LÁSKA OD NETOPÝRA PO POLICII

Kvůli tomu Maruška plakala u vánočního stromku. Příbuzné tím zmátla - měli za to, že to bylo dojetím z nečekaného dárku. Já jsem ovšem hned věděl, že je to neskrývaná hrůza z cesty letadlem do Osla.

Nápad vyrazit do Norska uprostřed zimy byl mírně řečeno neobvyklý a okolím nepochopen. Stejně jako hlavní cíl výletu: prohlídka hlavního města ve stopách slavného fiktivního detektiva Harryho Holea z knížek zdejšího autora Jo Nesbøa. Pro srovnání, je to jako kdybyste cestovali 1 500 kilometrů třeba na procházku Brnem tak, jak ho znal detektiv Martin Tomsa. To si samozřejmě zaplatí jen velký fanoušek, nebo úchyl.

Což jsme my dva; přečetli jsme všech deset knih (s Holem, ne Tomsou). Nedýchajíce jsme s Harrym prošli jeho hvězdné okamžiky i zvracení a deliria, obrečeli jsme prsty, které cestou poztrácel, i kolegy postřílené i rozemleté v komunálním odpadu. Od prvního Netopýra až po poslední Policii jsme mu přáli, aby našel (a neztratil) opravdovou lásku a aby s tou svou životosprávou taky něco udělal... vždyť je to hrůza.

Tady se asi taky stalo něco krvavého.

"Harry Hole je slavný detektiv. Workoholik a taky alkoholik," začíná průvodkyně Lina v salonku luxusního hotelu v centru Osla, kde kromě nás sedí několik Australanů, pár Švédů (dokonce v národních barvách) a Ukrajinka se synem, kteří se tam octli spíš omylem. Lina zjišťuje vzdělanostní úroveň asi desetičlenné skupiny. Poprvé triumfujeme, deset holeovek kromě nás nikdo nepřelouskal. Někteří amatéři dokonce ani jednu. Vysmějeme se jim a vyrážíme do podvečerních osloských ulic.

Taková prohlídka po stopách neexistujícího hrdiny probíhá vlastně skoro stejně jako normální turistická vycházka městem, jen místo "vlevo kostel, postaven, vypálen, zbourán a postaven znovu" nás průvodkyně obvykle odvede na nějaké tuctově vyhlížející místo a pak prohlásí, že v páté knížce se přesně tady stala vražda. Což je nápověda velmi vágní, ježto v průměrné holeovce umírá zhruba tolik postav jako ve dvaceti minutách jednoho dílu Hry o trůny, což je pořád hodně. Když Lina dodá, že šlo o Armádu spásy, jsem doma, je to můj oblíbený Spasitel. Tady ho uprostřed takové té tradiční akce s polévkou pro bezdomovce vrah odpráskul, ale pak se ukázalo, že vražda sice proběhla, jenže obětí měl být někdo jiný, což knížku protáhlo o dobrých dvě stě napínavých stránek.

Holmenkollen. Tady to Harryho bolelo...

V centru města trestuhodně chybí obvyklý sníh. Mírná zima udělala čáru přes rozpočet nejen filmařům točícím v Českém Krumlově Anděla páně II, nýbrž i Scorseseho produkci tvořící první filmovou holeovku - Sněhuláka, v hlavní roli s Michaelem Fassbenderem. Zachraňují se, jako kdysi Kateřina Neumannová v Liberci, dovážením sněhu. Cestou k dalšímu místu činu zkouším od Liny zjistit, jak to ale vyřeší s tím můstkem - Harry totiž padoucha ve finále neohroženě dostihne v útrobách starého skokanského můstku, zatímco nad městem už se tyčí nový, ocelový. Zjišťuji, že Lina neví a ani ji to moc nebere. "Je to hrozná zima beze sněhu. Nedá se tu běžkovat, člověk musí metrem až na kraj města," má zcela odlišné starosti. Škoda, protože mě doteď vrtá hlavou spíš ten můstek. Postaví Scorsese dřevěný Holmenkollen? Nastoupí armáda grafiků? Najdou jiný, podobně vypadající můstek, třeba právě v Liberci?

Prohlédneme si i budovu soudu, který kvůli formální chybě nepotrestal neonacistu, jenž ve stánku s kebabem ubil imigranta - bylo to v díle nazvaném Červenka, což je mimochodem letošní český Pták roku. Červenku Maruška nemá moc ráda, ale v jednom norském žebříčku obsadila knížka první místo před Jezerem mrtvých jistého Adrého Bjerka, což jsem taky nečetl. I Lina a někteří Australané detektivku, v níž se rafinovaně prolíná několik časových rovin, považují za klíčové dílo. "Aspoň tam Harry potká tu svou buchtu Ráchel," pokrčí rameny Maruška a jdeme dál - ke Schrøderům.

