BLANČINY KRŮTY A PAPRIKY

To byste museli znát Míšu. Nepřišlo by vám pak divné, že se v jedné z nejbizarnějších hospod, kterou jsem kdy navštívil, ve středočeské vsi Lhota ptala paní provozovatelky, jestli bere stravenky. Paní na nás upřela unavené oči, dlouze se zamyslela, nebo hledala ta správná slova. "Co bych s nima asi dělala?" zeptala se posléze a měla pravdu.

Stejně jako byste museli znát Míšu, museli byste vidět hospodu U Blanky. Na samotném konci obce Lhota nedaleko Brandýsa (anebo nedaleko Staré Boleslavi, jak kdo chce) má tato provozovna zřejmě napojit žíznivé návštěvníky nedalekého obřího koupaliště. Je téměř schovaná těsně za větším domem, uvnitř najdeme terč na šipky, malby asi místního umělce a nad výčepním pultem kalendář Hornbachu s dívkou v lascivní poloze vysypávající kolečko se štěrkem (nevěřil jsem, že něco takového jde).

Jako její (té restaurace) největší devizu v třicetistupňových horkách minulé neděle vidím bezútěšnou zahrádku, nebo spíš dvoreček, kde byl stín. Měli jsme fakt hlad a svým způsobem jsme se těšili na smažák, kuřecí prsa s broskví á la devadesátky anebo katův šleh - kamarádi jsou sice z hipsterské Letné, ale jsou správní a žádné fajnovky. A tak Pražáci vylezli z klimatizovaného teréňáku s ústeckou espézetkou a přilepili se k jednomu ze špinavých stolů.

Provozovna se v půl jedné odpoledne teprve probouzela po pravděpodobně velkolepé sobotní noci. Když dlouho nikdo nepřicházel, ten nejodvážnější z nás se vypravil do budovy pro jídelní lístky. Tedy pro jídelní lístek. Ten byl, jak jsme následně zjistili, sdílený pro celou restauraci a provedený zelenou fixkou na opačné straně zmuchlané faktury za nakládané hermelíny. Jak ten cár putoval od stolu ke stolu, to mi přišlo tak skvělé! Ostatně stejně jako další postava (majitel? kuchař?), která se vzápětí vypotácela z podniku a vypadala asi jako opravář zemědělských strojů.

Dali jsme si plněné lusky a krůty na rozmarýnu. Krůty byly až neandrtálsky obrovské a holky se nad nimi samozřejmě povinně ofrňovaly; lusky byly plněné něčím, co jsme identifikovali jako materiál pro výrobu játrových knedlíčků. Další paprikové lusky dostaly i holky ke krůtám - ty byly plněné pro změnu kysaným zelím. Bohužel jsme si nedali ovocné knedlíky, abychom zjistili, v jaké roli papriky vystupovaly zde. Ale jíst se to obecně dalo.

Pak už následovala ta humorná epizoda s placením a můžeme konečně na koupačku. Lhota je takové malé Chorvatsko a její věhlas daleko přesahuje její tuctové jméno, k bráně koupaliště se táhne dlouhá fronta aut i s cizími espézetkami.

Prý tam je někde i nudapláž, ale té odvahy bylo pro dnešek už dost.

text a foto Řízek

KYSLIČNÍK NE!

Uvelebte se v sedlech, navlékněte si přiléhavé dresy křiklavých barev, připněte si helmy a dobře se dívejte. Televizní studio Štěně vám přináší exkluzivní záběry z naší - pravda, skoro rok staré – cyklistické dovolené na Rychlebských stezkách sestříhané do bezmála osmiminutového vzrušujícího dokumentu podkresleného akční a velmi tvrdou hudbou, jaká ostatně byla i tato akce.

Snímek je, jak je teď trendem, natáčen malou kamerou připnutou na nějakou vystouplou část jezdce, nejčastěji hlavu. Takže je všechno velmi autentické. Kamera třeba několikrát zamíří i pod vodní hladinu a bude třeba levitovat i nad smaženým řízkem Ondráš a pivy na zahrádce.

Průběh našeho výletu do obce Vápenná (v dokumentu označena krycím jménem Vápená) už dostatečně popsal Petr (na záběrech označen jako Pert), ovšem slova si můžete strčit někam, když máte takové skvělé záběry. Spatříte třeba čísi pád (mohl to být kdokoli, ale vzhledem k četnosti tohoto jevu nejspíš já), nesčetné množství přejezdů kamenů, zatáček, křivolakých lávek a podobných adrenalinových zákoutí.


Uvidíte ovšem taky Jeseníky, grilování jak od Pohlreicha anebo Babici, koupání v zatopeném lomu oživené našimi krásnými dívkami, labužníka s kremrolí (ve filmu nazvanou rakvička) a na závěr útěk zbabělého zkrvaveného cyklisty před kysličníkovou desinfekcí.

