VE STŘEDU HRAJEME DOBŘE

Zkažená neděle. Muž je od rána jak na trní, protože se blíží zápas. Pak odpoledne nesmyslně brzo vyrazí na fotbal, kde obvykle prohraje, načež se nesmyslně pozdě vrací domů po povinném a doporučeném pozápasovém pivu. Žena hubuje, že na dlaždičkách v koupelně, ba i v kuchyni (proč, proboha?) jsou černé kousky gumy snad ze hřiště (a jsou tam), a muž je skleslý, protože jsme prohráli. Tohle se pak opakuje každý týden.

Po mnoha letech jsme tuhle depresivní rutinu zdařile nabourali - místo v neděli hráváme totiž ve středu večer. Navíc nám to zatím celkem jde a jsme čtvrtí v nejnižší lize na planetě (čímž jsme to právě zakřikl). Považte: v prvním zápase Forejt porazil Kolíky 2:1 (tam jsem nebyl), pak si poradil s Playboy Teamem 5:2 a v minulém kole remizoval se Seniory Praha B 1:1 - i když tam jsme tedy měli jednoznačně vyhrát, protože poměr střel na branku byl asi 36:2 v náš prospěch.

Čím to je, že se nám zatím relativně daří?

- Středy nám sedí víc než neděle. Na tom může něco být, jestliže kocovina po sobotním večírku je horší než únava z pracovního anebo proflákaného dne. Možná pro někoho jo. A asi záleží na večírku.

- Chodí Jirka. Jiřina zatím ovládl statistiky všeho a po zásluze jej rozhodčí vyhlásili nejlepším hráčem na světě. On na oplátku v každém zápase vyhlásil všechny ostatní hráče, kteří mu zrovna nepřihráli, anebo udělali něco jinak. Ale on už takový je, a máme ho proto rádi.

- Naši mladí se zlepšují. Třeba Citrón udělal za prázdniny neuvěřitelný pokrok, zdrsněl a přestal se bát. I když pořád trochu zmatkuje a vymýšlí patičky, když jdeme do přečíslení, má v každém zápase spoustu šancí - byť zatím nedává góly.

Náš hráč má místo hlavy kosočtverec.

- Potkali jsme zatím samé slabé soupeře. Už jen narazit na někoho, kdo je výrazně horší než my, je celkem neobvyklé. Když se tohle stane hned třikrát po sobě, je to na pováženou.

- Spalujeme šance, ale sem tam dáváme góly. Tradičně máme problém s produktivitou, ale třeba v dlouho vyrovnaném mači s Playboyem jsme dali pět parádních fíků. A jak vědí experti z televizního studia, kdo dá víc gólů, vyhrává.

- Důraz! Zaznamenal jsem, že soupeři brečí a padají po našich zákrocích čím dál častěji. Kromě toho, že to viděli v televizi, to asi bude tím, že hrajeme docela důrazně. Nemyslím tím, že se jako Karel popereme při zápase (Kája má poslední dobou pořád nějaké excesy), ale prostě nasadíme takové nepříjemné, otravné bránění. Není to moc pohledné, ale celkem to funguje.

- Ničím, je to náhoda. Podle téhle teorie to brzo přejde a poslední zápas je toho důkazem. A ono to tak nejspíš je a brzy se z toho zase stanou zkažené středy.

text a fotky Řízek

KONĚ A VLAŠTOVKY

Jak se zachová trojice koní, je-li při pastvě v 1 900 metrech nad zemí vyrušena turistou? A jak se zachová turista? Má si před svou milovanou ženou zachovat tvář nebojácného geroje a pokračovat ve výstupu, anebo - a to vypadá rozumněji - zavelet ke zběsilému úprku před zvířaty, jež svou krvežíznivost nejapně maskují smutnýma očima?

S kocourem Pepanem to máme úplně stejně: nemáme rádi koně. Nejraději bychom je zabalili i s vysavačem do alobalu a poslali je výtahem někam pryč (to jsou všechno další věci, co nám vadí). Na svatební túře v Rakousku ovšem šlo o to, jestli i já vadím koním. Jedno ze zvířat ke mně přicupitalo, pořád s tím smutným pohledem si mě zle prohlíželo (Maruška nás zatím pozorovala zpovzdálí), načež, po dlouhých vteřinách mučivé nejistoty, jsem byl seznán nejedlým a vyjednavač se vrátil ke skupině. Mohli jsme tedy pokračovat vstříc závratím a dalším zážitkům.

Jezero uklidňuje.

