RUMOVÉ LABUTIŠTĚ

Odložil jsem v Praze stud a polovinu mozku a vydal jsem se na Jirkovu rozlučku se svobodou. Šťastně jsme se shledali na hlavním nádraží a zjistili jsme, že naše rezervovaná místa v Janu Pernerovi nevedou do intimního kupé, ale do normálního, lidského vagonu s usměvavou slečnou, pánem, maminkou s dítětem a panenkou. Pak tam taky byla tlupa debilů, která vlastně šla celou dobu přesně v našich šlépějích, neboť byla námi.

Pardubice, to je to město

"Pán pije pívo!" podotklo dítě a maminka poznamenala, že pán má pívo asi hodně rád. Pak se vlak rozjel. V Běchovicích začala bůhvíproč kolovat litrová zelená. V Úvalech jsem otevřel stáčené víno Chateau d'Hlavák, které jsem na poslední chvíli nakoupil. Cesta utíkala až příliš rychle. "Nebojte, slečno, já vám přes rameno nečtu, co si na tom mobilu píšete," ubezpečoval Jirka užívající si posledních 162 hodin na svobodě. Ujistili jsme slečnu, že se nemusí bát, že Jirka stejně neumí číst. Za Kolínem zelená zmizela a objevily se mraky a za chvíli i Pardubice.

Ve městě perníku a stovek obstarožních bicyklů, za něž by vám na pražské náplavce urvali ruce, jsme měli v plánu koncert třicetiletých Tří sester. Před branou pivovaru bylo nutno dopít přinesené nápoje. Chateau d'Hlavák říznutý kolou přes počáteční odpor rychle zmizel a začalo pršet. Schovali jsme se do průjezdu a čekalo se na překvapení. Tím byl Vašek s Haničkou, kteří se u nás zastavili cestou do Beskyd.

Pro strýčka Příhodu.

Když odjeli, přestalo pršet a vešli jsme. Spíš než předkapely a pivo Pernštejn upoutalo v jednom stánku mou pozornost parádní černé triko s nápisem Nohavica vyvedeným ve stylu Metalliky a s agentem Mirkem třímajícím elektrickou kytaru. Zvažoval jsem, zda takto utratit poslední tři kila, načež jsem se rozhodl být racionální a utratit je za pivo a panáky. Bylo to moudré rozhodnutí ("kdybys mi něco takovýho přinesl domů,  podala bych žádost o rozvod").

Tři sestry někdy předtím, než Jirkovi
věnovaly paličku

Tři sestry předvedly to, co jsme od nich tak asi očekávali. Tím chci říct, že to bylo prima. A Jirkovi se dokonce podařilo zachytit hozenou paličku, kterou, ozdobenou podpisy hudebníků, si pak po zbytek večera hýčkal jako drahokam.

Když nás ochranka odstrkala od pódia, přelili jsme se do McDonaldu. Pozornost tlupy debilů, která se nás pořád držela, bezvýhradně zamířila ke slečně Helence za kasou. Restaurace se chystala ke spánku. Jirka se ztratil, nebyl dokonce ani zamčený na dámských záchodech, jelikož tam byl někdo jiný patrně nepatřící k našemu zájezdu. Slečna Helenka mi gestem naznačila, že tam opravdu ty tácy s bordelem nevyhodím a že se vyhazují támhle, a bylo to rozhodně víc, než na co se zmohl kdokoli jiný. Cítil jsem obdivné pohledy kamarádů. Pak se Jirka našel, mohli jsme tak pokračovat.

Oheň! Oheň! Bude svítit!

Někoho napadlo, že zajdeme na diskotéku. Za šest pětek jsme dostali přístup do pekla laserových efektů, dunivé hudby (Péťa: "Já ty písničky vůbec neznám") a středoškolské mládeže. Byli jsme v celém podniku nejstarší hned po dýdžejovi. Tohle byl trochu omyl. Někdy před třetí jsme přistáli na hlavním nádraží, což bylo mnohem příjemnější. Potřebovali jsme do Přelouče a nakonec jsme ukecali dva zoufalé drožkáře, kteří nás svezli do Přelouče. Do kempu to byly asi tři nekonečné kilometry po hlavní silnici, ale pak se objevily naše maringotky připomínající cirkus Humberto.

