U PÉTI

 

Pomyslným úderem půl osmé spustila za oknem vrtačka hyperaktivních dělníků. V dlouhých monotónních sekvencích se mi zavrtávala do hlavy. "Dyť je svátek, volové," pomyslel jsem si vrávoraje zavřít okno. Kocour vytušil šanci na snídani a začal nějak mlátit plechovou miskou o dlaždičky. Aby do vás všech husa kopla! Marušku ani to nevzbudilo. Tak začalo bolavé a mlhavé svatováclavské ráno po Péťově kolaudaci.

Jak se vstávalo ostatním účastníkům prvního ze dvou zabydlovacích večírků, se lze jen domnívat. Předpokládám, že třeba těm, kteří podlehli svodům školníkovy samohonky a odpadávali už v průběhu večera, nesnadno.

Ale popořadě. Péťův nový byt je na opačném konci světa než byty jeho radotínských kamarádů, i tak se jich sešlo požehnaně. To bylo naše štěstí, trošku jsme bloudili, ale už u vchodu 565 byl slyšet Jirkův smích z čísla popisného 973. Jinak bychom byli asi ztraceni, Bohnice totiž vypadají jako všechny pražské Jižňáky, i když jsou na druhé straně.

Prý pojedeme do Portugalska.

V útulném obýváku se uprostřed lidí na stole vršilo jídlo a lahve, v pravidelných intervalech se zvedaly sklínky (hlavně) se samohonkou, která sice specificky nevoněla, ale chutnala velmi obstojně. Když došla, v tu ránu se odkudsi objevila whiska v plastu.

Péťa dostal od Milana a Terky božské tričko, pak už byl zase čas na samohonku. Potom Péťa zapnul svůj obstarožní přehrávač dlouhých videí a stroj se po dvaceti minutách rozběhl. DJ Marťas nám na něm pustil Pé Es Há. A pak i Neckáře.

Pan Václav se tu cítil jako doma.

Jedli jsme česnekovku od paní Basítkové, jež naši pomazánku doslova deklasovala (náš výrobek jsme si potupně zase odvezli domů, ale o nic jste fakt nepřišli).

A pak se ozvalo první zvonění. Naštvaní sousedé? Policie? To jen dobře naladěný soused pan Václav přišel na drink a pokec. Paní Václavová jej až po chvíli zpacifikovala a odtáhla domů. A později asi jako odškodné dodala jakési ovoce naložené v čemsi. Někdo Marušku polil pivem, asi Jirka. Petr mě potřísnil lihovinou a pak někam zmizel.

Najednou byla popůlnoc. Odcházeli jsme, když už několik lidí porůznu spalo. Noční bus nám napoprvé velmi trapně ujel, třebaže za ním bleskurychle vyběhl Bobík. A tak jsme se trochu prošli po nočním sídlišti.

Péťa má moc příjemný byt a první polovina kolaudačky se zdařila. "Dopadlo to jako tradičně, bylo mi dnes celej den blbě. Petrovi bylo taky zle, musel tu asi řádit nějaký vir napadající Petry," zhodnotil pro Řízkovy stránky pan domácí.

text a fotky Řízek

KINO ŽIJE

Radotínské kino prošlo přes léto brutální přestavbou, kterou by s trochou nadsázky bylo možné označit téměř za reinkarnaci. Od hajzlíků po plátno, všechno je v něm teď digitální, protože si někdo konečně uvědomil, že to tak mají všichni. Onehdy jsme to vše vyrazili otestovat.

S přáteli jsme se tedy jednoho večera sešli před budovou, jež prý svému účelu slouží už od roku 1926 a mívalo i srandovní názvy Bio Radio a Kino Jas. (Více se dá najít tady). Teď před ním v hloučcích postávala polovina okolí a opozdilý Ondřej neměl kde zaparkovat.

Ruku v ruce s letní rekonstrukcí dříve pouze víkendově hrající biograf rozšířil produkci i na některé všední dny. A asi díky digitálu obohatilo program o čerstvé americké blockbustery i o tuzemské novinky.

Daní za to je cena za lupen, která se z lidových sedmi pětek vyšplhala někam lehce pod multiplexové pálky. Ale to se tak nějak dalo tušit. Navíc postižení mají slevu (na dočasně postižené se bohužel nevztahuje, škoda).