Co jsme tam vlastně dělali? V našem kulturním prostředí bývá zvykem po veselce vyrazit na jakousi svatební cestu, jíž některé romantické duše, které třeba věří v mýtus zvaný svatební noc, přezdívají dokonce líbánky. Ideálně se má jet někam do veliké dálky a na dlouho. Vyrazit tedy na krátko do blízka je svým způsobem projev pankáčství, a to je nám samozřejmě blízké.

Jeli jsme do Rakouska do Zell am See a jen na pár dní. A protože žena ani projevy počasí nebyly v ideální kondici, zvládli jsme jen jeden pořádný výlet. Svatební túru. No a těsně pod jejím nejvyšším bodem nastalo to divné setkání. Byl to docela pořádný výlet: lezli jsme skoro od jezera z nadmořské výšky okolo 800 metrů na nějakou místní horu řečenou Schwalbenwand, neboli Vlaštovčí stěna, která byla bezmála a bez šesti tisíc metrů osmitisícovkou.

Nechybí někomu koně?

Pravda, vlaštovek jsme cestou vzhůru moc nepotkali. Spíš nad námi kroužili nějací dravci, možná supi. Lezli jsme z městečka vzhůru nejprve po nečekaně frekventované uzounké asfaltce až k horské chatě, kde normální lidé nechali auto, nazuli pohorky a teprve odsud vyrazili (nemohl jsem si těch vyčítavých pohledů nevšimnout).

Klouzali jsme skrz vlhký les plný pestrobarevných hub strmou pěšinou po červené značce, ostatně, jinou ani v Rakousku neznají. A když hub i lesů ubylo, zato, jak se stupňoval počet pasoucích se krav, očividně přibylo kravinců a koblih. Najednou se nad mraky vynořila hora. A pak se pod jejím vrcholem vynořili i ti koně.

Když jsme viděli vše podstatné, spěchali jsme jinou cestou dolů. Značka nás vedla skrze ohradu obývanou kravami. "Luki, támhleta kráva je nějaká velká, navíc má rohy. Normální krávy nemají takové rohy," tahala mě žena za rukáv, ale já, který se skoro nezalekl zákeřných koní, přece necouvnu před nějakou vylepšenou krávou. Dopadlo to dobře. Dokonce jsme posléze dvěma německým seniorům tuhle prima zážitkovou cestu doporučili. Mysleli si, ti dobří lidé, že jsme z Československa.

Rakouský kocour Pepan by se asi
jmenoval Sepp.

Když jsme se blížili k té výše zmíněné, ale výrazně níže položené chatě, vlaštovky, pokud by byly co k čemu, by už ohlašovaly brzký slejvák. Potkali jsme tam naše kamarády důchodce, ale nebavili se s námi, asi se jim cesta nelíbila. Snědli jsme gulášovku a vrátili se do městečka k jezeru.

Potom jsem Marušku odpravil vynikajícími rakouskými špeclemi se zelím a špekem, párkrát sprchlo, svezli jsme se lodí a hurá domů. A kdyby k nám někdy přišel na návštěvu nějaký kůň, budeme si ho s Pepanem taky tak nevraživě prohlížet a očmuchávat, načež ho asi pustíme dál.

text a fotky Řízek

WE RUN TŘEBOTOV

Nejspíš se jí mě zželelo, jak jsem tam stál za stupni vítězů a smutně koukal na rychlejší závodníky, kteří fasovali hodnotné ceny. Paní organizátorka vytáhla z igelitky triko z pražského závodu We Run a obrovským nápisem COACH na zádech. Za čtvrté místo v závodě Během Třebotovem mi to přijde víc než adekvátní.

Na třebotovském plácku to skutečně vypadalo trochu jako v Praze. Vyrostly tam stánky sponzorů, hrála hudba, tančily děti a sportovcům popřála hodně štěstí do prvního ročníku i paní starostka. Ke všemu dáma s mikrofonem vypadala trochu jako někdejší paní lyžařka Neumannová.

Co jsme tam dělali já s Milanem a Aničkou? Milan přijel pro druhé místo, Anička mu přišla fandit a já až z daleké Prahy dorazil pro nevděčné bramborové umístění. A hledali jsme záchod, protože jsme byli nervózní.

Záchod jsme sice nenašli, ale prohlídli jsme si areál léčebny, kudy se pak mělo běžet. Vypadala ponuře a podzimně.

Po doběhnutí řady dětských závodů, z nichž mimochodem některé byly poměrně dramatické, jsme se spolu s muži a ženami seřadili na startu hlavního dostihu dne. O titul přeborníka Třebotova a širokého okolí v přespolním desetikilometrovém běhu se utkalo 27 mužů a spolu s nimi i 15 dam na poloviční trati.

