KAMENNÝ OSTEN A POLÉVKOVÁ HANBA

text a foto Řízek

Naposledy z Vižňova

Nevím, čím to je, ale poslední dobou nás výlety často zavádějí na místa, kde je spoustu kamenných výtvorů. O kamenění už jsem dokonce napsal pohádkobajku, což by byla škoda nezmínit, v rámci zachování rozumné míry sebepropagace a narcismu. Na nedávné výpravě však bylo na cestách také nevšední množství kamenných objektů, které měly zřejmý lidský původ. Tak třeba hřbitov. Bílý snížek poutavě kontrastoval s temným stromovím a náhrobky, ale k návštěvě a ohledání odpočívadla pro nebožtíky nás to nezlákalo.

Šli jsme totiž dále, mířili jsme přece výše, až na rozhlednu. A Vlastík to všechno fotil, i sněhuláka. Kluci se dokonce vsázeli, jestli pomocí stříbrné krabičky ukradne duši i nějakýho stromu u cesty, když fotografa na jeho existenci upozorní. A nezklamal je. Pokud je mi známo, umělcovy snímky se mají objevit na stránkách oddílu. Snad se tam všechny vejdou.

Autobusy do kraje zřejmě moc často nejezdí, intervaly jsou asi značné a v novotou vonících zastávkách pavouci spřádají své sítě a nekalé plány. Na některých z nich lze dokonce nalézt kamenné cestující. Až tak daleko může totiž trpělivost zajít – vznáší se nad celou causou varovný osten.
-----------------------

Ostentativní bordel jsme po sobě zanechali v restauraci poblíž Adršpachu. Kolega Matouš záležitost téměř nezmínil, což je na jednu stranu škoda, ale bezesporu to bylo i dobře. Naštěstí z místa neexistují žádné fotky – Vlasta zůstal v povzdáli, já měl zamžené hledí –, a tak můžete následující řádky klidně chápat jako produkt mé unavené obrazotvornosti. Vpadli jsme do prázdného luxusního lokálu zatíženi sněhem a kilometry, s dvacítkou hladových dětí v zádech a majíce pouhou půlhodinu na pozdní oběd – akutně totiž hrozilo, že nám ujede motoráček z blízkého nádraží. Nařídili jsme, že v rámci časové úspory má každý nárok jen na polévku a teplý nápoj. Jaké pak bylo naše překvapení, když po zhruba čtvrthodině čekání vyfešákovaná obsluha nosila některým exotům z našich řad dvojité porce hranolek...

I na polévku nakonec došlo. Byla voňavá, česneková, ve dvou velkých mísách, a později bohužel i na stole. Zde jsem zaválel já, gentlemansky jsem obsloužil celý stůl, načež jsem celou svou porci vylil na ubrus jakoby zrovna vytažený z reklamy na Ariel. Nikdo moc neprotestoval, když jsem si ze společného nalil další díl. Nějakým zázrakem se každý najedl, zaplatili jsme hromadně, poslali většinu výpravy ke kolejím a vydali jsme se s nejmenovanými dvěma kolegy (jeden má intenzivně kudrnaté vlasy a ten druhý ztratil pokerový kufřík) obhlédnout škody po dětech. Kousky pečiva všude, pytlíky od čaje, pokecané ubrusy – a mezi nimi téměř plná nádoba s česnečkou.

„Přece jim to tu nenecháme, už toho tu ostatně mají dost na ubrusech," shodli jsme se unisono. A téměř celý obsah během několika minut zmizel v nás.„My se omlouváme za ten nepořádek,“ žehlil jsem stydlivě před nažehleným vrchním s chápavým a empatickým výrazem, za nímž se skrývalo bezbřehé pohrdání. „Jo a ta polívka byla výborná,“ dodal jsem a s blahobytným žbluňkáním vyrazil stíhat prchající vlak.