Uvnitř to vypadalo trochu jako ve vybydleném vlaku. Spal jsem na palandě a pode mnou chrápal Péťa. Když jsem se zavrtěl v propadlé posteli, bylo to, jako kdybychom jeli přes výhybky, palanda zavrzala a zapraskala a Péťa ztichl. A tak pořád dokola.

Sobota začala asi v deset ráno pivem a Třemi sestrami, takže se vlastně nic nezměnilo. Šli jsme na oběd a ostuda šla s námi. Snili jsme o katově šlehu - a on tam opravdu byl! "Katův šlem," překřtil jsem Karlovo jídlo a zkazil jsem mu chuť. Proběhlo povinné očumování servírek, hodnocení jejich proporcí. Objevily se (nepochopitelně) panáky vaječňáku alias slunečního likéru ("To my tady dáváme spíš na poháry. Nedáte si poháry?"). "Prosím vás, co je tohle?" ukázal Jirka někam mezi fotografie a artefakty na zdi a myslel patrně vydloubávák na řepu. "To je moje babička s dědečkem," odvětila obsluha. Péťa si dal něco s osmi knedlíky a byl za hrdinu. Paní si myslela, že jsme nějací sportovci, ale vysvětlili jsme jí, že jsme jen gayové z Prahy na cestách.

Pak jsme šli po zelené se zelenou. Nakonec spíš po hlavní silnici nesmyslně do Přelouče a zpět. Kubajz našel na mapě Srnojedy ("To snad ani není na mapě!") a něco, co přečetl jako Rumové labutiště. Přijel Míra a Franta a jako bumerang jsme se vrátili do hospody. Karel přinesl kytičku. Část výpravy zůstala v restauraci a s nimi i ostuda.

Večírek se už kolem šesté večer začal nebezpečně zrychlovat. Jimi jel na kole třikrát pro klíče od naší rezidence a ani jednou se mu to nepovedlo. Chtěli jsme grilovat a zahrát si fotbálek, ale ani to se nějak nedařilo. Potřeboval jsem odjet dřív a stihnout autobus z Břehů. "My učitelé jsme dobře zaopatření," bylo poslední, co jsem slyšel, zaplatil jsem panáky za peníze ušetřené za nenákup trička s Nohavicou a vydal jsem se na cestu domů.

Autobus mi samozřejmě ujel, ale dobře to dopadlo: včas jsem pochopil, že opravdu nikoho nestopnu, a do Přelouče na vlak jsem doběhl. Jak dopadli ostatní, lze jen dovozovat. Jirkovi ještě zbývalo nějakých 136 hodin na svobodě.

text a fotky Řízek

KOPANINA

Přední Kopanina by klidně mohlo být zjemnělé pojmenování pro náš ofenzivní fotbal, v níž nám, a proč to nepřiznat, často chybí ta kvalita. Bohužel to je i odlehlá obec, v níž se hraje pražská (!) hanspaulská liga. A odevšad je tam daleko. Hřiště je vytrčené mezi poli a nad hlavami navzájem se faulujících hráčů rejdí červánky a startující letadla. Remizovali jsme 2:2 a bylo to trpké.

Marťas, který se přišel na naše herní pokroky po čase podívat, se ztratil v plodinách, když se vydal pro zakopnutý míč. Soupeř ze Slavoje na tom byl tabulkově ještě hůř než my. Z tajného zdroje, takzvaného hlubokého hrdla, jsme se před zápasem dozvěděli, že jim rozhodně máme zkontrolovat registračky, protože spoléhají na "černochy". Ať už to bylo myšleno jakkoli, hráčům Slavoje dominoval obrovitý černoch, který během zápasu vyslal asi dvacet střel mimo branku, a nagelovaný Asiat, jenž byl patrně nejlepším hráčem na hřišti; o titul nejméně sympatického hráče si to celý zápas rozdával se svým ubrečeným kolegou s čelenkou a s naším Kajetánem.

