Na třebotovském plácku to skutečně vypadalo trochu jako v Praze. Vyrostly tam stánky sponzorů, hrála hudba, tančily děti a sportovcům popřála hodně štěstí do prvního ročníku i paní starostka. Ke všemu dáma s mikrofonem vypadala trochu jako někdejší paní lyžařka Neumannová.
Co jsme tam dělali já s Milanem a Aničkou? Milan přijel pro druhé místo, Anička mu přišla fandit a já až z daleké Prahy dorazil pro nevděčné bramborové umístění. A hledali jsme záchod, protože jsme byli nervózní.Záchod jsme sice nenašli, ale prohlídli jsme si areál léčebny, kudy se pak mělo běžet. Vypadala ponuře a podzimně.
Po doběhnutí řady dětských závodů, z nichž mimochodem některé byly poměrně dramatické, jsme se spolu s muži a ženami seřadili na startu hlavního dostihu dne. O titul přeborníka Třebotova a širokého okolí v přespolním desetikilometrovém běhu se utkalo 27 mužů a spolu s nimi i 15 dam na poloviční trati.
Hned po startu všem z dohledu zmizel bezmála sprintující mladík s postavou ztuženou posilovnou či potravinovými doplňky. Hned za ním pelášil výstřední chlapec v mikině a kšiltovce. A po něm parkem u léčebny klusal blankytně modrý Milan - a nějakých sto metrů za ním už já. Vážně!
A takhle jsme běželi. Skutáleli jsme se z Kulivé hory a přes písčitou cestu jsme stoupali k ranči Na Pískách (všechno tedy sedělo). "Ten čepičák určitě vytuhne," říkali jsme si s Milanem každý sám pro sebe, a taky že jo. Vysvalený sportsman byl dál bez konkurence až někde za obzorem, ale Milan byl najednou druhý a později jsem se na dočasnou bednu posunul i já. Než mě o kilometr dál seběhl nějaký plešatý pán v modrém.Bok po boku jsme se vraceli na vrchol Kulivé hory a stejně tak i doběhli do druhého okruhu. Padla na mě trochu deprese, že nejsem žena, a že tak nemohu už zabočit do cíle. Místo toho jsem zabočil do léčebny. Vypadal jsem ponuře a podzimně. Pravda, bylo na mně i trochu znát, že mám momentálně tep 200 a plíce zůstaly někde pod kopcem.
Režisér přenosu by si v posledních kilometrech pravděpodobně vybíral právě náš dramatický souboj o bronz. Plešatý muž v modrém běžel jako nekompromisní robot, já jak rozevlátý plameňák. Na každé křižovatce stál dobrovolný hasič a hlásil naprosto zbytečnou informaci: "Na prvního ztrácíte čtyři minuty!". Chvilku to však vypadalo, že bychom mohli doběhnout Milana. Ten ale v posledním výběhu zpět na Kulivou horu pořádně zabral a zase nám pláchl.
Kromě toho bylo potřeba rozseknout ještě jednu otázku, a sice, jestli budu zvracet. Tempo a kopce mě úplně ničily. Modrý pán nicméně nevypadal, že by chtěl skončit čtvrtý. Poslední zatáčku vytočil mnohem lépe než já a v závěrečném finiši rozhodly asi jeho zkušenosti a odpor vzduchu, nebo nevím. Sice jsem si pár vteřin po doběhnutí říkal, že ho zabiju, ale když mi s omluvným úsměvem podával ruku, už to tolik nebolelo. Bolelo ale celé tělo, a to ještě dva dny.Zbývalo už jen čekání. Můj typický pozávodní rituál (neumýt se, nerozloučit, s nikým se nebavit, nepoděkovat, vypařit se) totiž narušil Milan svým umístěním mezi nejlepšími. Museli jsme čekat; organizátorům vůbec nevadilo, že mi doma novomanželka uvařila skvělý oběd, který zatím vystydne a ona se rozpálí doběla, zatímco oni budou přepočítávat a vyhlašovat všechny kategorie a chystat těm úspěšným parádní ceny. Milan si zatím dal dvě piva a vypadal spokojeně.
A tak jsme tam o dvě hodiny později stáli s plechovkami nápoje od sponzorů. Milan z pódia hrdě ukazoval světu vyhraný terč na šipky. A já jsem pak dostal to tričko a od té doby jsem koučem, takže jestli se někdo chcete na něco zeptat, můžete to klidně zkusit.
text Řízek, fotky Anička
