FÁVOTRANS V NEOPRÉNECH.

Po Otavě i skrz ni
text a fotky Řízek

Byla to nejlepší voda na světě! A kdyby se ti snad, čtenáři, zdálo tohle tvrzení příliš velkohubé, tak to je jen proto, že jsi tam zřejmě nebyl, nebo tomu vůbec nerozumíš. Otava vodákům oslabeným Milanovou třeskutou oslavou tehdy nabídla bezmála první povodňový stupeň a totální adrenalin srovnatelný s kitingem na poli sedláka z Třebotova.

Po necelých dvou stech kilometrech jízdy Fávotransovým větším autem jsme nafoukli pálavy u někdejší Čeňkovy pily. Přiznám se, že mě trochu vyděsil můj háček, pro nějž nafukovací plavidlo bylo dosud dočista terra incognita, hhh. "Luki, já nechci klečet... fakt nemůžu sedět? A na co tam jsou ty pásy?" děl Václav a já jsem předem polykal andělíčky a dušoval se, že příště svou posádku prolustruji důkladněji.

Po zhruba sto padesáti metrech plavby přišla první nesnáz, a kupodivu se netýkala naší lodi. Vlastík se Žvejkem se cvakli; ledová voda je dravým proudem vláčela peřejemi přes kamení, strkala jim hlavu pod hladinu a nechtěla je pustit ze svého útlaku – vše jsem to z tepla svého neoprénu a vratkého bezpečí našeho plavidla pozoroval. Když vylouhovaní konečně opustili vodní prostor, uplavané pádlo, utíkající loď a Vlastův respekt posádce znemožnily dále pokračovat.

Ale my jsme jeli dál. Jiras-Máder nemají po dlouhé zimě nejlepší figury, a tak jsme museli často vylévat, neboť voda uvnitř lodi vytvářela konkurenční hladinu, občas byla i o pár čísel výše než ta vnější . Taky za to možná mohly snad dvoumetrové vlny, vracáky, válce a jiná stavební technika, které jsme v šíleném tempu míjeli, tedy pokud jsme zrovna nevylévali.

Pane jo, jsme dole, bez nehody – teď jen nějak důstojně přistát, když se na nás dívají všichni ti vodáci. Tak, to se trochu nepovedlo, důstojnost naší posádky možná krapet utrpěla. Nicméně jedeme znovu! Vlasta nehodlá opustit dodávku a odmítl by snad i balenou vodu, dalšího nuceně odpočívajícího určí losáž. Ironií osudu zůstává sedět nejryzejší vodák ze všech, Franta převzal Žvejka. A fakt jedeme znovu.

Druhá plavba začíná podobně. Černý Petr Žvejk se zase koupe. Tentokrát navždy odplouvá Frantova bota, nadlouho i pálava. Ta se ale chytře převrací a o pár set metrů níže končí uvízlá na kamenech. Otlučení chlapci na břehu dlouze sbírají odvahu, nakonec plují dál. A znovu to stojí za to. Můj Jiras v závěru evidentně vadl (i intelektuálně – vodočet považoval za kapličku), navzdory tomu jsme k čisté jízdě bez jakéhokoli dotyku branky přidali i excelentní přistání, i když posměváčci určitě čekali pravý opak.

Poslední jízda byla vychutnávací, marmeládová a šlehačková. Václav už to nechtěl pokoušet, nelehké bylo přesvědčit Žvejka, aby jej vystřídal a napotřetí se pokusil přemoci zrádnou úvodní pasáž. Jeho radost po našem brilantním projetí však byla nakažlivá. V euforii jsme spluli i zbytek – a i té zákeřné přitažlivé skále jsme se vyhnuli, dokonce i méně srandovně než amatérsko-profesionální tým Vlastíka a Rádoše.

A tak nám nezbývá než si pogratulovat a zajít na pozdní oběd. To zase byla ostuda! Velká paní vrchní na Frantovu žádost poprvé v životě servírovala mléko, perlil i Jiras a Vlastík se styděl a ládoval. Pak domů, sušit foťák, vzpomínat.