Hrál se totiž typický forejtí zápas, předváděli jsme hru plnou zbrklých nepřesností, divokých nezáměrných, nenapodobitelných a neopakovatelných kombinací a dlouhých nákopů na Matyáše a na náhodu, zatímco si u nás v obraně soupeři dělali, co zrovna chtěli. Tak jsme je trochu okopávali, načež Slavoj už asi po čtvrthodině hry spustil vytrvalý nářek a začal nám oplácet stejnou mincí. To už jsme vedli 1:0, poněvadž Matyáš nejprve hlavičkou trefil tyč, ale napodruhé už pochopil, že hlavou to nepůjde, a raději míči nastavil záda a vyšlo to.

Druhý poločas začal bizarní promluvou slavojského obra. "Když nás budeme dál faulovat, budeme vás faulovat ještě víc!" prohlásil u rozehrávky. "Tak to tolik nehroťte, je to jen fotbal!" vyzýval náš kapitán, načež prý jeden z rozhodčích odtušil: "Tohle není fotbal," s čímž se dalo bezvýhradně souhlasit.

Nicméně po deseti minutách pokračujícího vzájemného okopávání, fňukání a nadávek předvedl Vašek neuvěřitelný slalom mezi dvěma hráči a něžnou střelou zvýšil na 2:0. Pak navíc chyběly jen centimetry, když Luboš loboval vyběhnutého gólmana a trefil jen břevno.

Takže se to samozřejmě muselo celé zkazit. Po dalším otočeném a nepřiznaném autu soupeře jsme se v čele se mnou spíš věnovali diskusi s rozhodčím a nesoustředěná obrana poprvé selhala, asi šest minut před koncem. Ještě to bylo dobré. Jenže pár minut na to jsme po závaru kapitulovali podruhé; dlužno však dodat, že nám to tam hořelo už dřív. Pak už jen Kája vyfasoval tradiční žlutou a Vašek demonstrativně odešel střídat, aby všem ukázal, jak bytostně jimi pohrdá. A to dělává skutečně málokdy, jen tak dvakrát za sezonu.

Po závěrečném hvizdu, který stvrdil oboustranně nevábnou remízu 2:2, mohla následovat ta kontrola registraček. Místo toho jsme si ale podali ruce a odpustili jsme jim, jako určitě i oni odpustili nám. Ale sami sobě jsme si tohle fiasko teda neprominuli, což na věci nic nemění. Ani na tom, že hrajeme nejnižší ligu na světě, hrajeme ji blbě a ještě dlouho budeme.

text a foto Řízek

KOŤATA S PŘÍBĚHEM

Kočka Koko neměla v Městečku na růžích ustláno. Namísto toho si po své nečekané invazi, jež se změnila v anexi a posléze v okupaci, s oblibou ustýlala v rohu kuchyně, kde imitovala pestrobarevný hrnec nebo utěrku s vousy. Kočka přišla do domu nezvána a od počátku byla jeho obyvateli vyhazována. Ti samí obyvatelé, tedy můj tchán, tchyně a pratchyně, však stejnému zvířeti zároveň poskytovali potravu, čímž si omylem zajistili jeho náklonnost. Takovou, že jednoho dne na jejich gauči zničehonic povila blíže neurčené množství koťat.

Stalo se to ve stejný den, kdy se v Anglii narodila královská dcera, což samozřejmě není náhoda. Mela to mohla být srovnatelná, bohužel jsme u toho nebyli (ani u jednoho z těchto porodů). Považte: tchán a tchyně netuší, co s vyčerpanou kočkou, mrňavými koťaty a potažmo gaučem dělat. Jediný, kdo tuší, je starý, velký, černý pes, který rázem omládl a jal se plnit své predátorské povinnosti. Docent tchán, netající se odporem ke kočkám, nakonec projevil nečekanou míru rozhodnosti a chlupaté slepé novorozence vynesl v bedýnce na zahradu a ukryl je pod pramici. Koko (její jméno pochází z mikuláštiny, v řeči Maruščina synovce znamená zvolání "Kočko!") působila dojmem, že s tímhle řešením souhlasí.

