BĚH BRUSLAŘŮ

Za stokorunu se dá pořídit ledacos. Nenáročnou kytičkou lze potěšit ženu. Nebo si dát namazaný chleba v naší "závodní jídelně" či koupit novou duši a konečně vyměnit tu nadvakrát píchlou. Dá se taky zaplatit startovné na nesmyslný kros do Senohrab a zabahnit a ztrapnit se od hlavy až k patě.

"Viděls tu slečnu? Jak šla a málem letěla na tom bahně?" smáli jsme s Milanem, než on sám předvedl něco podobného. Prý Podzimní běh lyžařů. Spíš bruslařů! Drobně, ale vytrvale pršelo a my jsme mrzli a taktizovali. "To bláto bude jen tady na louce. V lese bude celkem sucho a na jehličí to na těch našich hladkých asfaltových podrážkách rozpálíme a všem ukážeme záda, uvidíš!"

Do startu zbývala hodina, a tak jsem vzal kamaráda na čaj k rodině mé ženy, jež bydlí v nedaleké vsi. Když byste nevěděli, co je horší než čekat hodinu v zimě a dešti na start, tak je to tohle. Nikdy jsem nebyl v žádné asijské metropoli, ale hustotou zalidnění to musí být něco podobného jako obývák u Pítrů v době nedělního oběda. Do toho se Mikuláš dnes zrovna urazil a odmítá komunikovat s kýmkoli, kdo není maminka. Imituje sanitku. Improvizuje na klavír. Stázina byla celkem potichu, jak se na nemluvně sluší, tedy než jsem se ji pokusil potěšit úsměvem. Teď ječí. Dokonalá antikoncepce, řekli jsme si a vrátili se do nepohodlné, tiché zimy.

Jako číslo 320 jsem se spolu s číslem 319 odvážně pustil tím blátem, kde ještě před dvěma lety byla cesta. O minutu později intervalově vystartoval i Milda. Třistadevatenáctka asi obula jiné než hladké boty, takže postupovala výrazně rychleji. Ale v lese, v lese měla přijít moje chvíle a trvat po zbytek osmikilometrového závodu. Jenže jak každému kromě nás došlo, v lese sucho nebylo. Cesty byly rozdupané. Hluboké bahno se střídalo s uklouzanou hlínou a paradoxně největší úleva bylo kluzké listí a jehličí. A běžci buď měli vhodné obutí, nebo riskovali. Nebo postupovali děsně pomalu a za cenu velkého úsilí, tak jako já.

V polovině trati jsem se zeptal upadnuvšího kolegy, jestli je v pořádku, a upadl jsem taky. Pak následovaly nekonečné táhlé kopce a technická pasáž s klouzáním do potoka a drápáním se blátem vzhůru. Podle hodinek jsem přesto běžel tempem Řízka ve verzi 2013. Až v posledním kilometru mi předloňský Řízek utekl, protože jeho letošní verze už nedokázala najít morál a odvahu pro zběsilý sprint z kopce do cíle. Předloni jsem tak v cíli vypadal jako zombie, letos by to zručný plastický lékař ještě zvládl zachránit.

Milan doběhl o ještě půl minuty otrávenější než já. Pak jsme autem objeli dva okruhy ještě skrze Senohraby, protože má žena pracovala s mylným předpokladem, že vím, kde je v obci nádraží a toho času i ona. Potom jsme ji naložili a tak dlouho jsme cestou líčili své zážitky, až žena usnula.

"Schovej mi prosím tě někam to startovní číslo," zavelel jsem doma a myslel jsem tím pochopitelně prostor mezi diplomem z vysoké školy a medailí z maratonu. Za 98. místo v celkovém pořadí (97. byl muž s rokem narození 1948!) jsem si asi nic jiného nezasloužil, ale i tak mi ten koš, ve kterém jsem to číslo našel, připadá trochu potupný. A až se mě jednou vnoučata zeptají, co jsem kdy dokázal, nebudu mít pro tyhle báchorky žádné hmatatelné důkazy.

text a foto Řízek

PRINCIP KOČKY

To je prostě princip kočky, pokrčím rameny pokaždé, když se Pepan chová zdánlivě nevypočitatelně, zákeřně, debilně, nebo když se jeho skutky dají interpretovat dvěma různými, naprosto opačnými způsoby. Často jde o jednání, které by se u jiného tvora muselo považovat za projev absence mozku anebo nějakou vážnou, ale při včasném podchycení léčitelnou poruchu. U našeho kocoura však tyhle příběhy zapadají do sebe a tvoří v podstatě nepřerušovaný sled anomálií. Jako když zničehonic vyleze na nevysokou střechu kůlny a odmítá sestoupit.

