BÍLÝ A ČERNÝ

To je zvěrstvo, tohleto
text a foto Milan

Člověk by nevěřil, co dovede ztropit takové malé zvířátko, když se na krátký čas stane součástí domácí ZOO. Snad protože byl tak bílý, snad že měl legrační ouška a nebo to možná byl jeho čumáček, který Olivě tolik učaroval, ale byla z něj prostě jako u vytržení. Tedy vlastně z ní. Byla to totiž králíččice.

Už když moje psice viděla tu velkou klec, ňufala ve vzduchu dobrodružství. Tanec nastal, co králíček poprvé nesměle vyhupkal z doupátka. Otevřel jsem klícku, aby se náš dočasný spolubydlící seznámil se spolubydlícím trvalým, a od té chvíle pro Olivu na světě nebylo nic než králíček. Ani když máma chystala oběd, nestála pod kuchyňskou linkou jako obvykle, nýbrž se zoufalým výrazem ve své psí tváři obcházela klec ze všech stran a zírala na králíčka jako na svatý obrázek.

Sníst ho ale nechtěla. Někdy se, pravda, mlsně oblízla, její motivy však byly čisté jako horská bystřina.

Bylo to přátelství krátké a intenzivní. Když jsem klec v podvečer odnášel, cítil jsem, že to Olivu mrzí, ale králíček holt patří spolužačce. Prý se mu u ní líbí a nám – především Olivě – zbyly pěkné vzpomínky. Ze vztahu psa a králíka by si mělo hodně lidí vzít příklad. Bylo to něco jako Tom a Jerry, akorát že se psem místo kočky a králíkem místo myšáka. A taky to nemělo tak dobrou znělku.