Řešení se nicméně ukázalo jako nedostatečné. O dva dny později jsme totiž pod lodí našli kočku i většinu novorozeňat v ucházejícím stavu, což se ovšem nedalo říci o jednom nešťastníkovi, který zřejmě nebyl dostatečně rychlý, a tak byl poněkud potrhán (ale přesto dál bojoval o život-neúspěšně), a o dalším, který se prostě nehýbal. Zjistil jsem, že mi role zvířecího koronera nesvědčí, naštěstí druhý den se počet mláďat už nezměnil a zůstala tři.

Další kontrola proběhla o víkendu. Tentokrát mě pod lodí nečekal apokalyptický výjev, protože mě pod ní nečekal vůbec nikdo. Rodina si zčásti oddychla, protože není-li kočka, není problém. Moje žena se s tím však nesmířila a začala zvíře i jeho potomky hledat. Z nejasné příčiny (černý pes? soused narkoman?) kulhající Koko se nakonec objevila v jiné části zahrady a při obědě nonšalantně pozorovala naše řízky, a poté se dokonce vyvalovala na sluníčku, což ustarané matky obvykle nedělají. "Ona je snad sežrala všechny. Nebo je sežral pes. Nebo je utopil ten uživatel pervitinu odvedle," rozumovali jsme. Načež se kočka nenápadně odšourala pryč až k opuštěnému oplocenému psímu kotci, u jehož stěny ji z hromady rozličného bordelu vítaly pisklavé hlasy důmyslně ukrytých dětí. Hurá! Blbé je, že pes je chytrý a že celou tuhle bojovku prohlédl, tím pádem se do kotce snaží dostat. Zatím neúspěšně, ale kdoví.

Blížíme se k pointě. V dnešní době, abyste cokoli prodali nebo udali, potřebujete příběh. Cokoli (kafe, vejce, steak) mi bude mnohem lépe chutnat, když si přečtu, že jeho původci při jeho produkci netrpěli. Moje horské kolo zase bylo výrazně dražší než srovnatelné horské kolo, protože v jeho rodném listu je podepsaný nějaký Franta s Vencou, kteří ho údajně v malé dílničce vlastnoručně svařovali a lakovali.

A tak to máte i s kočkami. Čím lepší příběh, tím lepší zvíře. Zkrátka, nenabízíme jen tak ledajaká koťata, ale královská koťata s autentickým příběhem. Mohou se jmenovat třeba Charlotte, Elisabeth a Diana. Zn.: Nejlépe do rodiny se zahradou bez velkého černého psa.

text a foto Řízek

TEĎ SE NEOBLÍKEJ

Roztřesený, zrnitý obraz, vyblité barvy, stěží potlačovaný smích kameramana. Zábavné video ze zbytečné fotbalové ligy na druhém konci světa uzavírá sportovní zprávy na komerční stanici. Vousatý brankář za stavu 0:2 minutu před koncem překopává hřiště a k úžasu všech dává gól. A střih. To samé v bleděmodrém ještě jednou, hráči se radují a zápas končí 2:2. Chybělo tomu jediné: že to nikdo nenatočil.

Vrcholem kariéry hanspaulského fotbalisty, zejména pak brankáře, by pravděpodobně mohlo být stát se takovým borcem na konec. Aby za pár desítek let při zmínce o jeho jménu každému bývalému spoluhráči naskočily spíš tyhle zázračné okamžiky životního utkání než všechny ty laciné góly mezi nohama, bizarní zranění, pokažené přihrávky a nejisté výběhy. Nebo aby aspoň někdo při vzpomínání začal těmi slabšími chvilkami, ale pak by někdo jiný mohl zase vytáhnout i tahle pozitiva, a tím kritika na chvíli umlčet.

Příležitost k nezapomenutelnosti jsem dostal při zápase Forejtu proti týmu s humorným názvem Gangbeng. Po mizerném začátku (špatné vyběhnutí, tečovaná rána) a jednoznačném průběhu, kdy jsme celý zápas prakticky nevystřelili, jsme na Motorletu naprosto zaslouženě prohrávali o dvě branky a tak by to patrně i skončilo. V předposlední minutě jsem však vyhnal mátožné spoluhráče do pokutového území a rozehrál dlouhý výkop někam k brance soupeře, snad že by to někdo náhodně usměrnil. Kolegové výborně clonili, a tak soupeřův brankář propustil výkop až za svá záda. Potud milá kuriozita, která se v hanspaulce stává, neboť hřiště a především fotbalový um hráčů jsou výrazně menší, než bývá zvykem.