Pokud jste alkoholik, nemáte to v Norsku jednoduché. V obchodech seženete jen pivo a míchané nápoje pro teenagery, ke všemu nekřesťansky drahé. Flašku si koupíte jen v krámech nazvaných mazlivě Vinmonopolet, které ještě zavírají bizarně brzo. Když tedy Harry má zrovna své temné období, nepomůže mu žádná večerka s chápavým Asiatem, ale jen hospoda U Schrøderů, kde se může v koutku v klidu nalévat předraženými alkoholy. Štamgasti na nás přes sklo koukají stejně nechápavě jak Maruščina rodina o Vánocích.

Hospoda nechápe, na co čumíme

Blížíme se do finále. "V jednom z bytů v tomto domě začne manželům cosi kapat do polévky. Myslí si, že je to voda. Když to ochutnají, zjistí, že voda to rozhodně není...," vypráví Lina a my víme, že touto vraždou mladé dívky (jak se hned ukáže) přece začíná Pentagram, překombinovaný spletenec pěti mordů na pěti místech Osla. Další čtyři ale vynecháme, namísto toho míříme do nenápadné ulice Sofies gate. Mezi seversky znějícími jmény na zvoncích jedno vyčnívá - Harry Hole. Odvážlivci z naší skupiny zvoní. Hlavu z okna vystrčí někdo, kdo se představí jako Harryho soused (mrk mrk). "Jo Harry, no on je teďka pryč, jeho syn Oleg má jarní prázdniny. Zkuste to příště," hlaholí na nás. Je to samozřejmě celé šaškárna a domluvené, ale potěší to.

Živého Harryho bychom asi ani vidět nechtěli. Filmového jo. Přemýšlíme, kdo by ho a jeho Ráchel hrál u nás, kdyby se do toho nakonec Fassbenderovi nechtělo. Co Roden? Roden s Aňou? Nebo Igor Chmela se Soňou Norisovou? Nakonec by to stejně dopadlo tak, že by to točil Renč a hrál tam Vašut s Bydžovskou...

Lina se loučí, účastníci výletu utíkají do knihkupectví doplnit si znalosti a my se loučíme taky - s Harrym i s Oslem. Zítra jedeme domů a Maruška letadlo zvládne.

text a fotky Řízek

KMOTROVSKÁ

Nesnáším předsudky. Ale jedním dechem dodávám, že skoro pokaždé, když se někdo na silnici chová debilně, je to řidič velkého BMW se zatmavenými skly a nápadně přehlednou registrační značkou. "Podívej, ten má ale štěstí, že na něj vyšly ty samé pětky a nuly," říkám s lehkým sarkasmem spolujezdkyni pokaždé, když nás někdo zběsile problikává, předjíždí na dvojité plné čáře těsně před začátkem dálnice, podjíždí nás zprava anebo opouští kruhový objezd bez blinkru. Prostě dělá přesně ty hovadské věci, které od člověka patrně vyžaduje řízení velkého BMW s kmotrovskou espézetkou. Anebo staré vytuněné oktávky v tédéíčku, ale to je jiný příběh.

Jisté nepravidelnosti při přidělování registračních značek, lidově nazývané "nehorázné uplácení úředníků registrů vozidel", svého času hojně kritizovaly naše sdělovací prostředky. Korupce všedního dne, tak zněl jeden z titulků, který si pamatuji. Zvláštní shodou okolností se pak vozy s pohlednými značkami hromadily třeba na sjezdech určitých politických stran, ale nutno dodat, že i jinde, třeba v blízkosti pražského magistrátu. S poukazováním na tento nešvar souvisí i jistý posun ve vnímání - co zpočátku zřejmě vypadalo jako frajeřina, je nyní spíš považováno za projev zastydlého devadesátkového privatizačního nevkusu.

Přiznám se, že jsem nikdy přesně nepochopil, oč lepší je mít na autě plíšek se čtyřmi jedničkami než třeba s trojkou, sedmičkou, osmičkou a nulou. A už vůbec by mě nenapadlo platit deset tisíc, což je nově legálně možné, a stát před úřadem v noci frontu kvůli tomu, abych na autě měl R1ZEK44 anebo MAR1ANA. Nebo třeba samé pětky a nuly.

Jenže teď jsem přesně jednu takovou značku dostal.

Úřednice, tuším paní Zdenka, mě poslala zaplatit správní poplatek (450,-) a mezitím ji ledabyle položila na pult přepážky na pražském Jarově, kam jsem si na kole dojel pro náhradu za ukradené espézetky. Pokud totiž nemáte značku, nemáte podle zákona ani jezdit. "Samozřejmě si klidně jezděte, ale můžete narazit na nějakého blbce," svérázně mě před svými kolegy při ohlášení krádeže varoval místní policista. Tak jsem radši vzal kolo.

Samé pětky a nuly ležely na pultíku mezi námi a já se paní poněkud nezdvořile zeptal, jestli si dělá srandu. "To máte za to, že vám ty značky ukradli, aby to tak nebolelo," smála se paní. Další dva čekající řidiči si černobílé plechové štěstí dlouze prohlíželi. Nakonec jeden z nich konstatoval, že by nic takového nechtěl, protože by mu okamžitě obešli auto klíčem. Manželka naopak měla radost - konečně si totiž značku našeho auta bez potíží zapamatuje. Zapamatuje si ji totiž každý. A náš nenápadný korejský kombík teď bude mylně zaškatulkován do kolonky "vozidlo kontroverzního podnikatele".

