FAKANI, TRPASLÍCI, TLUSTÍ LIDÉ A SPARTA

A já jsem se na ten fotbal tak těšil! Chtěl jsem radostí umačkat zástupce šéfredaktora, když mi onehdy donesl dva volňásky na duel Sparty s Plzní. Protože takový mač, to bude něco jako El Clásico, žádné nemotorné okopávání se Slováckem, to bude umění - opera, ne muzikál s vílou, elfem a Landou. Souboj titánů!

Žel, zase jsme jeli pozdě a nebýt ohebnosti dopravních předpisů, stáli bychom v nekonečné frontě v jedné z bočních uliček na Letné ještě dneska. Parkoviště je plné. This is Sparta! Policajti gestikulací posílají auta někam, někam dál. V nich se tísní mladí muži v šálách a válečných barvách, připravení hnát svůj tým mohutným chórem k vítězství nad rivalem. Taky někam dál.

Jedeme na opačnou stranu a odvážně parkujeme někde u staveniště Blanky, dokonce na dohled od Generali Arény. Koukají na nás dva měšťáci, ptám se, jestli je to legální. Odpověď mě odzbrojí, tenhle kus ulice ještě patří k sedmičce a oni jsou ze šestky, takže nic nevědí. Ach jo, pozitivní dojmy z městské policie jsou zase ty tam.

Auto tam necháme, snad se kdyžtak botičce ubrání. Pípá esemeska od bráchy, ptá se, jaký je fotbal. Nevím proč, ale cítím v tom slávistovo škodolibé popíchnutí - když se po pěti minutách po začátku konečně prodereme na bidýlko nad sparťanským kotlem a na obrazovce svítí 0:1, chápu proč.

"Choďte včas, sedněte si, nevidíme," hulákají otrávení lidé kolem za námi. Dezorientovaně si sedáme na betonové schody. V té chvíli se někdo prožene po levém křídle, centruje a šikovný trpaslík válečník Pilař hlavou zvýší na 0:2. Maruška by se mi a té mé Spartě nejspíš s chutí vysmála, jenže má strach - je tu spousta mladých mužů v šálách a ve viditelně špatné náladě, a hlavně jsme strašně vysoko. Jímá ji něco jako závrať.

Najednou se někde na druhém konci stadionu malinkatí rudí hráči dostanou k brance a takovým tím typicky ligovým plácáním sníží. Využíváme výbuchu radosti, naděje, spontaneity a kamarádství a přes asi třicet lidí se probíjíme na naše místa - nic jako naše místa neexistuje, chybí čísla řad a zasedací pořádek nikdo nedodržuje, ale nakonec někde sedíme.

Je nějaká zima a všude kolem jsou nesympatičtí haranti počmáraní barvičkami. Aha, rodinná tribuna. No ale bylo to zadarmo. Fakani za námi pronikavými pištivými hlasy bez ustání skandují hovadiny jako Horváth fuj, Horváth fuj! Neumí hrát fotbal, Plzeňský, do hnoje - ano, tohle je antikoncepce. Chci pryč, ale hra mě fascinuje, zápas má skvělé tempo a atmosféra téměř plného stadionu je úžasná. Až na ty mrňouse, co by potřebovali proplesknout, i když to Šimůnková nemá ráda.

O poločase jsme unešeni a unášeni davem lidí, kteří se potřebují vymočit; zdá se, že projektant stánku s takovým zájmem o pisoáry a kabinky nepočítal. Opět kvůli té mase přijdeme o prvních pár minut, ale tentokrát se nejspíš nic zásadního nestalo. Opouštíme rodinné ochozy, půjčujeme si cizí místa těsně u trávníku. Je tam vidět podstatně hůř, ale zase tam místo uřvaných dětí je jen ožralý debil ve sparťanském kloboučku.

Přicházejí lidé s párky i jakýsi nápor Sparty, ale nic z toho - najednou zase Pilař běží a padá, od nás to vypadá jako jasná penalta (takže to sežral i někdo jiný než chudák rozhodčí, na kterého zeshora házeli ty párky). Ale i Horváth se občas utne, Sparta žije a prahne po vyrovnání.