Jenže balon se vzápětí dostal znovu ke mně a zřejmě ještě pár vteřin do konce zbývalo. A s jídlem roste chuť. Opět se pětice našich nacpala před brankáře Gangbengu. Tentokrát jsem je ani nepotřeboval, neboť jsem to vzal záměrně na sebe, prostě jsem z padesáti metrů vystřelil. Druhý nákop byl mnohem lepší než ten první, měl potřebnou výšku i razanci a padal přesně pod břevno branky, z níž navíc gólman jako by kousek poodešel.

Jak už pochopil i méně pozorný čtenář, vyšlo to. Míč skutečně skončil v síti, stav se změnil na 2:2 a v následujících vteřinách jsme zrealizovali všechno to, čím ve fotbale pohrdám: bylo tu radostné křepčení, bylo naskákání na hrdinu okamžiku, ba dokonce došlo i na shazování dresu (obou dresů, byla zima) z nevypracovaného těla a polonahé dovádění před imaginárními diváky.

Zápas měl v tu chvíli samozřejmě rozhodčí ukončit, aby mohla naplno propuknout nezasloužená radost, která je vždycky tou nejzábavnější. Jenže sudí se rozhodl to ještě zdramatizovat, takže nechal soupeře rozehrát a ti ještě nebezpečně postupovali na naši branku, a dokonce rozehrávali roh. "Proboha, teď se neoblíkej, debile!" děsil se Kajetán při pohledu na moje počínání. Naštěstí se už nic nestalo, mohli jsme na sebe proto znovu nechutně naskákat.

A radovat se z něčeho, co už patrně nikdy nikdo neuvidí, protože to nikdo nenatočil.

text Řízek, archivní snímek Maruška

GURU NIKDY NELŽE

Maraton není sprint! psali v manuálu pro běžce. No jo, ale vysvětlujte to člověku, který potřebuje na záchod a má každou chvilku vystartovat. Dobře to dopadlo, jen mě někdo zlostně kopnul, když jsem neobratně přelézal hrazení k toitoice. Ovlivnilo to můj výkon? Rozhodně. Toitoikový i kopancový doping fungují skvěle, jenže vydrží jen 34 kilometrů. Pak přijdou křeče a trápení, které naivnímu prvoběžci uzmou téměř celou euforii po dosažení cíle. Protože v maratonu neplatí, že i cesta může být cíl. Cíl může být prostě až ten cíl.

Proběhnout se centrem Prahy, přes Karlův most nebo Pařížskou bez turistů anebo Husákovým tichem i po všech nábřežích bez aut je zážitek a každému ho lze doporučit. Samozřejmě, pokud dotyčný nemá rád velké množství lidí popřípadě běh do nesmyslných dálek či omdlévání v metru cestou ze závodu, není to nic pro něj. Stejně jako pokud nechce dávat dva tisíce za startovné - když ale běžíte "v dresu" nějaké charity, bolí to výrazně méně. Já reprezentoval Diakonii Českobratrské církve evangelické, jíž jsem zamlčel, že jsem neznaboh. I pro takové účastníky je však atmosféra závodu pohlcující; lidi křičí, fandí, podávají závodníkům různé tekutiny. Taky tramvaje musejí jinudy, u cesty hrají kapely a překvapení Japonci si fotí tyčkou selfíčka s rozmazaným barevným davem.