Jedním z typických vzorců chování kočky jsou naschvály. Chovatelé si často stěžují na mstivé počůrávání oblečení, kabelek, bot či dokonce postelí. Zatímco projev samotný lze odhalit poměrně rychle a v podstatě se nedá za nic zaměnit, snad jen za nějakou zakázanou chemickou zbraň, odhadnout, co že vlastně zvířeti vadí (a jestli vůbec něco), je dost často zhola nemožné. Naposledy jsem to ale patrně byl já, protože se ženiny věci potřísnění vyhnuly. Interpretovat se to samozřejmě dá i tak, že jsem pro Pepana důležitější, takže se na mě fixuje. A nechce, abych za žádnou cenu chodil pryč, ani do práce, takže mi radši zamoří veškeré oblečení, abych nikam nemohl. Zatím se mu to nepovedlo, ještě mi dvě košile zbývají.

Podobně dvousečné může být i ono klasické kočičí lísání. Mazlivé otírání o nohu by u každého normálního zvířete mělo asi znamenat jakýsi projev náklonnosti, ale dovedu si dobře představit, že Pepan se tím třeba jen zbavuje nepříjemného parazita, který se mu uhnízdil někde mezi lopatkou a tím vakem, který se mu vytvořil v místech běžného žaludku. Dost často však tyhle projevy nejspíš znamenají lobbing za urychlené podávání první, druhé nebo třetí večeře.

S tou kůlnou to bylo tak: Pepan se po příjezdu na chatu radostně (anebo vyděšeně) rozběhl po zahradě a věnoval se svým obvyklým činnostem, jako je pojídání trávy (čistí si žaludek? Nebo si chystá materiál pro pozdější potřísnění podlahy?) či pozorování kocoura Plútarcha (buď je mu Pluto sympatický a chtěl by s ním kamarádit, anebo ho k smrti nenávidí, a tak si ho radši hlídá). Když se na zahradě objevil někdo z jeho lidí, se zoufalým (nadšeným?) mňoukáním přiběhl, jako že chce okamžitě naložit do auta a odjet, nebo že nám jen přišel říct, jak se mu to tady dneska hrozně líbí a je to báječná zábava.

Kočka na rozpálené plechové střeše.

Když už se má jet domů, není kocour náhle k nalezení. Objeví se až na střeše nevysoké kůlny, odkud něco provolává (nadávky? Jásot?) a obchází střechu; teď jako by váhal, jestli skočit (bojí se zranění? Neví kudy? Čeká na výkupné?). Donutí mě, abych vylezl na vetché schůdky a začal ho přemlouvat k návratu. Dokonce přijde blíž, snad aby si to poslechl, ale pak se otočí a přesně přes úhlopříčku odejde (ne uteče) na opačnou stranu. Výměna vyjednávačů. Maruška přichází k druhé straně, po pár milých slovech zvíře s jistou elegancí seskáče přes uskladněné cihly na pevnou zem a tváří se, že se vlastně nic nedělo. O tom, komu dnes v noci počůrá věci, je patrně rozhodnuto (ale nechme se překvapit).