Pak Maruška propadne naprostému a nečekanému záchvatu smíchu, když plzeňský kapitán přiběhne blíž k tribuně a ukáže nám své mohutné břicho, s nímž by se neztratil ani v osmé hanspaulce - naopak pro mě je nadějné, že i s nepřátelským BMI se může člověk dostat do první ligy. Maruška smíchy slzí a ožralý debil něco pořvává směrem k plzeňským fans.

Pak Mario Holek, jemuž jsme minule vymysleli bezvadnou přezdívku Mario Kluků, předvede blikanec, založí plzeňský protiútok, brankář to taky úplně nevychytá a Plzeň vede 3:1. Debil sklesle sedí a s prázdným výrazem v očích setrvá až do závěrečného hvizdu. Já jsem střízlivý a nemám klobouček, jinak jsme na tom stejně.

Spartě nelze upřít snaha, ale Plzeň je najednou o několik lig jinde. Domácí se nedostanou za půlku. Horváth se rafinovaně plouží po hřišti a zdržuje. Propadám zoufalství, depresi a zimě. Vrcholem zmaru je vymodlený faul těsně před vápnem, kdy sparťané tak dlouho dumají nad tím, jak překonat zeď či brankáře, až prapodivným a naprosto nesmyslným signálem zbaběle rozehrají až někam na půlicí čáru a o míč přijdou. Rozléhá se ohlušující pískot a pár minut před koncem, když by Spartu nezachránilo ani podstatně větší zvíře než střídající Slepička, se ozve mohutné Hřebík ven! This is taky Sparta.

Konečně je konec. Frustrovaný táhnu ženu pryč k autu, které nemá botu, a aspoň tohle mě těší. Jedeme pryč, na večeři do restaurace, kde mě dodělali novým ovocným pseudopivem z Prazdroje, fakt hnůj. Plzeňští neznají slitování.

text Řízek, ilustrační foto taky Řízek

(Vysvětlení k fotografii: Pepana by na stadion sice nevpustili, ale pak se tvářil, jako že aspoň při focení nesmí chybět.)

MILHAUZOVA POBŘEŽNÍ HLÍDKA

 Neměl jsem v sobotu v osm ráno nic na práci - znáte to, vstanete si o víkendu tak ze zvyku v sedm, nevíte coby, tak si řeknete, že se podíváte do práce. Odpoledne bude teplo, tak jsem si řekl, že pojedu na kole, dokud je ještě ranní umrzlá rosa.

Začnu reklamou na nový díl cyklostezky z Braníka do Modřan, přímo po břehu Vltavy. Potkáte bagříky, Ukrajince a ceduli zákaz vstupu, kterou všichni zařadili do ignore-listu, tak jsem se společensky připojil.

Cesta je díky novému asfaltu republikovým unikátem, čili je vhodná i pro silniční kola, která na českých silnicích a chodnících s láskyplně namalovanou značkou cyklisty mají jinak asi velice dlouhou životnost, viděl bych ji tak na osmičku posléze ležatou.

Cesta je to adrenalinová, poněvadž ještě nejsou nainstalovány sítě podél golfového hřiště. Magistrát či osoba zodpovědná sa jistě včil stydí. Nicméně i přes lehce přehlédnutelný nádech nihilismu je to cesta romantická a po dokončení bude jistě příjemnou změnou, oproti industriálnější částí vedenou cestou současnou.

Na Přístavišti se flákalo pár policistů fotících kachny. Nic, co by člověka překvapilo či zaujalo. Když však připlouvala i policejní bárka, začal jsem mít pocit, že možná nepůjde jen o sobotní dýchánek zašívajících se strážníků. Všiml jsem si ležící osoby, která vypadala tak trochu, jako že dýchánek už nerozdýchá. Když přišli strážníci s černým pytlem, začalo to vypadat, že opravdu o piknik asi nepůjde. Začal jsem si připadat trochu jako v americkém seriálu typu CSI Přístaviště.

Všechno šlo rychle, precizně, foťáky ověnčené několika blesky, kufříky forenzních doplňků, dobře vypadající a slušně oblečení vyšetřovatelé. Bylo vidět, jak jsou zkušení, jeden odkryl osobu ve "spacáku", hned znovu zakryl, pokrčil rameny a fotil kachničky. Jednoznačně mluvili tajným policejním kódem, jelikož se bavili o kafi, o tom, co bylo včera a jak je na houby, že tam musí čekat na nějakýho blbečka.