Šli jsme na Muže v naději. Analogový zůstal jen legendárně nepříjemný promítač, i ten ale byl jak vyměněný -usmíval se a po skončení se každého ptal, jak se jim ve vytuněném kině líbí. Útulný sál byl plný asi ze dvou třetin, zvuk i obraz byly digitálně v pohodě.

Zato film děsně blbý, avšak lidi se smáli. Já ten Vejdělkův srozumitelně komerční humor nějak moc nemusím (dostalo mě jen, když slepec deklamuje, že to v žádném případě nebyla láska na první pohled). Jinak je k nevíře, že se z pouhé myšlenky "buďte všichni nevěrní a dobře se vám povede, i do vaší hospody budou najednou chodit lidi, protože to poznají" dá vytěžit celovečerní a určitě i úspěšný film. Nicméně že to bude blbé, jsme věděli, šli jsme se spíš mrknout na to nové kino.

Co s kvalitně načatým večerem? Rozhodli jsme se bez pozvání navézt k cyklistovi Milanovi, který pořádal takový domácí večírek, třebaže původně ne pro nás. Šli jsme přes celý širý Radotín. Trochu jsme mu prohlédli bar, zkonstatovali, že to tam mají hezké, a vyzkoušeli fotbálek. My, kteří bydlíme v opravdové Praze, jsme se pak odbelhali na poslední vlak.

text a mobilní fotky Řízek

NÁKLAĎÁK S HOŘČICÍ

Tenkrát, když ještě léto nemířilo do starého železa, ale teprve se roztomile batolilo, jsme byli na vodě. Červnová Sázava měla být velká; sehnali jsme od dobrých lidí i veliké auto, aby se nám tam vešly všechny lodě, pádla a vesty. Jenže lidé a děti nikde.

A tak nás nakonec jelo jen šest - dvě děti Chleba a Lukáš, tři vedoucí a Trumpeta. V nákladovém prostoru náklaďáčku se tři kánoe úplně ztrácely, ve většině korby jsme vezli vzduch. 

Seděl jsem za volantem náklaďáku a řítili jsme se k Týnci. Jako doprovodný vůz jsme měli bílou fabii. Zbytek týmu jel vlakem. Ten byl doslova plný vodáků. Měli pruhovaná trička, pivo v plastu, rum ve skle, barely a slamáky. Vyvalili se v Týnci a zaplavili břeh.

Po příjezdu si vzal Václav jediné dva táborníky do parády. Začal je potírat opalovacím krémem a vysvětloval jim zásady bezpečné plavby (kdo neumí, ten učí). "Držte se kolem nás, kluci," kladl jim na srdce, jako by jim to případně pomohlo.

Pak si vzal do parády mě a sdělil mi, že tentokrát budu sedět na háčku, aby se on sám procvičil v kormidlování - že to bude ve vztahu potřebovat. Zkoprněle jsem souhlasil a potupně zamířil na příď. Měl jsem ještě v živé paměti nás někdejší vodácký lapsus, kterému jsem onehdy dal velmi padnoucí podtitulek Udělat se šestkrát. Od té doby jsme s kolegou na vodě nebyli. A teď ještě měl navíc řídit... 

Byl začátek června, v řece bylo málo vody, zato spousta lodí. Nejmenovaný pivovar vytušil šanci a pod týneckým mostem rozbalil stánek s novým citrónovým polopivem. Takže jsme s Václavem hned po pár metrech stavěli a nechali si nacmrndat kelímek. Nálada se hned zvedla. Tehdy to byla absolutní novinka.

Stokrát omletý úsek úbíhal rychle a příjemně. S plastem pod námi se dalo splout vlastně skoro vše. Semtam jsme neviděli šutr, na jezech jsme byli však stoprocentní. Předjížděli jsme rafty, Pája byl veselý, všechny jsme zdravili. Vodačky se smály.

V Kamenném Přívoze obědváme - jako pokaždé v restauraci, která je úplně mimo. Bývá v ní méně vodáků, protože je dále od vody. A mají v ní něco, co zřejmě nikde jinde nemají. "Dali bychom si ten váš proslulý náklaďák s hořčicí," zavelel Václav. "Jako předkrm." Nebyl moc dobrej, ale tak to se specialitami obvykle bývá. Trošku nám pak popletou objednávku obědů - ale náš zadák to všechno vyřeší.

