TŘESOUCÍ SE PANNA COTTA S OSTRUŽINAMI

Panna Cotta je italský dezert pojmenovaný podle jeho vynálezce, pana Kotta. Asi vzhledem k tomu, že pan exposlanec měl svého času dost profláklé problémy s pitím, není v něm žádný alkohol. Zato spousta dobrot a něco, co vypadá jako pepř, ale vůbec to není pepř. Naopak.

Výhoda Panna Cotty je v tom, že se hmota na talíři třese, stejně jako se amatérský kuchařský tým třásl na jeho ochutnání. Další výhody mě teď nenapadají, ale ještě se sem možná vrátím, anebo je napíšu na konec, ještě nevím. Nevýhoda je, že než se to smí ochutnat, musí to v lednici několik dlouhých hodin odpočívat, což je mrzuté.

Potřebujeme sladkou smetanu, a tu především. Pak takovou tu želatinu v plátcích. Pak se hodí cukr, kousek bílého jogurtu a opravdická vanilka. Mají ji i v Albertu, v tamní měňárně se dá možná i vyšmelit za Šmoulinku. Je to asi nejdražší věc, co budeme potřebovat, ale je nutná. Hlavně proto, že vytvoří ty černé tečky nahoře.

Jeden poslední vanilkový lusk na celém pankráckém kopečku překrojíme a ten bordel zevnitř vyškrábneme, nejspíš lžičkou. Půl litru smetany spolu s cukrem vrazíme do hrnce a i s tou černou vanilkou přivedeme k varu a vaříme. Nevím, co by na to říkal pan Kott, ale do smetany jsme přidali i trošku bílého jogurtu, asi jako úlitbu dietologům.

Mezitím si připravíme asi tři plátky té tajemné želatiny, ta se nějak dává do vody změknout (ale na pytlíku je tuším návod).

Nějakou dobu se to bude vařit, pak se přidá želatina, míchá se to a ještě se to nedlouho bude vařit. Seženeme někde malé formičky a nalijeme směs dovnitř. Nám se celkem osvědčily takové skleničky s rovnou stěnou, které jsme našli v našem tajuplném a dosud neprobádaném domácím skleníku. Směs putuje do ledničky a my jdeme spát.

Ráno pak v hrnci rozmačkáme ostružiny, které jsme si přivezli z Rašovic. Jde možná použít i jiných ostružin odjinud, případně asi i jiného ovoce - ale za to pochopitelně neručíme. Na plotně to ohřejeme s troškou cukru pro zdravé zoubky.

Z formiček vyklepneme bílou hmotu s tečkami; když to nejde, nožem tomu trochu pomůžeme. Kolem nalijeme ostružinovou omáčku a vršek něčím ozdobíme, třeba mátou. Ale to jen kvůli focení, jíst se to nemusí.

Popravdě, vanilka nemá moc výraznou chuť, ale že tam opravdu je, prozrazují ty černé tečky. Spíš je to takový třesoucí se pribináček s ovocnou dobrotou. Ale je to velmi chutné a zvládne to patrně i primitiv.