NAŠE VĚC V DEPRESI

Už brzy Česko přijde o jedno z nejroztomilejších zvířátek - gorilka Moja zamíří letadlem do Španělska, ahoj, chlupáčku, ťuťuňu. Aby toho nebylo málo, huňatá medvědice Cora vrhla mláďátka, která posléze sežrala, čímž všichni o roztomilost rázem přišli. V žebříčku roztomilých zvířat se tedy dere kupředu kocour Pepan, byť jej teď trochu přibrzdily zdravotní i jiné komplikace.

Týmu chovatelů v uplynulých týdnech přibyla nejedna vráska, naopak veterinářům a veterinárníkům z naší ulice jsme pravděpodobně zachránili kšeft. Začalo to nastuzením našeho chovance; nebohé zvíře dočista přišlo o hlas a na své oblíbené ptactvo na střechách tak každé ráno jen bezmocně naprázdno otvíralo tlamičku.

Poté, co Pepan úspěšně překonal chorobu, dostal zánět jedné spojivky. "Kulíšek, teče mu z očíčka," hořekovala nešťastná spolumajitelka. Lékaři z veteriny na Zelené lišce, jejichž jsme možná výhradními klienty, naordinovali kapičky. A nedlouho po této lapálii byl pořád téměř šestikilový kocour opět špatný. Odborníci zjistili, že ho bolí záda (patně se přeležel). Injekce to spravila.

Pak Pepanův život na několik dní nabral úplně jiný směr a rozměr. Do našeho bytu se načas přistěhovala kočka legendárního Honzy Huka, jíž se pomstil tím, že jí dal jméno Hermiona. My jsme jí říkali Hermelína nebo Hermuš, Pepan z ní byl u vytržení. Naučil se od ní úžasně loudit, skákat po stole a gentlemansky jí užíral její krmení, aby taky neztloustla. Bohužel pro něj se Hermuš po několika dnech pakovala.

Další pohroma pro Pepana nastala, když kvůli podivnému strupu na hřbetě dostal na krk satelit, jak jinak než z místní ordinace. Couval a shazoval předměty a celkově z toho byl dost nešťastný. Sice posléze zjistil, že i s touhle ozdobou se dá jíst a aportovat, přesto byl velmi rád, že se i tohohle po pár dnech zbavil. Za 140,- dostal na kontrole pohlazení od paní doktorky a přání pevného zdraví. A to se vyplatí!

Teď má jakési období depek. Celé hodiny prosedí na koši se špinavým prádlem anebo na futrálu od notebooku (tam ona taky sedávala). Hodně hlasitě se projevuje a noci tráví raději na samotce než na Maruščiných nohou, tam je nyní místo pro mě.

Je zamilovaný? Možná po ní dál teskní a vzpomíná na těch pár dní, kdy ho někdo láskyplně očmuchával. Je u nás nešťastný? Má psychické problémy? Chová se divně jen tak, aby se něco dělo?

Toť otázka pro experty z místní veteriny, kterým za jejich odborné konzultace i za milé pohlazení rádi zaplatíme.

text Řízek, fotky  Ř. a Maruška

NA LOVU V DIGITÁLNÍ ÉŘE

Značná část mého příbuzenstva propadla démonu geocachingu. Závisláci. Dočista zblbli: s GPS přístrojem asi i spí, neznají jiné činnosti ani témata k hovoru. Došlo to tak daleko, že novomanžela své sestřenice neznám, nikdy jsem ho neviděl, ale z vyprávění vím, že už ukryl asi třicet takzvaných kešek, takže to nejspíš bude hustej borec jak kráva. Nicméně... stydím se to přiznat, ale ono je to docela zábavné.

I my jsme té masáži totiž částečně podlehli. Pro svět těch, kteří ve volných chvílích hledají po planetě schované krabičky, se jmenujeme Holky z marketingu. Prý je to z Viewegha, i tak je to ale pouze o fous méně strašné než Amatéři Radotín. A jako takové Holky z marketingu jsme dosud objevily třináct kešek. Tedy, do minulého víkendu jen sedm.

Je to bída? Zajisté. Ale naši kamarádi Vanessa s Kamilem jich mají ještě méně (a navíc zatím ani nemají keškařské jméno)! A tak jsme se domluvili a vyrazili jsme onehdy v sobotu společně na lov.