Pak přibyly na březích chatky, chlap na matračkách i koupající se děti. Na terasách rozkvetly slunečníky Algida i nafukovací bazénky. Lidé vyrazili z měst drandit sekačkou po trávníku. Kdysi před pár lety měl někdo ze zestárlých trampů před chajdou nápis Potřebuji naladit set-top box, ale i tenhle inzerát asi odnesl čas. Chleba s Lukášem se někde trapně cvakli, nicméně bylo krásně a nikomu to nevadilo. A kolem proplul chlap na matračce.

Dopluli jsme do Pikovic a rozloučili se s řekou.

A pak se rozpršelo, stejně jako prší dneska, ale tehdy to bylo nemístné. Dětem a Pájovi s Trumpetou akorát jel vlak, my s Václavem jsme za poslední drobné koupili v cukrárně zmrzlinu a pod slunečníkem čekali, až pro nás zbloudilá Maruška přijede doprovodným vozem. Nakonec jsme skončili v otřískané autobusové čekárně. Z její vlnité střechy stékal déšť v pravidelných intervalech a mraky se zrcadlily v čerstvých loužích.

text a fotky Řízek, fotoalbum najdete tady.

DVA MÍČE NA HŘIŠTI!

Teď jsem zrovna koukal na tabulku hanspaulské ligy. A není to vůbec pěkný pohled; náš tým se krčí na předposledním místě, pod námi už jsou jen jedni další zoufalci a konec stránky. A ono se vlastně není zas tak čemu divit - FC Forejt i na druhý pokus padl, a tak má zatím pěkných 0 bodů.

Před sezónou jsem se nedobrovolně z pozice gólmana poroučel někam blíž k managementu. Nejsem na to sám, třeba Václav prý opravdu zařizuje týmové mikiny, na které se už několik let těšíme. A jelikož juniorská akademie našeho týmu poněkud stagnuje, musel jsem se při hledání posil poohlédnout jinde.

Karel se tlemí.

Mé dvě kamarádky mají šikovné a, zdá se, i spolehlivé partnery, bývalé fotbalisty. A tak jsme si je zaregistrovali, a oni skutečně přišli. Oba, útočník Milan a gólman Tomáš, měli třeba mnohem fotbalovější účesy než my. Ale prohře 1:3 s jakýmisi Kanálpucers ani oni nezabránili. "Čekali jsme to horší," zhodnotili posléze výkon zbytku manšaftu, který se loni taktak udržel ve druhé nejnižší soutěži na světě.

Občas se objevil i takový
fotbalový moment.

Vše podstatné se událo už v prvním poločase, potažmo i před ním. Nějak nám totiž nedorazil žádný stoper, a tak obrana v improvizovaném složení tentokrát zcela nezvykle zaostávala. Největší potíže působil nesympatický, ale velmi kvalitní namakaný cvalík potulující se neustále kolem brankoviště. Když zrovna neprudil nebo nekosil, dával góly. Stihl tři za poločas.

Naši herní bídu sledovala celá
řada kvalitních fotbalistů.

V útoku jsme naopak párkrát zahrozili, třeba navrátilec Matyáš málem trefil šibenici. Jenže jen málem. Jediného úspěchu (a vůbec prvního podzimního gólu) tak dosáhl po čtvrthodině zápasu Jirka. Ačkoli jsme měli balon a útočili, brankář Kanálpucers se nepochopitelně vydal zakopnout z hrací plochy zatoulaný druhý míč; patrně lišácky doufal, že kvůli tomu sudí hru stopne.

Naše první letošní branka fakt stála za to.

Jenže ten zůstal netečný a Jiří jen potřeboval trefit prázdnou branku, a to se povedlo. To jsme ještě vyrovnávali na 1:1, což vzbudilo na druhé straně téměř bouři nevole, reklamací, výhružek, nadávek a hrozeb - ale statečný rozhodčí se zviklat nenechal, přestože jsme měli jako tým průměrně určitě menší svaly. A ono to nakonec stejně bylo jedno.

Když pak po dvou kiksech defenzívy utekl soupeř na 3:1, přišla přestávka a po ní úplně zbytečný poločas, kde nikdo neměl pořádnou šanci, o třídu lepší kanálníci si profesorsky hlídali náskok, my jsme byli neškodní. Tým si aspoň zvykal na nové spoluhráče; Milan se v útoku osměloval a hráči v poli nevěřícně zírali na našeho brankáře, který je schopen hodit míč až k druhé brance a rozehrává balóny přesně na nohu. Ale nestalo se už vůbec nic.

text a fotky Řízek

TŘESOUCÍ SE PANNA COTTA S OSTRUŽINAMI

Panna Cotta je italský dezert pojmenovaný podle jeho vynálezce, pana Kotta. Asi vzhledem k tomu, že pan exposlanec měl svého času dost profláklé problémy s pitím, není v něm žádný alkohol. Zato spousta dobrot a něco, co vypadá jako pepř, ale vůbec to není pepř. Naopak.