Takže se teď omlouvám části řidičů BMW. Fakt to s těmi espézetkami mohla být náhoda. Ale už mě prosím předjíždějte jen zleva a na to problikávání se taky vykašlete, dík.

text a foto Řízek

KAMARÁDI

Ve dvou je běhání lépe stravitelné. Leckterý běžec si proto pořizuje psa nebo kočárek s dítětem, aby se při monotónním a v podstatě nudném pohybu aspoň nějak zabavil. Dá se ovšem vzít zavděk i kamarády, má-li člověk nějaké.

Zdá se to k nevíře, ale mrzlo, až praštělo. Teploměrových -10 ještě zvýrazňoval bílý ledový opar, který se vytvořil nad Berounkou. Právě se do tohoto oparu s Milanem chystáme vběhnout. Zapínám čelovku a po chvíli zjišťuji, že je úplně zbytečná - zasněženou cestu podél vody dokonale osvětlují xenony měsíce. A protože je opravdu zima, nemluvíme a zrychlujeme a jako nějaký mistrál letíme přes zmrzlé pole podél řeky zpátky z Černošic do Radotína. Pod lampou v lázních zjišťujeme, že mráz spolu s tou bílou mlhou vytvořily na mé zarostlé tváři něco jako ledopády.

Jen o dva dny později přijde obleva; nasáklý sníh ještě bojuje se vzrůstající teplotou a my jsme tentokrát dokonce tři. Pája mě s Milanem veze do Psár a čeká nás dvacet kilometrů někde i hlubokým sněhem, kde před námi kdosi soustavně s nadějí nazouval a vzápětí zklamaně vyzouval běžky. A přijde taky výstup na Kněží horu. Právě tam dojdou jinak neustále vysílajícímu Pájovi slova a do čela se dostávám já, za což budu zakrátko čelit nenávistným narážkám zbytku výpravy. Ale od toho jsou přeci kamarádi. "Nejlepší ze všeho je hustý, poctivý vývar s nudličkami," načne nejhovornější z nás další téma a my zjistíme, že jsme dostali hlad. Naštěstí má Pájova běžecká vesta ve svých záhybech ukrytou vodu a já v děravé kapse nesu energetický gel. Vývar to není, i tak to ale potěší a zachrání.

Legendární Pája kluše skrz Pyšely.

"Tak já bych teda přijel," hlásí o pár týdnů později znovu Pavel, když už je venku podle kalendáře polovina února, ale venku to vypadá jak v květnu. Před zelenými vraty domku v Městečku o hodinu později zastaví automobil a vyleze z něj od pohledu sportovec. Ne, ty tmavé brýle prosím tě nech v autě, co by tomu řekli sousedi. Běžíme takzvaný Lukiho okruh. Lukiho okruhů je celá řada, tento dvanáctikilometrový vede nejdříve konverzační rovinatou částí k Sázavě, načež následuje kros doslova po stopách koní a potom středočeské Tatry kolem obce Pyšely. Uprostřed debaty o porušování předpisů a ukradených espézetkách se podřeknu a vyzradím (svůj) světový rekord na této trase. Ukecaný atlet náhle energii přesměruje z mluvidel do lýtek a stehen a začne okamžitě stíhat prakticky nepřekonatelný čas. Vlaju za ním a nadávám. Zpět u zelených vrat jsme o pouhých osm vteřin pomaleji.... Časovou ztrátu však Pája hravě dožene ve své dvoulitrové octavii na cestě za svou snoubenkou.

Druhý díl Starce a moře - Běžec a hora

S někdejším maratoncem Václavem máme pak na Valentýna sraz v Řeporyjích. Jeho manželka a v tomto případě i manažerka totiž zosnovala náš společný běh, aby bývalé spolužačky mohly mezitím právě zde nerušeně krafat. Slibuji nenáročný výlet do Svatoprokopského údolí, známějšího jako Prokopák. Ve skutečnosti je to samé stoupání, skála a "krátký, prudký kopec, ale už poslední", jak několikrát avizuju. Václav je oddaný a dobře vychovaný, protože mě do hajzlu a ke všem čertům posílá jen v duchu. Za odměnu mu ukazuji tajný vojenský objekt, tunel ve skále a nakonec i jezírko, které filmařům bez fantazie na dosah od Barrandova nahrazuje atraktivnější, ale vzdálenější lokality. "Tady plaval ten listonoš - muž s koženou brašnou," říkám. A pak následuje poslední, šestikilometrový kopec.

Dalo by se napsat, že má-li člověk kamarády, tak i takový kopec je vlastně krátký, ale to je blbost, takhle to fakt nefunguje.

text Řízek, fotky Ř. a Pája