----

Včera, když Pepan už spal, policajti v Belgii provedli zátah na teroristy. Novináři i lidé jim však razii záhy začali kazit tím, že o ní psali na sociálních sítích. A tak policie vyzvala všechny, aby byli virtuálně zticha. A Belgičani se zachovali tak, jak by se zachoval asi každý vlastenec: začali místo fotek zakuklenců se samopaly sdílet snímky roztomilých kočiček. Jestli díky kočkám policie pozatýkala šestnáct lidí, nebo jestli právě kvůli nim hlavní terorista upláchl, není jasné. Princip kočky, no.




text a foto Řízek

HVĚZDIČKY NA FAŘE

Chtěli jsme si jen dát kafe a dortík a místo toho nás divný týpek držel dlouhé minuty za provazem, který tam nahrazuje mříže a závoru, i když v kavárně bylo místo! Tak zpravidla začínají recenze návštěvníků Café Fara v moravské vísce Klentnici. Společné mají i to, že podniku dávají jednu hvězdu ("kdybych mohla dát nulu, dám ji"). Má žena ale přišla na trik, jak hlídače provazu obelstít. Stačí se v podniku ubytovat. Přespávající hosté mají totiž jiný vchod, bez provazu. Akorát to bude trochu dražší.

Café Fara je fenoménem nejen našich moravských prodloužených víkendů. Podnik ve vsi, nad níž se klene Pálava, však za ty roky ztratil takovou tu auru spiklenecké výjimečnosti, především proto, že se o něm všude (v dobrém) psalo a začali tam chodit lidé. A to přímo v kvantech. Proto ta provazová zábrana a lavina zlovolných, do určité míry nefér recenzí. A asi i proto zdražili. Třeba květákový mozeček za dvě kila, to už je přece trochu moc. Byť si můžete být jisti, že je to farářův mozeček z farního biokvětáku.

Náš pokoj v měřítku 1:1.

Měli jsme výročí, a tak jsme se rozšoupli. Tedy rozšoupla se žena. Z poetické nabídky pokojů (Rajský, Mandlový, Meruňkový, Levandulový) vybrala ten s nejméně honosným názvem, a sice Kabinet. Jeho největší zvláštností bylo, že byl nejmenší, možná vůbec na celém světě. V běžném penzionu by do tohoto prostoru patrně uklidili kýbl a mop, případně špinavé povlečení, ne tak zde. Zato měl krásnou hliněnou omítku.

Druhou největší zvláštností bylo, že koupelna se záchodem zabírala dvakrát až třikrát více podlahové plochy než zbytek prostoru. Vybavení pokoje pak ještě zahrnovalo designový štípač na čokoládu s připravenou tabulkou. Jenže předchozí návštěvě se tam čokoláda zasekla, a tak jsme tu naši museli sníst nenaštípanou, což nás nerozhodilo. Poslední výbavou byl vestavěný přehrávač hudby s vestavěným Alešem Brichtou, který do toho celého konceptu prostě nějak neladil.

Pak tedy ještě zlobila sauna, kterou se nedařilo vyhřát. Zato nám pan údržbář dal parádní přednášku o saunování. Takže budeme pro příště připraveni. A můžeme jít na večeři. Vybrali jsme konfitovanou kachnu s roládou z červené řepy a la zelí, s níž jsem to relativně, tedy do polosyta, vyhrál, a pečenou perličku, která byla bohužel jen smutnou ptačí kostřičkou s kůží... Dohromady nás (ženu) to stálo šest set, takže jsme se usmysleli, že příští večeři vyřešíme nějakou tradiční moravskou pizzou.

Drandící žena a v dálce klentnický kostel

Nějaká ubytovaná paní si na internetu stěžovala, že ji poté, co pozdě večer restaurace zavřela, s manželem nikdo nezabavil. A i proto dala jednu hvězdičku (ale nejradši by taky dala nulu). Nás zabavila stáčená pálava z blízké vesnice Perná, kterou jsme do pokoje propašovali, ač nebyla farní.

Farní snídaně byla zato opravdu luxusní, jen jsem zalitoval, že nemám čtyři žaludky. Všechno čerstvé a patrně domácí. Jen to kafe nic moc; jako by aspoň tady prosakovalo původní povolání majitele podniku, který zbohatl na distribuci kávových automatů s plastovými kelímky a míchátkem. Pak jsme vyrazili na kola. To bylo parádní, protože byl teplý podzim, na vinicích bylo vesměs sklizeno, jen ty nejlepší kousky tu a tam dozrávaly pod dohledem detonačních plašičů špačků. A taky dvou bab, které seděly v takové srandovní budce na mezi, a odradily mě od případného sběru pozdního sběru. Po výletu jsme zalezli do farní vířivky a připadali si konečně lehce snobsky.