Výhoda Panna Cotty je v tom, že se hmota na talíři třese, stejně jako se amatérský kuchařský tým třásl na jeho ochutnání. Další výhody mě teď nenapadají, ale ještě se sem možná vrátím, anebo je napíšu na konec, ještě nevím. Nevýhoda je, že než se to smí ochutnat, musí to v lednici několik dlouhých hodin odpočívat, což je mrzuté.

Potřebujeme sladkou smetanu, a tu především. Pak takovou tu želatinu v plátcích. Pak se hodí cukr, kousek bílého jogurtu a opravdická vanilka. Mají ji i v Albertu, v tamní měňárně se dá možná i vyšmelit za Šmoulinku. Je to asi nejdražší věc, co budeme potřebovat, ale je nutná. Hlavně proto, že vytvoří ty černé tečky nahoře.

Jeden poslední vanilkový lusk na celém pankráckém kopečku překrojíme a ten bordel zevnitř vyškrábneme, nejspíš lžičkou. Půl litru smetany spolu s cukrem vrazíme do hrnce a i s tou černou vanilkou přivedeme k varu a vaříme. Nevím, co by na to říkal pan Kott, ale do smetany jsme přidali i trošku bílého jogurtu, asi jako úlitbu dietologům.

Mezitím si připravíme asi tři plátky té tajemné želatiny, ta se nějak dává do vody změknout (ale na pytlíku je tuším návod).

Nějakou dobu se to bude vařit, pak se přidá želatina, míchá se to a ještě se to nedlouho bude vařit. Seženeme někde malé formičky a nalijeme směs dovnitř. Nám se celkem osvědčily takové skleničky s rovnou stěnou, které jsme našli v našem tajuplném a dosud neprobádaném domácím skleníku. Směs putuje do ledničky a my jdeme spát.

Ráno pak v hrnci rozmačkáme ostružiny, které jsme si přivezli z Rašovic. Jde možná použít i jiných ostružin odjinud, případně asi i jiného ovoce - ale za to pochopitelně neručíme. Na plotně to ohřejeme s troškou cukru pro zdravé zoubky.

Z formiček vyklepneme bílou hmotu s tečkami; když to nejde, nožem tomu trochu pomůžeme. Kolem nalijeme ostružinovou omáčku a vršek něčím ozdobíme, třeba mátou. Ale to jen kvůli focení, jíst se to nemusí.

Popravdě, vanilka nemá moc výraznou chuť, ale že tam opravdu je, prozrazují ty černé tečky. Spíš je to takový třesoucí se pribináček s ovocnou dobrotou. Ale je to velmi chutné a zvládne to patrně i primitiv.

ZÁPAS SEZÓNY

Koho ještě zajímá česká reprezentace, která zásluhou divadelníka a poloslepého rozhodčího vydřela plichtu ve Skotsku? Mě moc ne. A tak jsem o uplynulém víkendu žil úplně jiným fotbalovým zápasem.

Začalo to celé nešťastně, když náš FC Forejt vstoupil do podzimní sezóny druhé nejnižší ligy prohrou 0:1. Neviděl jsem, ale prý jsme byli lepší. Ovšem daleko důležitější duel přišel v sobotu.

To se tým shodou okolností pojmenovaný rovněž FC Forejt pokusil zachránit rovněž v druhé nejnižší soutěži. Jenže ne v trapné a nudné skutečnosti, ale ve virtuální realitě.

Karty ve fotbalovém manažeru Hattrick byly totiž tak blbě rozdané, že moji nazdárkové už v polovině soutěže věděli, že nutně musí v sobotu s přímým konkurentem AC Hollywood vyhrát. Pokud tedy nechtějí spadnout zpět mezi bahno a Vlastíka s Maruškou. A to nechtějí.

V týmu proto panovala téměř vražedná atmosféra. Peruánský gólman se cestou z vířivky do masáže porval s panem Lorenzem, což je náš agresivní odchovanec. Hašteřivý, zlý člověk, pologramotný řízek na kraji obrany, kterého mezi zápasy preventivně držíme na řetězu. Jinak je to samozřejmě nejlevnější zedník v kraji.