Hned po startu všem z dohledu zmizel bezmála sprintující mladík s postavou ztuženou posilovnou či potravinovými doplňky. Hned za ním pelášil výstřední chlapec v mikině a kšiltovce. A po něm parkem u léčebny klusal blankytně modrý Milan - a nějakých sto metrů za ním už já. Vážně!

A takhle jsme běželi. Skutáleli jsme se z Kulivé hory a přes písčitou cestu jsme stoupali k ranči Na Pískách (všechno tedy sedělo). "Ten čepičák určitě vytuhne," říkali jsme si s Milanem každý sám pro sebe, a taky že jo. Vysvalený sportsman byl dál bez konkurence až někde za obzorem, ale Milan byl najednou druhý a později jsem se na dočasnou bednu posunul i já. Než mě o kilometr dál seběhl nějaký plešatý pán v modrém.

Bok po boku jsme se vraceli na vrchol Kulivé hory a stejně tak i doběhli do druhého okruhu. Padla na mě trochu deprese, že nejsem žena, a že tak nemohu už zabočit do cíle. Místo toho jsem zabočil do léčebny. Vypadal jsem ponuře a podzimně. Pravda, bylo na mně i trochu znát, že mám momentálně tep 200 a plíce zůstaly někde pod kopcem.

Režisér přenosu by si v posledních kilometrech pravděpodobně vybíral právě náš dramatický souboj o bronz. Plešatý muž v modrém běžel jako nekompromisní robot, já jak rozevlátý plameňák. Na každé křižovatce stál dobrovolný hasič a hlásil naprosto zbytečnou informaci: "Na prvního ztrácíte čtyři minuty!". Chvilku to však vypadalo, že bychom mohli doběhnout Milana. Ten ale v posledním výběhu zpět na Kulivou horu pořádně zabral a zase nám pláchl.

Kromě toho bylo potřeba rozseknout ještě jednu otázku, a sice, jestli budu zvracet. Tempo a kopce mě úplně ničily. Modrý pán nicméně nevypadal, že by chtěl skončit čtvrtý. Poslední zatáčku vytočil mnohem lépe než já a v závěrečném finiši rozhodly asi jeho zkušenosti a odpor vzduchu, nebo nevím. Sice jsem si pár vteřin po doběhnutí říkal, že ho zabiju, ale když mi s omluvným úsměvem podával ruku, už to tolik nebolelo. Bolelo ale celé tělo, a to ještě dva dny.

Zbývalo už jen čekání. Můj typický pozávodní rituál (neumýt se, nerozloučit, s nikým se nebavit, nepoděkovat, vypařit se) totiž narušil Milan svým umístěním mezi nejlepšími. Museli jsme čekat; organizátorům vůbec nevadilo, že mi doma novomanželka uvařila skvělý oběd, který zatím vystydne a ona se rozpálí doběla, zatímco oni budou přepočítávat a vyhlašovat všechny kategorie a chystat těm úspěšným parádní ceny. Milan si zatím dal dvě piva a vypadal spokojeně.

A tak jsme tam o dvě hodiny později stáli s plechovkami nápoje od sponzorů. Milan z pódia hrdě ukazoval světu vyhraný terč na šipky. A já jsem pak dostal to tričko a od té doby jsem koučem, takže jestli se někdo chcete na něco zeptat, můžete to klidně zkusit.

text Řízek, fotky Anička

SVATBA

Vzali jsme se v sobotu 6. září 2014 v prastarém kostele v Ledcích na dohled od kalné Sázavy. Kromě paní inženýrky Reginy z Čerčan, jež nás oddala, příbuzných a svatebních hostů tomu přihlížel třeba i roj divokých včel. I ony si všimly, že je nevěsta krásná, ženich řádně nesvůj a že šampaňské na přípitek někdo zapomněl přinést.

Ten opožděný přípitek pro nás byl ten den snad jediným mrakem na modré obloze, za jejíž barvu jsme se od půlky srpna modlili. A vyšlo to! Na punkové místo na Benešovsku nakonec přijela většina pozvaných, děti pištěly, Maruščiny kamarádky si kvůli bahnu nemohly vzít podpatky a příbuzní se nepoprali.

Po rychlém obřadu v kostelíku sv. Bartoloměje se zelený ženich a rozklepaná nevěsta odebrali na zdlouhavé focení, které se nakonec ale hezky vyvedlo. Jedlo se, pilo se a házela se kytka. Netradičně pak docela vyšel plán s balónky, které nesly vzkazy pro novomanžele. Řada se jich sice zachytila ve stromech, ale celých pět koresponďáků nakonec skončilo v naší schránce.

Fotoalbum najdete zde!