Rybář o pár metrů vedle se nezalekl, s vidinou obdobného úlovku poctivě čekal s prutem v ruce a nervózními prstíky na navijáku. Flákající se strážníci si ovšem nevšimli neomalených labutí na břehu. Vydal jsem se k nim na výslech. Viditelně něco zatajovaly.

"Přiznej se, nebuď labuť!" pravil jsem zostra. Labuť zasyčela. Za ní se čistila druhá, nepochybně komplic zbavující se důkazů. Nemusím být policejní psychoveterinolog, abych viděl jasné znaky poukazující na podezřelé chování. Strážníky však jasně více zaujaly kachny, je fakt, že ty se tam taky seskupovaly jak nějaký gang. Uvidíme, kam vyšetřování povede dále. Jen aby labuť nemigrovala.

Cestu zakončím drive-inem na náplavce. Musím říci, že oproti loňským čtvrtečním trhům bylo množství stánků na farmářském trhu mnohem vyšší. Ovšem k půl deváté, kdy se stánky ještě částečně budovaly, bylo označení drive-in docela přesné, jelikož dodávkáři se vždy zastavili v uličce mezi prodejci. Zvlášť ten mrak čmoudu ze studených aut jako ochutnávka zdarma byl vážně vábný. Měl jsem už v této fázi to štěstí pospíchat, takže jsem ušetřil.

V práci jsem otevřel návštěvě a obdržel láskyplná slova Představoval jsem si to tu z fotek trochu jinak, ale to jsou holt fotky a realita. Na mou odpověď Tak snad se vám tu bude i přesto líbit se mi nedostalo reakce. Tak to mám rád.

text a fotky Milhauz

MUSÍTE TO OBEJÍT!

Opět jsme byli běhat a opět jsem byl jediný, kdo byl oblečený normálně. Namísto elasťáků si Řízek vzal zelené funkční spodky a přes ně trenky, takže vypadal, jako kdyby chtěl na vánoční besídce hrát hokejistu. Tolik krátké zpravodajství běžecké módní policie.

Byli jsme jen dva. Vyběhli jsme ze Zbraslavi podél Vltavy. Protože na asfaltové cestičce běhaly, jezdily a bruslily mraky lidí, běžkyním prosvítaly kalhotky a ambiciózní běžci nás předbíhali, rozhodl jsem se strhnout volant směrem k řece a pokračovat mimo mainstream po punkové pěšince.

Superbažant.

Cestička to byla fajn, dokud jsme se neocitli ve vodní pasti Modřanských lagun. Nevěděli jsme, co si počít. Řízkova navigace v telefonu marně přepočítávala trasu, aby nás vysvobodila z té šlamastiky, a my už se pomalu chystali vypálit světlici, kterou by snad zahlédnul nějaký záchranný člun v nedalekém přístavišti.

Pak nás ale zpozorovala Ona. Zrovna venčila psa na asfaltové cestičce, ze které jsme před několika minutami neprozřetelně seběhli, když uviděla dva nešťastníky v pasti. Hrdinně nás navigovala: "Musíte se vrátit kousek zpátky!". Když jsme ji tak docela neposlechli a začali jsme zkoumat led, jestli by to nešlo na břeh přejít, znovu hrdinka zakročila: "Musíte se vrátit ještě kousek zpátky!" Za své životy vděčíme této neznámé paní.

Kmotra liška.

Pokračovali jsme přes Most inteligence do Malé Chuchle, vyběhli jsme prďáckej prďák do zoo, kde byly lišky, hezcí Bažanti a tuctové bažantice, veverky a výr velký a sova pálená, latinsky Tyto alba, slovensky Tyto albumy, plzeňsky Tuta alba. Prohlédli jsme si zvířátka, vyběhli do Slivence, našli jsme pěknou vyhlídku nad Radotínem a se 17 km v nohách jsme se před sokolovnou rozloučili.

text Milan, mobilní fotky Řízek