Slunce si ráno odkašlalo a nečekaně vykouklo ze smogu. V Normě jsme si koupili nápoje nevšedních značek a to, že už nejsme sami, jsme ihned poznali podle Vanessina řevu "Lukyyyyy!," který se linul od pokladen.

Vyrazili jsme na procházku k Jižní spojce, jak jinak než podél silnice. Žhavili jsme chytré mobily a namířili si to do míst, kde prý onehdy stávalo kino Oddech, než ustoupilo automobilismu. Nebudu vás napínat, byli jsme úspěšní, jen slimák krabičku našel dřív než my. V bordelu u protihlukové zdi. A šli jsme dál.

Po populární krčské cyklostezce jsme došli až do pálkařského areálu. Autoři dalšího pokladu chtěli, abychom se dozvěděli něco o softbale. Přestože jsem si předsevzal, že si takovými ptákovinami nebudu zaplevelovat hlavu a že to posléze okamžitě zapomenu, můžete se mě teď klidně zeptat, jaké jsou týmové barvy Eagles Praha, kolik je u nás mužských sofbalových lig či kdy tady bylo mistrovství v baseballu. Už jsem v tom kovanej.

U těch hřišť jsme našli ještě jednu. Tedy Maruška, když už jsme ztráceli naději, vytáhla z břečťanem zarostlého křoví rafinovaný pytlík od cviček. Nepoznával jsem ji! Takové věci dřív nedělala.

Vanessa měla furt nějaké problémy a Marušce byla zima, a to naopak není nic nového. Přesto jsme pokračovali dál, k branickému hřbitovu. Keška byla ukrytá stejně lajdácky jako metal za tenkými zdmi zkušebny v garážích naproti. Náhrobky rezonovaly. Přijely i dvě hlídky policistů a asi keškovaly za garážemi. Nebo co tam vlastně dělaly.

Kolem nablýskaných warťasů a úžasného dětského hřiště jsme vylezli do Jiráskovy čtvrti - nahoře na kopci se na sešlých fasádách starých vil i šedivých domečků drolí nápisy upomínající na literátova slavná díla. Mezi nimi jeden hnusný panelák a obrovská sídla a audiny lidí, co Jiráska možná neznají, zato znají, jak vydělat mamon! Neúmyslně jsme se tamtudy prošli dvakrát, podruhé po trase vícenásobné kešky. Zase tam byly vily sešlé i honosné i panelák.

To už nám ale docházely síly i šťáva v telefonní navigaci. Vanessa taky s grácií sobě vlastní rozhrabala kameny v pomníku padlých hrdinů, zatímco skrýš byla přece v dutém stromě a našel jsem ji já. (Je to s podivem, ale ta radost objevitele je návyková. A nebýt těch pokladů, na procházku bychom nešli a seděli bychom doma jak buchty.)

Poslední, šestou krabičku s propiskou a zápisníkem jsme nalezli na okraji lesa. Teda vlastně já, já jsem ji našel. Seběhli jsme listím k pustému branickému pivovaru a autobusovou vyhlídkovou jízdou jsme se asi po čtyřech hodinách vrátili na pankrácký kopec.

Takže jsme na třinácti; ještě tak dva a půl tisíce a bude mě zbytek rodiny brát vážně.

text Řízek, mobilní fotky Vanessa

MIMOSEZÓNA

Kdyby Rosamunde Pilcherová pro jednou opustila jistoty komerčního sukcesu a napsala i něco, co si člověk může beze studu číst i v metru, aniž by to musel mít zabalené v novinách, mohlo by se to odehrávat na podzim v podhůří rakouských Taur. Když obvykle vyhledáváné letovisko Zell am See opustí všichni, bary zatlučou okenice a údolí potáhne neprostupný škraloup mlhy, je to kulisa třeba pro pěknou detektivku, thriller nebo existenciální drama.

Důkaz, že jsme tam byli.

Něco mi ale říká, že něco takového britská spisovatelka Rosamunde, dříve píšící pod pseudonymem Jane Fraser, nikdy nevytvoří. Viděl jsem totiž za ospalých nedělních odpolední v televizi několik německých inscenací na motivy jejích "děl".