Václav ještě před tím, než se mu na
třetím kilometru rozvázala tkanička

Večer před startem mi žena předčítala různé tipy a triky pro maratonce-neználky. Ten nejlepší říkal něco jako, že máš běžet jen tak rychle, jako to umíš, a spíš pomaleji. "Když poběžíš naopak rychleji, za každou minutu, kterou takhle naženeš, v závěru několik minut ztratíš na každém kilometru," varoval nějaký guru. Pokýval jsem tehdy hlavou, jako že si to pamatuju a hodlám se tím řídit. V reálu to ovšem vypadalo jinak, a proto měl můj závod tři naprosto odlišné fáze:

1. Fáze euforická. Přes centrum Prahy se běží nečekaně dobře. Mezičasy o patnáct až dvacet vteřin na kilometr svižnější, než jsem chtěl. To přece musí být dobré znamení, ne? Baví mě to i po levém břehu k Libeňskému mostu a zpět po karlínské straně. Plácám si s dětmi u silnice, doufám, že jim pak rodiče umyjí ruce. Na čtrnáctém kilometru čeká manželka, mává transparentem a nabízí mi tekutiny. Mám radost, že ji vidím, ona dokonce běží vedle mě. Běžím kousek za vodičem pro vysněný čas 3:30 a hecuju se se šedesátníkem, který běží svůj desátý - prý poslední pražský maraton. Je to prima, svítí sluníčko a maraton je bezvadná věc.
2. Fáze poznání. Z Výtoně do Nuslí a pak do Braníka a zpět na Palackého náměstí. Dobíhám a předbíhám vodiče i zasloužilého maratonce. Před otočkou pod Nuselským mostem na mě volá kolega Vašek a vypadá svěží. Už se neběží tak lehce, s plácáním jsem přestal. Trochu se to začíná kabonit jak na nebi, tak s mým během. Při dalším setkání se ženou jsem o poznání méně hovorný. Ale tempo pořád držím pod pěti minutami.
3.  Fáze konečná. Běžíme zase po levém břehu na Lihovar. Nad otočkou v dálce vidím obrovský billboard s pohlednou paní v prádle. Když doběhnu až pod ní, zjistím, že není pohledná a že ani ta otočka tam ještě není, nýbrž je dál. Na 29. kilometru potkávám ženu, na něco se ptá, přitakávám. Pak zas běžíme po nějakém mostě tam, po jiném zpátky. Na 32. kilometru zdravím Vaškovu Hanku slovy: "Jsem v píči". Chtěl jsem tím říct, že jsem vyděšen z představy dalších deseti kilometrů tohohle nepřirozeného pohybu a že se zároveň necítím úplně dobře. Na 34. kilometru přijde první křeč, zatím jen do jedné části jedné nohy. Postupně přijdou další i do jiných částí jiných nohou, až mě kompletně ovládnou.
   
   Přecházím do indiánského běhu a namlouvám si, že jen dočasně. Než se tohle přežene. Mezitím se přehnalo asi pět set lidí, vodič na 3:30 a ten emeritní maratonec. Ztrácím asi dvě minuty na kilometr a mám matný dojem, že mě před tím někdo varoval. Kulhám směrem k Libeňskému mostu. Od minulého okruhu značně povyrostl a prodloužil se. V Těšnovském tunelu opřený o zeď protahuju nohy v zoufalé snaze něco změnit. S troufalým nápisem Coach na mých zádech to musí vypadat tragikomicky. Konečně mě předbíhá i neúnavný Vašek, na začátku Pařížské, 300 metrů před cílem. Mobilizuji a publiku v cílové rovince předstírám, že jsem celou dobu běžel. Zatímco Keňané už jsou asi v letadle, a to ještě není hotová ta rychlodráha a na Veleslavíně jim musel s bagáží pomoct portýr (mě by býval musel vynést), jsem v cíli. A konec. Titulky.

V hlavních rolích v českém znění:
hrdina: Václav (1 536. místo, 3:45:35 oficiálně, 3:37:44 reálně)
padlý hrdina: Řízek (1 552. místo, 3:45:54, 3:42:24 reálně)
žena hrdiny: Hanka (dokonalá organizace diváckých přesunů)
žena padlého hrdiny: Maruška (nezměrná trpělivost a péče)
scénář: naivita a nezkušenost
režie: Zdeněk Troška a Alfred Hitchcock

Vyrobila tvůrčí skupina zábavných pořadů Praha

MMXV

text Řízek, foto Hanka