Moře

Večer jsme tedy zařadili nechutnou hustopečskou pizzu (dlouhé čekání jsme si krátili čtením záštiplných recenzí anonymních pomlouvačů) a v Klentnici jsme jen dali dortík. Paní nám jich přinesla na tácku asi osm a o každém nám pověděla celý jeho příběh. Začala od punčáku. "To už nemusíte pokračovat, on si stejně dá punčák," přerušila ji Maruška, ale já si to nechal všechno dopovědět. A dal jsem si punčák.

Večer nám opět zábava nechyběla, ale už nám trochu chyběl náš kocour, kterého jsme museli nechat doma. Na druhou stranu nemusel litovat, protože v pokoji by měl tvor jeho rozměrů stejně problém se vytočit. A další den po vydatné farní snídani, kdy jsem opět stláskal páté přes deváté (ale všechno domácí a bio), jsme jeli domů, zatímco se před provazem už začaly houfovat nedočkavé nespokojené davy budoucích kritických recenzentů.

Kdyby to šlo, dal bych našemu pobytu šest hvězdiček (za Marušku, kola, ranní běh na Pálavu a krásné počasí). Samotné restaurační kavárně s cukrárnou a ubytováním o něco méně. Za ty peníze by člověk asi měl dostat něco lepšího. Anebo za podstatně méně peněz něco, co by nebylo o moc horší. Ovšem punčák mají dobrý.

text a fotky Řízek

STÝPLČÍS

Píseň o psu a okradené naříkající bábě a podzimní běžecký závod plný bláta, kopců a potoků. Jahody a autobus 165, takzvaný spoj z pekla. Něco z toho by člověku mělo naskočit, když se řekne Kunratice. Že bude 82. Velká kunratická s naší účastí, se rozhodlo u jednoho nedělního oběda. Po polévce a hlavním jídlu následoval dezert a chvástání, načež jsme se se švagrem, který s rodinou v té malé vsi bydlí, bezodkladně přihlásili. Do týmu Zelená liška jsme přibrali i kamaráda Slížáka, který je coby sportovec něco jako yeti nebo lochneska. Traduje se, že už někdy běžel, ale ještě se to nikdy nepodařilo hodnověrně zdokumentovat.

Ostatně i švagr Tomáš má blíže k rybaření či k vaření výborného guláše než k závodnímu běhání. Má žena se s ním proto dokonce vsadila o facku, že do závodu nenastoupí - že ho třeba sklátí rýmička, bolavé koleno nebo cokoli jiného.

Zelená liška už se chystá.

Ta bizarní sázka dočista ovládla předzávodní atmosféru. Moje fňukání, že mě bolí paty, jakožto i zdlouhavé vybírání vhodné obuvi, tak nikoho nezajímalo. Místo toho se metrákový Tomáš, jemuž stačilo jen vyrazit do závodu a měl to v kapse, vyžíval v líčení utrpení, které mé drobné ženě přivodí. Ženy prý nebije, ale úředníky potažmo novináře jakéhokoli pohlaví klidně.

Z toho všeho je jasné, že Kunratická v našem podání byla podobný úkaz jako úplné zatmění Slunce anebo prodloužená v tanečních. Z Maruščiny strany proto dorazila vlastně komplet celá famílie. Hujerovi se rozmístili nedaleko cílové rovinky.

Fosforeskujícího pána jsem nedohnal.

Tchyně kolébala kočár se Stázinou, synovec Mikuláš i jeho maminka Julie vyhlíželi udatného tatínka, jemuž držela palce i jeho sestra, no a tchán, který závod překřtil na "stýplčís", znalecky okukoval běžce (a jak ho znám, tak i vyzáblé běžkyně - hrdinky, jež se rovnoprávně vydaly na "mužskou" trať přes Hrádek a Genderová expertní komora a Kongres žen jim za to nejspíš tleskaly).