Vládlo dusno, nervozita a nejistota. Dva mladí útočníci odešli na začátku týdne neznámo kam a nevrátili se. Sportovní manažer na dotaz kapitána odvětil, že už se nevrátí. Prostě ne. Stali se obětí snahy managementu o posílení kádru v hodině dvanácté. Kluci z kabiny jim ani nestihli zamávat.

Pobledlý brazilský trenér (s ironickým jménem) de Brava pak nedlouho před mačem třesoucím se hlasem představil všem dosud neprodaným hráčům Portugalce Isaura Tostese. V něj bossové upírají veškeré zbylé naděje. Předražený veterán si dokázal napotřetí skoro sám navléci zelený dres, zapózoval fotografům a dal se do práce.

Už ve čtvrté minutě zánovní Portugalec hlavičkou poslal FC Forejt do vedení. Ovšem nedlouho potom soupeři srovnali. A znovu jsme šli do vedení, jenže oni se zase dotáhli! To vše se vešlo do 17 minut.

"Carramba!" zaklel pak peruánský gólman. Na hrbolatém hřišti špatně šlápl a poranil si kotník. Musel ven, nastoupil náhradník sotva polovičních kvalit (takový náš Laštůvka) a fandové znervózněli. A znervózněli správně. O pár chvil později šly herečky z Hollywoodu poprvé do vedení.

Pak fotbal nadlouho usnul. Stratégové na obou stranách střídali, potili se a patrně zběsile aktualizovali výpis akcí, zblízka funíce na monitory. Ale skóre se neměnilo. Jen se ještě k tomu zranil náš nejlepší obránce - voda na mlýn skeptikům. Až deset minut před koncem znovu Isauro Tostes (jehož fandové-latiníci humorně překřtili na Testes) napřáhl a vyrovnal, jenže to vydrželo jen dvě minuty. 3:4! Strašný nervák!

Ale Tostes se nevzdal. Minutu před koncem dokonal hattrick a srovnal na bezmála hokejový výsledek. Víc už jsme nestihli. Hráči sklopili hlavu, někteří padli na trávník. Zato Hollywood si už patrně spočítal, co tenhle bodík znamená, a začal juchat na ploše.

Kapitán Miloslav Sipka, jeden ze tří Čechů v sestavě, pak zamířil k hlavní tribuně a zatleskal smutným fandům, kteří napříště aby chodili na nejnižší soutěž kanálama. Pomalu, váhavě se stadionem začal rozléhat potlesk, za to srdíčko a snahu. Hráči i trenéři byli dojati. I generální sportovní manažer utrousil slzičku. Ale jen neznatelnou, manažersky decentní.

A teď už to prosím, Luki, vypni, jo?

text a screen z hattrick.org Řízek

TEČKA ZA TÁBOREM

Nelze vstoupit dvakrát do stejné řeky, ale o rybnících to vůbec neplatí. Do Čimelic jsme letos dorazili na tábor už po xté a ledacos zůstalo při starém. Třeba komáři, vosy nebo ostuda starých vedoucích ve fotbale. A tak jako obvykle jsem i letos uspořádal fotky do dvou alb.

Kritici možná namítnou, že ta druhá část je tentokrát do počtu podstatně skromnější. A to namítnou správně. Jiní by si toho možná ani nevšimli, ale je to tak.

Je to asi hlavně proto, že i moje druhá polovina tábora byla podstatně kratší. Přesto mi trvalo neobvykle dlouho, než jsem se odhodlal k těm zbylým fotkám vrátit. Jestli to stálo za to, nechám na vás.

Osmadvacet vybraných klenotů zobrazuje hlavně táborníky a jiné táborové muže při hrách a dalších zábavách, hledáček se prakticky vyhnul dívkám. Ale to taky není nic nového. Jsem jako Robert Vano, akorát ti muži jsou oblečení. To je samozřejmě vtip.

Je tam radost, trocha zklamání, bolest, nuda, vítězství, pohoda. A hlavně prosluněné i propršené dny, kdy škola a práce je ještě strašně daleko a kdy se jako jediný problém na světě jeví nutnost ráno vstát na rozcvičku a vlézt do ledového rybníka.

ALBUM JE TADY, JEHO PRVNÍ ČÁST ZDE.

text a fotka Řízek, za některé fotky v albu děkuji Frantovi a Alexovi