KONĚ A VLAŠTOVKY

Jak se zachová trojice koní, je-li při pastvě v 1 900 metrech nad zemí vyrušena turistou? A jak se zachová turista? Má si před svou milovanou ženou zachovat tvář nebojácného geroje a pokračovat ve výstupu, anebo - a to vypadá rozumněji - zavelet ke zběsilému úprku před zvířaty, jež svou krvežíznivost nejapně maskují smutnýma očima?

S kocourem Pepanem to máme úplně stejně: nemáme rádi koně. Nejraději bychom je zabalili i s vysavačem do alobalu a poslali je výtahem někam pryč (to jsou všechno další věci, co nám vadí). Na svatební túře v Rakousku ovšem šlo o to, jestli i já vadím koním. Jedno ze zvířat ke mně přicupitalo, pořád s tím smutným pohledem si mě zle prohlíželo (Maruška nás zatím pozorovala zpovzdálí), načež, po dlouhých vteřinách mučivé nejistoty, jsem byl seznán nejedlým a vyjednavač se vrátil ke skupině. Mohli jsme tedy pokračovat vstříc závratím a dalším zážitkům.

Jezero uklidňuje.

Co jsme tam vlastně dělali? V našem kulturním prostředí bývá zvykem po veselce vyrazit na jakousi svatební cestu, jíž některé romantické duše, které třeba věří v mýtus zvaný svatební noc, přezdívají dokonce líbánky. Ideálně se má jet někam do veliké dálky a na dlouho. Vyrazit tedy na krátko do blízka je svým způsobem projev pankáčství, a to je nám samozřejmě blízké.

Jeli jsme do Rakouska do Zell am See a jen na pár dní. A protože žena ani projevy počasí nebyly v ideální kondici, zvládli jsme jen jeden pořádný výlet. Svatební túru. No a těsně pod jejím nejvyšším bodem nastalo to divné setkání. Byl to docela pořádný výlet: lezli jsme skoro od jezera z nadmořské výšky okolo 800 metrů na nějakou místní horu řečenou Schwalbenwand, neboli Vlaštovčí stěna, která byla bezmála a bez šesti tisíc metrů osmitisícovkou.

Nechybí někomu koně?

Pravda, vlaštovek jsme cestou vzhůru moc nepotkali. Spíš nad námi kroužili nějací dravci, možná supi. Lezli jsme z městečka vzhůru nejprve po nečekaně frekventované uzounké asfaltce až k horské chatě, kde normální lidé nechali auto, nazuli pohorky a teprve odsud vyrazili (nemohl jsem si těch vyčítavých pohledů nevšimnout).

Klouzali jsme skrz vlhký les plný pestrobarevných hub strmou pěšinou po červené značce, ostatně, jinou ani v Rakousku neznají. A když hub i lesů ubylo, zato, jak se stupňoval počet pasoucích se krav, očividně přibylo kravinců a koblih. Najednou se nad mraky vynořila hora. A pak se pod jejím vrcholem vynořili i ti koně.

Když jsme viděli vše podstatné, spěchali jsme jinou cestou dolů. Značka nás vedla skrze ohradu obývanou kravami. "Luki, támhleta kráva je nějaká velká, navíc má rohy. Normální krávy nemají takové rohy," tahala mě žena za rukáv, ale já, který se skoro nezalekl zákeřných koní, přece necouvnu před nějakou vylepšenou krávou. Dopadlo to dobře. Dokonce jsme posléze dvěma německým seniorům tuhle prima zážitkovou cestu doporučili. Mysleli si, ti dobří lidé, že jsme z Československa.

Rakouský kocour Pepan by se asi
jmenoval Sepp.

Když jsme se blížili k té výše zmíněné, ale výrazně níže položené chatě, vlaštovky, pokud by byly co k čemu, by už ohlašovaly brzký slejvák. Potkali jsme tam naše kamarády důchodce, ale nebavili se s námi, asi se jim cesta nelíbila. Snědli jsme gulášovku a vrátili se do městečka k jezeru.

