TŘECÍ PLOCHY

Máme v manželství několik třecích ploch (obrazně řečeno). Jednou z nich je moje šatní skříň, kam i policisté chodí jen ve dvou a radši na koních, protože se v ní ztrácejí a ztrácejí se v ní i věci, třeba nezadané anebo rozvedené ponožky. Zde nejde ani tolik o to, že je moje žena nějak přehnaně pořádná, spíš o to, že jsem prase. Rozbroje vyvolává i moje vlastní metoda skladování prádla, tzv. rolování, kterým jsem nahradil běžné a zastaralé skládání. Zde tedy nacházíme společnou řeč jen velmi stěží.

S kamarády z Úřadu vlády

Tou druhou problematickou oblastí až donedávna byly běžecké a jiné závody a naše rozdílné postoje k nim. Moje manželka víkend co víkend střídavě s opovržením a nepochopením sledovala přípravy na nějaký přespolní běh v Horní Dolní. V mém podání je tato fáze opravdu nesnesitelná. Dopodrobna studuji trasu a kudy se do té díry vlastně jede. Pak dlouze vybírám vhodnou obuv, což vzhledem k tomu, že vybírám zpravidla jen ze dvou párů, je obzvlášť nepochopitelné. Pak systematicky rozebírám předpověď počasí.

Ze skříně zkusmo vyházím spoustu oblečení a pak jeho část zase zaroluji zpátky. Do toho neustále řeším, co mě zrovna bolí a pobolívá. Nakonec všechny hadry zase naházím do skříně a vytáhnu hnusné holubí tílko, které mám nejraději. Pak přijde samotný závod, což je vlastně to nejmenší, a pak následuje ještě otravnější fáze, kdy je potřeba výkon zhodnotit, zanalyzovat každý kilometr, nakonec historky patřičně nadsadit a pokud možno o tom ještě napsat článek na blog. Zkrátka mlít o té hovadině ještě další týden. Život s alkoholikem nebo gamblerem je proti tomu pravděpodobně peříčko.

Dost mě proto překvapilo, že se moje žena sama přihlásila na Běh pro Paměť národa. Neznalý by možná namítl, že jde přece o dobrou věc, která v mé ženě převážila tu obludnost jakéhokoli závodění. Znalí však vědí, jak je na tom moje žena s dobročinností a se sociálním cítěním, takže tuhle možnost zavrhnou. Prostě se přihlásila, aniž by deset kilometrů kdykoli uběhla, mě přihlásila taky a já jsem nevěřil svým očím.

Celé sobotní ráno jako každý víkend řešili, co vzít za boty. Sledovali jsme předpověď a rozhodovali, zda krátké, nebo dlouhé rukávy. Akorát že se to poprvé týkalo jí, nikoli mě. Trochu ji pobolívala hlava. A nakonec si přeci jen vzala dlouhé rukávy.

Na startu bylo plno lidí včetně řady Maruščiných kolegů z Úřadu vlády. Organizace trochu kolabovala, ale pak si Maruška naposledy urovnala růžový šátek na hlavě, paní Geislerová zatroubila ke startu a vyrazili jsme okolo obory Hvězda.

S kamarádkou-běžkyní Lenkou

Po doběhu svého soukromého závodu se zarputilým seniorem (dal mě) jsem se pro ni vrátil a našel jsem ji kilometr před cílem. Vypadala podstatně lépe, než tou dobou lidé vypadávají, dokonce se usmívala. Nabídl jsem jí tatranku a pití a začal ji fotit, což nesla nelibě. A ačkoli mě odháněla, dorazili jsme spolu do cíle, ona v čase suverénně pod hodinu. A spolu jsme pak i řešili, kde nás bolí, jak ten kopec byl hnusný a že se nám to vlastně docela líbilo.

Je to bezvadné, jak k sobě skrze mé koníčky nacházíme cestu. Příští víkend nás čeká společné rolování prádla.

text a foto Řízek a paní Markéta Adamová