Vypadali jsme k světu. Tomáš měl triko z jakéhosi kosmického materiálu, který prý zaručeně nesmrdí. Já si vzal aspoň komické podkolenky, které zaručeně smrdí, zato "Harapes" Slížák to vyhrál. Nakombinoval přiléhavé funkční oblečení s výbavou z Lidlu, kde měli patrně zrovna Laponský týden - jinak si nedovedu vysvětlit jeho sněžné protiskluzové návleky s hřeby na botách. Ty jsem mu nakonec rozmluvil. Navlékli jsme startovní čísla a čipy...

Prodávat dacie je proti závodění
zívačka, ví už Slížák.

... a pak jsme konečně vyběhli. Je to krátký a intenzivní závod, jednoodstavcový. Bláto na startu. První potok. Mokrá noha. První, krátký, hnusný kopec. Rovinka, tuhnou nohy. Seběh k potoku. Mokré obě nohy. Hrádek. Dvacet lidí se po čtyřech škrábe do kopce. Drápu se taky. Bývalo tam lano, ale není. Dvacet lidí po ústech padá zase dolů k potoku, hrozně to klouže, chtělo to jiné boty. Nebo ty návleky z Lidlu. Potok. Mokro. Kilometr za námi. Kolem hospody. Nemůžu dýchat. Poslední kopec, pak dlouhá rovinka, mezičas, druhý kilometr a fofrem dolů. Cílová rovinka. Maruška křičí. Tep 199. Cíl. Nepřekážej, nekolabuj, vrať čip, jdi pryč. 15 minut 18 sekund. O 40 vteřin rychleji než předloni.

Na obzoru se vynořil táta a žije!

Kluci, kde jste? Dobíhají mladíci, starci i dámy, načež se po několika minutách na stráni objeví jedovatě zelený Slížák a s tváří rudou Kanárskými ostrovy a prožitým utrpením sympaticky finišuje. Ale kde máme Tomáše? Rodina je jako na trní. Přeci jen, švagr má po operaci kolene, k tomu nezdravé srdce... Julie přemýšlí o vdovském důchodu a já se ho chystám vyrazit hledat někam k Hrádku. Nakonec se v propoceném, ale určitě nesmradlavém roláku objeví a rodina slaví. "Tatínek vyhrál!" jásá Mikuláš a myslí tím patrně tu sázku s mou ženou. Oba si plácnou a je to až dojemné.

Tchán pozoruje.

Nastává taková ta fáze, kdy nás příbuzní přesvědčují, jak dobří jsme. Je to samozřejmě hrozně příjemné, ale předstíráme skromnost. Debatujeme o tom, který kopec byl nejhorší. Vyhrává ta první malá svině, kterou jsme podcenili. Možná ty zázračné sněžné hřeby by pomohly. Tomáš je přesvědčen, že doběhl čtvrt minuty po Slížákovi, což mu nevymlouváme. Za odměnu si koupí za 1 400 korun další nesmradlavé tričko. Pro Mikuláše vysomrujeme modrý balonek. Je nadšený, než uvidí jakési dítě, které dostalo hned tři balonky. Nám ostatním bude muset stačit výborný guláš a koláč.

Zelená liška odpočívá.

Nejkrásnější, třebaže nepovinnou fází Velké kunratické je vířivka. Hraje všemi barvami a její bublinky mají přesně 37,5 stupně Celsia, o 27,5 více, než měl potok. I v ní však panuje napětí okolo sázky. Ta facka pořád visí ve vzduchu. Ale švagr je patrně tak unavený, že se rozhodl exekuci odložit. Třeba do příští Kunratické stýplčís. Nebo navždy. Třeba má arytmické, ale dobré srdce.

text Řízek, fotky Maruška

MODRÁ ÚSPORÁM

Není to důležité téma. V kontextu třeba uprchlické krize mohou působit naše starosti s pěticí přebytečných koťat až nejapně. Zvláště když z původních pěti zůstal jen jeden nechtěný tvor. Aleši Brichtovi to asi nevysvětlíme, ale lidská bytost (včetně mé tchyně) se vyznačuje tím, že se postará o slabší tvory. Anebo deleguje někoho, kdo se postarat má. Takže jsme jednoho podzimního dne postavili boudu pro kočky.

