ŽIDLE A DALAJLÁMA

Odvrácená strana plesu
text a foto: Řízek

V seznamu spolupracovníků, který před tradičním radotínským plesem rozesílal šéf akce Rádoš, figurovala celá řada jmen. U mého byl typický a výstižný nápis „ještě neví“; u Honzinova dokonce razantní „nepřijde“. Přesto jsme se tam zrovna my dva v neděli ráno sešli, abychom v sokolovně uklidili tu spoušť, co tam tanečníci zanechali.

Musím se pochlubit, že jsem tam byl nejdříve. Dílem proto, že jsem si trochu spletl hodiny, ovšem zejména z toho důvodu, že jsem netančící. Tím pádem svěží, a tak jsem si už krátce před desátou zvesela přesouval židle mezi bledými nevyspalými sokolníky.

Václav dorazil o celých třináct minut později a na plese také nebyl – ještě toho trochu! Tančící veřejnost se trousila, ale účast zaostala za papírovými (tedy spíš mailovými) předpoklady. Naštěstí tam byla spousta skautů a skautek. „Prosím tě, jak se jmenuje ta v tom zeleným? A ta s tou zavázanou rukou?“ Ze své oblíbené, kompenzační pozice na hromadě stolů jsem měl nádherný výhled na tu lopotící se tlupu brigádníků.

Nejvíce legrace je vždy s těmi obřími míči. V sobotu, když jsme sál pro tu slávu připravovali, jsme je samým jásotem posílali vzduchem; to byste nevěřili, jak taková věc pěkně lítá nad ostrými hranami židlí a stolů! Však nám to taky brzy zatrhli. Dobré jsou taky ty barevné třásně, jež se táhnou nad hlavami tanečních párů. Přivazovali jsme je s Vlastou a nadávali jsme si u toho s vulgaritou dosahující průměrných karetních hodnot. Sokolové trochu nevěřili.

Starosta Karel a starosta Míra nám na závěr poděkovali za odvedenou práci a já jsem si zabavil totálně kýčovitý kalendář, tak jako loni. Ale tentokrát bez Petra Čecha, ten je přece zraněný. Nakonec přišel dalajláma, potřásl si s námi rukama a zase někam zmizel. Do Nepálu, nebo možná do Kosoře.

Tak zas za rok, milé židle a stoly.