Proč o tom píšu a proč až teď, to vysvětlím záhy. Včera jsme po dojezdu z tradiční čtvrteční vyjížďky na Cukrák seděli u piva a někdo se o tomto vydařeném podniku zmínil. Následovala nějaká ošklivá Jirkova narážka na mě, že si to video syslím doma a že jsem ho nikde nezveřejnil.

Narážka ošklivá, ale stoprocentně pravdivá. Jako typická slibotechna jsem v polovině dubna, kdy Jirka ve svém domácím studiu patrně celé veledílo dokončil, nadšeně souhlasil s tím, že to sem někam brzo dám. Ale skutek utek, a film se tak mezitím stal trezorovým.

Zároveň může posloužit jako dobrý doklad toho, jak jsme se (ne)změnili. Petr třeba vypadal včera furt stejně a Jirka měl zase ty stejný blbý kecy. Zato nám s Maruškou ukradli mezitím kola, takže se stříbrným omláceným speciálem GT už padá někdo jiný a dobře mu tak, já teď padám na červeném velocipédu RB. A kysličníku se bojím pořád stejně.

text Řízek, video Jirka Štěně

NEJKRATŠÍ POLOČAS A KONEC LEGENDY

Chybami se člověk učí. Brácha Citrón, kterého před týdnem zkušenější hráči i rozhodčí peskovali za to, že vhazoval auty v nesouladu s pravidly, se napřáhl a dlouhým hodem našel přesně Lubošovu hlavu. Ten balon trkl do prostředka branky, ruce brankáře však zakmitaly naprázdno a vedli jsme. Kdyby to nebyla naše jediná střela mezi tyče, možná bychom i vyhráli.

V neděli jsme na Pražačce hráli divný zápas. Jako tolikrát jsme se z nejrůznějších důvodů sotva sešli; někdy se to prostě tak nějak přihodí a víc bych to nerozmazával. Velmi záhy jsme nicméně seznali, že i s generačně nesourodým útokem Citrón - Vlastík a se střelcem Matyášem nezvykle schovaným v obraně můžeme tentokrát bodovat. Nebo spíš měli bychom. Kulantně řečeno, soupeř byl hratelný. Tak samozřejmě, i my jsme hratelní, možná vůbec nejhratelnější, ale soupeři z Viktorie Bítovská B na to pořád ne a nemohli přijít. Prvních dvacet minut se tak vlastně jen střídaly nepřesné výkopy mé s nepřesnými výkopy soupeřova brankáře a častěji se chodilo pro balon do zámezí než hrálo. Inu, osmá liga.

Pak jsme je zničehonic ztrestali onou gólovou akcí a dali jsme si velký pozor, abychom hned o minutu později neinkasovali, jak se nám tak pravidelně stává. Tentokrát jsme to přestáli, neboť rozhodčí záhy kupodivu ukončil první poločas, přestože obrovské ručičky na věži nad Pražačkou ukazovaly ani ne 13 hodin. A to jsme prosím pěkně určitě začali později než v předepsaných 12:30 a polovina utkání má trvat třicet minut. Sudího možná z naší hry bolely oči a chtěl to mít co nejdřív z krku, čemuž ostatně rozumím.

Do druhého poločasu jsme vstoupili levou nohou, protože naši věkově nevyrovnaní útočníci nepokryli nabíhajícího hráče z druhé vlny (o několik vteřin dříve jsem jim to připomínal!) a ten zblízka hlavičkoval k tyči. A to byla úplně poslední střela mezi tyče po zbytek zápasu, tudíž je zjevné, že to skončilo 1:1. Jenže to vůbec nereflektuje dění na hřišti. Snažili jsme se, ač jsme neměli kým střídat unavené borce. Hrozili jsme, vymýšleli zajímavé akce a měli jsme poměrně obrovskou převahu a protivníci se prakticky nedostali za půlku, natož k nějaké střele. Ovšem to bylo naprosto k ničemu, protože my jsme vůbec netrefili branku. Ne nadarmo jsme poslední.

To, že utkání skončilo zakopnutím našeho trofejního míče až někam na Palmovku, už nikoho nemohlo překvapit. S podivem bylo to, že jsme s Lubošem míč záhy našli.

Ještě větší překvapení nám pak připravil Vlastík. "Rozhodl jsem se z časových důvodů a z důvodu toho, že již nejsem takovým přínosem pro tým, jakým bych si představoval, ukončit reprezentaci za tým FC Forejt," oznámil totiž den po utkání manažerům klubu.

Umět odejít včas se samozřejmě cení, ovšem konce kariéry hovorného veterána s legendárním bodlem a (dříve i) proslulými tepláky je mi nesmírně líto - a ani ne tak proto, že se nám tím počet aktivních "otců zakladatelů" zase smrskl a že jsem teď v kádru už druhý nejstarší. Přes všechny srandičky dokázal být platným hráčem, obvykle když to nikdo nečekal. Navíc mám Vlastu tak nějak rád.

Ovšem zároveň tak trochu doufám, že to bude stejné jako s těmi všemi Jágrovými konci a že ho fanoušci odejít nenechají.

text a archivní foto Řízek