem se do velmi příjemného koridoru C, kde byli podobně elitní běžci jako já, kteří si mysleli na čas pod 1:40.

Po startu jsem běžel, předbíhal, kde to šlo a koho šlo. Po pár chvílích jsem jukl na hodinky a koukal jsem na průměrné tempo 4:20 na km. Říkal jsem si, to je sakra rychlé, hm, to nevím, jak na tom za chvíli budu. Neuběhla ani minuta a mně bylo jasné, že jsem to totálně přepálil. Tohle bude hodně ostré a taky bylo.

Po šesti kilometrech vyhlížím Haničku a neuvidím ji. No nic, běžím dál, menší krizi střídá hned další krize, ale co, musím vydržet, budu se snažit být před vodiči na 1:40.

Musím říct, že se mi to celkem dařilo. Na 14. km jsem naběhl do zatáčky a hned se mi tam pokusil odříznout cestu jeden účastník. K mému úžasu jsem slyšel: „Co děláš“? Já reagoval čistě diplomaticky a mile: „To myslíš vážně? No prosím, prosím, pojď, tady je to kratší." Pán se mi hned omluvil, představil se mi a říkal, že je to jeho druhý půlmaraton. Běželi jsme společně až k 18. km.

Bylo to příjemné, vzájemně jsme se podporovali, ale dolehla na mě plně má teoretická příprava. Už jsem nebyl schopen držet tempo, asi minutu nato mě předběhli vodiči a poslední dva kilometry to bylo skutečně nadoraz.

V cíli jsem se cítil jak omámený. Mé tempo v posledních dvou km vzalo za své ale i za 1:41 jsem byl nakonec šťasten, i když v první chvíli zklamán. V cíli mě čekala Hanička a já byl moc rád, že tam se mnou je a že jsem v cíli.

Další štací bude Rakousko a maraton. Teď už nenechávám nic náhodě. Teoretickou přípravu jsem upozadil a věnuji se už jen přípravě fyzické.



text Václav, foto Hanička