Potom jsem Marušku odpravil vynikajícími rakouskými špeclemi se zelím a špekem, párkrát sprchlo, svezli jsme se lodí a hurá domů. A kdyby k nám někdy přišel na návštěvu nějaký kůň, budeme si ho s Pepanem taky tak nevraživě prohlížet a očmuchávat, načež ho asi pustíme dál.

text a fotky Řízek

WE RUN TŘEBOTOV

Nejspíš se jí mě zželelo, jak jsem tam stál za stupni vítězů a smutně koukal na rychlejší závodníky, kteří fasovali hodnotné ceny. Paní organizátorka vytáhla z igelitky triko z pražského závodu We Run a obrovským nápisem COACH na zádech. Za čtvrté místo v závodě Během Třebotovem mi to přijde víc než adekvátní.

Na třebotovském plácku to skutečně vypadalo trochu jako v Praze. Vyrostly tam stánky sponzorů, hrála hudba, tančily děti a sportovcům popřála hodně štěstí do prvního ročníku i paní starostka. Ke všemu dáma s mikrofonem vypadala trochu jako někdejší paní lyžařka Neumannová.

Co jsme tam dělali já s Milanem a Aničkou? Milan přijel pro druhé místo, Anička mu přišla fandit a já až z daleké Prahy dorazil pro nevděčné bramborové umístění. A hledali jsme záchod, protože jsme byli nervózní.

Záchod jsme sice nenašli, ale prohlídli jsme si areál léčebny, kudy se pak mělo běžet. Vypadala ponuře a podzimně.

Po doběhnutí řady dětských závodů, z nichž mimochodem některé byly poměrně dramatické, jsme se spolu s muži a ženami seřadili na startu hlavního dostihu dne. O titul přeborníka Třebotova a širokého okolí v přespolním desetikilometrovém běhu se utkalo 27 mužů a spolu s nimi i 15 dam na poloviční trati.

Hned po startu všem z dohledu zmizel bezmála sprintující mladík s postavou ztuženou posilovnou či potravinovými doplňky. Hned za ním pelášil výstřední chlapec v mikině a kšiltovce. A po něm parkem u léčebny klusal blankytně modrý Milan - a nějakých sto metrů za ním už já. Vážně!

A takhle jsme běželi. Skutáleli jsme se z Kulivé hory a přes písčitou cestu jsme stoupali k ranči Na Pískách (všechno tedy sedělo). "Ten čepičák určitě vytuhne," říkali jsme si s Milanem každý sám pro sebe, a taky že jo. Vysvalený sportsman byl dál bez konkurence až někde za obzorem, ale Milan byl najednou druhý a později jsem se na dočasnou bednu posunul i já. Než mě o kilometr dál seběhl nějaký plešatý pán v modrém.

Bok po boku jsme se vraceli na vrchol Kulivé hory a stejně tak i doběhli do druhého okruhu. Padla na mě trochu deprese, že nejsem žena, a že tak nemohu už zabočit do cíle. Místo toho jsem zabočil do léčebny. Vypadal jsem ponuře a podzimně. Pravda, bylo na mně i trochu znát, že mám momentálně tep 200 a plíce zůstaly někde pod kopcem.

Režisér přenosu by si v posledních kilometrech pravděpodobně vybíral právě náš dramatický souboj o bronz. Plešatý muž v modrém běžel jako nekompromisní robot, já jak rozevlátý plameňák. Na každé křižovatce stál dobrovolný hasič a hlásil naprosto zbytečnou informaci: "Na prvního ztrácíte čtyři minuty!". Chvilku to však vypadalo, že bychom mohli doběhnout Milana. Ten ale v posledním výběhu zpět na Kulivou horu pořádně zabral a zase nám pláchl.