Nemá cenu připomínat, že právě Maruščina máma začala onehdy přikrmovat toulavou kočku, jež posléze začala tloustnout a nakonec i rodit. Takže tyhle dvě kočičí populační krizi způsobily. Přes léto se nicméně naštěstí počet nechtěných zvířat na zahradě podařilo pomocí sousedky Heleny, kamarádky Pavly a teorie přírodního výběru pana Darwina zredukovat na jediný kus. Paradoxně nejhezčího mourovatého kocourka nikdo nechtěl, i když na Facebooku sesbíral dost lajků (zbabělci lajkují, hrdinové adoptují). A tak, aniž by to chudák kocour Pluto tušil, čeká ho krutá zima - Pluto totiž vlastně ani netuší, že se jmenuje Pluto.

Rodinné obědy naprosto ovládlo téma nebohého zvířete a katastrofické vize drsné zimy na Benešovsku. (Pan Lada bydlel nedaleko a ty malebné závěje si nevymýšlel, taková je tu realita!) Maruščina máma nakonec zavelela, že se kocourovi zakoupí nebo postaví bouda. Chtěl jsem namítnout, že by se tahle krize měla řešit v místech, kde započala, a taky se zeptat, jak kočku donutíme v boudě bydlet, ale nedostal jsem slovo.

Průzkumem trhu jsme následně se ženou zjistili, že prodávané boudy jsou buď drahé, nebo na nic, případně obojí. Levnou polystyrenovou variantu ochránci zvířat zrovna neměli na skladě, a tak jsme museli zapojit ty zlaté české ručičky a hlavně tu americkou stříbrnou lepicí pásku, s níž se dá mnohé zachránit.

Z hobbymarketu jsme kromě ní přivezli i několik polystyrenových desek, jakousi modrou plachtu a ukořistěnou kartonovou krabici. Švagrová zase zakoupila takovou oplstěnou dřevěnou krychli původně určenou pro domácí kočičí mazánky. Rozměrově skvěle pasovala do toho kartonu. Utěsním ji polystyrenem. Krabici potáhnu možná nepromokavou fólií. Co bude vypadat blbě, schovám pod lepicí pásku. V hlavě se mi zkrátka začal rýsovat plán úžasné kočičí garsonky, na niž bych vzhledem k množství použitého zateplení mohl s klidem zažádat o dotace z programu Zelená úsporám. Pravda, něco podobného jsme viděli na YouTubu, ale tam to vypadalo fakt šíleně. Což to moje rozhodně nebude.

Vybalil jsem své nářadíčko a za ucho jsem umístil lihovou fixu, jak jsem viděl ve filmech o řemeslnících. Někteří členové domácnosti jako obvykle přispívali cennými radami, synovec Mikuláš rovnou nabídl pomocnou ruku, avšak tříleté děti by si asi neměly hrát s řezačem. Naštěstí jej (tak jako mě) nejvíc zaujala ta lepenka, a tak se zatím celý šťastný zalepoval.

Modrý domeček utěšeně rostl. Oproti těm matlákům z instruktážního videa jsem Plutovi vytvořil třeba parádní předsíň (mohl by si tam třeba pověsit kolo, kdyby nějaké měl), dokonce má izolovaný dům i svažující se střechu (okapy mi už Maruška zakázala). Umístili jsme ho pod modřín, kde to má kocour patrně rád.

Zasadit strom, zplodit syna, postavit dům pro kočky. To třetí si tedy odškrtávám. Tchyně tvrdí, že Pluto v doupěti přespává. Důkazy chybějí a sám o tom pochybuji. Přimět kočku, aby dělala cokoli, co ona zrovna nechce, je totiž nemožné. Takový je princip fungování kočky. Ale aspoň jsme to zkusili a třeba Pluto pochopí, že tahle podivná bouda je lepší než úpěnlivě mňoukat na mrazu. Když ne, přijde si pro něj pan Darwin...

text Řízek, fotky Maruška a Ř.