Tak třeba spanilá květinářka si vezme bohatého a starého sobečka obšourníka, avšak trpělivě trpí pod tou krutou knutou, dokud svého psa jak z reklamy na psy nevezme k atraktivnímu, leč osamělému (ale patrně ne homosexuálnímu) veterináři, který je jak z reklamy na veterináře. "Nezlobte se, že jdu pozdě, musel jsem pomáhat bernardýnovi, kterému uvízla packa pod pivním sudem," omlouvá se lékař (kdo by mu neodpustil?) a divactvu se tají dech. Jak to asi dopadne? Na thriller to fakt nevypadá.

Sklápěčce jsme se stihli schovat.

Zell am See normálně působí jak vyrvané z těch inscenací, jen kamery už stihli odvézt, barevné scenérie, muškáty za okny, obláčky, kravičky na pastvinách a mír a pohoda.

Tentokrát nás vítal požár pekárny v centru města, ranní mlhy a výluka na trati. V ulicích nula lidí kromě trhovce, který prázdné postranní uličce nabízí mošty a marmelády. Ten spolkový pulsující život, který jsem tak obdivoval (když sebemenší partička příznivců nedůležitého čehokoli v určený den připraví stánek s pivem a klobásou a na nějakou dobročinnou akci pilně od spořádáných občanů vybírá eura, přičemž se ožerou jen trochu), byl jen kouřová clona - v ulicích není prostě nikdo, ani spolky.

Na chodníku kolem jezera drandí sklápěčka drážních dělníků. Na jindy tak frekventované hladině není nic, od šlapadel po škunery, všechno spí někde v lodních pelíšcích. Jen podél břehu závodí tři kachny. V noci pak, aby se člověk skoro bál ven. Daleko snáz se však parkuje.

Vytáhl jsem jednou Marušku na túru. Nad městem je vrchol Schmittenhohe, měřící prý přesně 2 kilometry na výšku, asi o 1 200 metrů výš než jezero. Když se vylezlo jen o kousek nad střechy posledních domů, mlha ustoupila a zavládlo jakési babí léto. Jen kolem nebyla ani noha. Na svazích sněhovým dělům a sedačkám lanovek zvolna končila rekreace, horské boudy byly zavřené a nám rychle docházel proviant.

Moje první zkratka začínala nevinně.

Vkrádala se k nám pohorková nemoc. To je stejné jako normální ponorka, ale není to pod vodou. Voda došla. Přiznám se, už druhá náročná zkratka, kterou jsem vymyslel, nevedla nikam. Tedy jen k opuštěné chatě. A to natolik opuštěné, že jsem si ze žlabu s průzračnou vodou (Rosamunde zbystřila) půjčil dvě zrezivělá plechovková piva. Jedno německy ovocné, druhé normální, ale prošlé.

"Běž to tam okamžitě vrátit!" zhrozila se žena a dobré dva kilometry ostražitě sledovala, zda nás někdo nepronásleduje s flintou. O několik set metrů výše jsme první z nich vypili a pohorka zmizela.

Pak jsme spatřili první sníh a dvojici lidí, která pelášila v opačném směru. Vrchol se rychle blížil, však už jsme stoupali asi tři hodiny. S podivem jsme seznali, že už tu před námi někdo byl. V 1 900 metrech začínala naučná stezka. Tu je pták. A tu je kytka. Tady máme kunu. A tohle raději nejezte. O padesát metrů dál začínaly obrovské kovové protilavinové zábrany, blížili jsme se k horní stanici lanovky, která by tam byla jen asi o 3 a půl hodiny dříve, kdyby neměla dovolenou, a pod námi bylo podzimně pusté jezero jako na dlani.

Pak jsme se otočili, vypili i to prošlé půjčené pivo a za hodinu a půl jsme se po vlastních stopách vrátili dolů k autu. Unavení, ale spokojení.

Milka.

Co jsme na pozdních podzimních prázdninách ještě zažili? Třeba procházku kolonizovanou pustinou podél modrozelené řeky Salzachu. Uhání si tak regulovaným korytem pořád rovně a míjí pastviny, kravíny a místní akvapark.

Seznámil jsem se se sympatickou krávou. Užili jsme si návštěvu toho vodního světa s vůní podzimního hnoje. Jeskyně tentokrát žádné.  A v noci jsme podlehli spiknutí počítačových soupeřů v Heroes pět. Příště ty rakouské elfy a kouzelníky musíme porazit.

text Řízek, fotky Řízek a Maruška