Kromě toho bylo potřeba rozseknout ještě jednu otázku, a sice, jestli budu zvracet. Tempo a kopce mě úplně ničily. Modrý pán nicméně nevypadal, že by chtěl skončit čtvrtý. Poslední zatáčku vytočil mnohem lépe než já a v závěrečném finiši rozhodly asi jeho zkušenosti a odpor vzduchu, nebo nevím. Sice jsem si pár vteřin po doběhnutí říkal, že ho zabiju, ale když mi s omluvným úsměvem podával ruku, už to tolik nebolelo. Bolelo ale celé tělo, a to ještě dva dny.

Zbývalo už jen čekání. Můj typický pozávodní rituál (neumýt se, nerozloučit, s nikým se nebavit, nepoděkovat, vypařit se) totiž narušil Milan svým umístěním mezi nejlepšími. Museli jsme čekat; organizátorům vůbec nevadilo, že mi doma novomanželka uvařila skvělý oběd, který zatím vystydne a ona se rozpálí doběla, zatímco oni budou přepočítávat a vyhlašovat všechny kategorie a chystat těm úspěšným parádní ceny. Milan si zatím dal dvě piva a vypadal spokojeně.

A tak jsme tam o dvě hodiny později stáli s plechovkami nápoje od sponzorů. Milan z pódia hrdě ukazoval světu vyhraný terč na šipky. A já jsem pak dostal to tričko a od té doby jsem koučem, takže jestli se někdo chcete na něco zeptat, můžete to klidně zkusit.

text Řízek, fotky Anička

SVATBA

Vzali jsme se v sobotu 6. září 2014 v prastarém kostele v Ledcích na dohled od kalné Sázavy. Kromě paní inženýrky Reginy z Čerčan, jež nás oddala, příbuzných a svatebních hostů tomu přihlížel třeba i roj divokých včel. I ony si všimly, že je nevěsta krásná, ženich řádně nesvůj a že šampaňské na přípitek někdo zapomněl přinést.

Ten opožděný přípitek pro nás byl ten den snad jediným mrakem na modré obloze, za jejíž barvu jsme se od půlky srpna modlili. A vyšlo to! Na punkové místo na Benešovsku nakonec přijela většina pozvaných, děti pištěly, Maruščiny kamarádky si kvůli bahnu nemohly vzít podpatky a příbuzní se nepoprali.

Po rychlém obřadu v kostelíku sv. Bartoloměje se zelený ženich a rozklepaná nevěsta odebrali na zdlouhavé focení, které se nakonec ale hezky vyvedlo. Jedlo se, pilo se a házela se kytka. Netradičně pak docela vyšel plán s balónky, které nesly vzkazy pro novomanžele. Řada se jich sice zachytila ve stromech, ale celých pět koresponďáků nakonec skončilo v naší schránce.

Fotoalbum najdete zde!

Přijela i kapely První-Poslední s obřím bublifukem, který chce mít frontman na pohřbu. Místo Coldplay si nevěsta a ženich střihli první tanec na píseň Můry a pak už parket patřil těm nejvěrnějším. Začalo totiž karaoke a panáky. Mikrofon ovládla růžová právnička Kateřina, které kontroval Kajetán. Halasný dřevorubec se nejen svlíkal, ale freneticky práskal svým páskem o podlahu. „Teď se všichni uklidníme,“ tišil rozlícené publikum Tomík. Ještě než se na něj snesla salva nadávek, dodal: „Ať je slyšet, jak tady Kajetán práská páskem.“ A v tu chvíli bylo vidět, že světy Lukyho a Marušky nejsou vlastně tak rozdílné, jak se celou dobu mohlo zdát.

A druhý den ráno se ženich probudil s oteklým prstem od nového manželského kroužku, Pepa se vzbudil do státem uznané rodiny a švagr Čumpelík zjistil, že ty panáky už pít neměl.

Autor těchto stránek rád končí články slovy: Tak zase někdy příště. My ale doufáme, že žádné takové příště nebude, protože to už by nám to počasí určitě nevyšlo. A Kajetán by se třeba svlíknul úplně.

text Maruška s přispěním Řízka, foto Jirka Benák