Přijela i kapely První-Poslední s obřím bublifukem, který chce mít frontman na pohřbu. Místo Coldplay si nevěsta a ženich střihli první tanec na píseň Můry a pak už parket patřil těm nejvěrnějším. Začalo totiž karaoke a panáky. Mikrofon ovládla růžová právnička Kateřina, které kontroval Kajetán. Halasný dřevorubec se nejen svlíkal, ale freneticky práskal svým páskem o podlahu. „Teď se všichni uklidníme,“ tišil rozlícené publikum Tomík. Ještě než se na něj snesla salva nadávek, dodal: „Ať je slyšet, jak tady Kajetán práská páskem.“ A v tu chvíli bylo vidět, že světy Lukyho a Marušky nejsou vlastně tak rozdílné, jak se celou dobu mohlo zdát.

A druhý den ráno se ženich probudil s oteklým prstem od nového manželského kroužku, Pepa se vzbudil do státem uznané rodiny a švagr Čumpelík zjistil, že ty panáky už pít neměl.

Autor těchto stránek rád končí články slovy: Tak zase někdy příště. My ale doufáme, že žádné takové příště nebude, protože to už by nám to počasí určitě nevyšlo. A Kajetán by se třeba svlíknul úplně.

text Maruška s přispěním Řízka, foto Jirka Benák

OBALOVANÝ JEŽEK

„Co to je?:-D“ ptala se na dálku má snoubenka, když jsem se jí pochlubil snímkem čerstvého kuchařského výtvoru. (Ačkoli věděla, že budu usilovat o švestkové knedlíky). Bohužel to zdaleka nebyl první podobný nezdar. Čím víc mě obklopuje pořadů o vaření, kuchařek a facebookových přátel vytahujících se vizuálně atraktivními pokrmy lehce šmrcnutými instagramovým retro filtrem, tím spíš se moje vaření kvalitativně vrací do období staromládeneckého. Tehdy byly v pondělí debrecínské párky s kremžskou a v úterý vídeňské párky s plnotučnou, což mělo svoje výhody: dalo se to jíst a nevypadalo to jako mořský ježek v trojobalu.

Pozval jsem bráchu Citróna, jemuž déšť krátil poslední prázdninové dny, na oběd, na počítačové hry a na squash. Přivezli mi nádherné švestky z chalupy v Rašovicích, které si přímo říkaly o nějaké zpracování.

Kynout neumím, to už jsem zjistil (placatý chleba, placaté buchty), tak jsem zalistoval v Ditě P. a zvolil tvarohové knedlíky. První překvapení bylo, že teenager netuší, kdo je Dita P. (pornoherečka? Nějaká moje obézní kamarádka se zálibou v bílém oblečení?) – druhé překvapení bylo horší, a sice, že po smíchání všech Ditou vyjmenovaných ingrediencí vzniklo jedovatě bílé bláto, nikoli těsto.

Tady přichází ta nešťastná fáze, kdy se vařící muž poprvé odchýlil od receptu a snaží se improvizovat; současný stav pokrmu neodpovídá vymazleným fotkám v návodu, naopak je v příkrém rozporu s nimi, ale mužova hrdost mu přesto nedovolí volat, nebo aspoň googlovat o pomoc. Takže jsem přidal mouku a bláto se začalo drolit. Přidal jsem vejce a bláto se začalo lepit všude po kuchyni, jen ne na švestky.

Po mnoha dalších zoufalých pokusech, kdy jsme byli nedaleko jistějšímu vylití hmoty do mísy a odchodu do bistra na gyros, jsme ty knedle nakonec nějak uvařili. Nebudete tomu nejspíš věřit, ale na snímku už uvařené vypadají ještě o mnoho lépe než během celého procesu. Na rozdíl od kuchyně a blízkého okolí, kde to připomínalo katastrofické filmy, zejména pak scénáristovu představu o zániku lidstva po střetu s nějakým vesmírným tělesem. Nebo po invazi jakýchsi zapatlaných Marťanů s tvarohovými chapadly.

Nejlepší na knedlících byly samozřejmě ty švestky. V pořádku byl i strouhaný tvaroh, cukr a rozpuštěné máslo. Zbytek se (podle mě) dal celkem pozřít, když člověk zavřel oči, byť bratr vytrvale brblal, že je tam taková divná pachuť, kterou by knedlíky asi mít neměly. Nebo aspoň normální knedlíky.

Pak jsme se radši utkali v taktické bitvě s počítačem, který nás oba vydrtil, protože na rozdíl od nás jistě ze zásuvky obědval něco jedlého, a byl tak plný energie.




text a fotky Řízek