PROBUZENÍ HVĚZDNÍ TULÁCI

Leckoho to zřejmě překvapí, ale trochu legendární Tichá dohoda ještě existuje. Tedy spíš papírově. Teď ale nečekaně přerušila hibernaci a oslavila 25 let od založení skvělým koncertem. A pak zase usnula.

ČTK psala v (řekněme) recenzi koncertu řečičky o "stovkách pamětníků," kteří přišli oslavit čtvrtstoletí kapely kolem dua Šrůmová + Šustr. Musím se ohradit, já teda pamětník nejsem, v době založení mi byl rok a měl jsem jiné starosti, takže si vznik Tiché dohody nepamatuji. A i jinak tam bylo dokonce pár dalších lidí, kteří neměli šediny.

Fotoalbum z koncertu je zde!

Blanka Šrůmová šedivá nebyla. Zato její někdejší poněkud psychedelický zjev vystřídal mnohem střízlivější sestřih i oděv. To Dan Šustr vizáží ustrnul někde v osmdesátých letech, se zatmavenými skly a koženými kalhotami, ale nejsme módní policie, že. Stárnoucím rockerům se to asi odpustit dá.

Se mnou šli táta, Radka a Péťa, Maruška odmítla. Nebude přece poslouchat něco, co by se líbilo našim rodičům. Řekla, a na počítači si zcela vážně pustila Kotvalda.

Byli jsme vážně VIP (díky, Ivane!) a měli jsme vše jak na dlani a část piva zadara. Začalo se promítáním videoklipů, sál v KC Vltavská se velmi slušně zaplnil a pak probuzená Tichá dohoda spustila.

Sérii několika méně provařených písní na začátku utnula Kotva a kříž a dál se pokračovalo hlavně hitovkami (Tulák po hvězdách, Chci přežít, Marioneta, Večírek osamělých srdcí, Vítr). Hrálo jim to moc dobře, dávali zapomenout na asi desetileté období koncertního odloučení. Akorát v Tulákovi nevyzpívala refrén (ale nevím, jestli to tak třeba nebylo vždycky a na desce to byl jen nějaký nahrávací trik).

"Blanko, vezmi si mě za ženu," křičela paní či dívka v publiku a Blanka se smála. Lidi v publiku moc nepařili, taky mají svoje roky, všichni byli nějací slušní, dokonce i sekuriťáci nás zdravili. Ale muzika byla výborná. A umělci dokonce zahráli i mou nejoblíbenější dohodovskou Kde spí andělé.

Na pódiu se umělci různě střídali, kopírujíce (under)popově-rockově-dekadentní minulost kapely, ale tím bych nerad zdržoval, zmíním jen zajímavého písničkáře Phila Shoenfelta - zahrál píseň Marianne o dívce, která poslouchá Petra Kotvalda - a na konci v přídavcích legendárního Michala Pavlíčka. S Péťou jsme si přiznali, že jej vidíme prvně. Zahráli si pecku od Doors.

Vytleskat se nechali asi čtyřikrát, celá show trvala skoro tři hodiny. Poctivý a povedený koncert. Naposledy se jen uklonili a Šustr slíbil, že se pokusí Tichou dohodu za rok opět na chvilku resuscitovat. Snad se mu to povede.

(Osobnější vzpomínka na závěr; kdo nechce, nemusí číst. Na táboře jsme kdysi s bráchou strouhali květák na placky a zpívali jsme si: Vím, že květák pořád nejíš, že nemáš ho moc rád. Já nemám vrásky z žádný placky, udělej to jako já. Včera se mi to vybavilo. Myslím, že to byl nejlepší remix Tiché dohody na světě.)

text a fotky Řízek

MIKULÁŠSKÝ PÁNSKÝ DEBAKL

Soutěžní divadelní festival radotínských turistů, kterým se naše tradiční mikulášská besídka v podstatě stala, letos zdemoloval zažité předsudky. Nešlo jen o to, že si minimálně dvě scénky dělaly srandu z gayů a dvakrát zaznělo Sladké mámení (byť jednou jako Špatné trávení). Především na celé čáře vyhrály holky.

V kině je to fajn.

Přepsaly dívky v 37. nebo 38. ročníku, jak si nikdo nebyl jist, opravdu historii mikulášské mitry? Co se týče umístění, tak bezesporu. Nikdo asi nepamatuje ročník, kdy by holky vyhrály, anebo nějak jinak zazářily. Tím spíš, že byly hned na třech prvních místech.

Proč tomu tak bylo? Tak jednak nejlepší letošní scénka, kadetská show Starořecko má talent, byla nesoutěžní. Vedoucí i jejich svěřenci si s ní opravdu vyhráli - a nepochybně by triumfovali, kdyby měli soutěžit s ostatními. Zvlášť veslující otroci jako akrobati nebo baleťáci byli úžasní.

Indiáni z Radotína.

A protože je chlapeckých družin letos málo, zbývaly jen další dva pokusy - a ty byly slabší než většina scének holčičích. Takže ta dívčí nadvláda dává smysl.

Vlčácký Poklad na Stříbrném jezeře prováhal slušnou výpravu i dobré nastudování zmateným scénářem, který si z originálního příběhu vzal až příliš mnoho. Nemayovci aby si pomalu načrtli nějaký diagram s postavami!

Táborníci jako módní policie.

A tábornická konverzační parodie holčičích knížek (na námět jedné takové publikace) nebyla po všech stránkách dotažená, byť ji kluci nezahráli vůbec špatně. Obávaná fotbalová scéna nedopadla zas tak strašně. Třebaže publikum teplého fotbalistu celkem přijalo a žádné "prolongace" (Václavův termín) během představení nenastaly, bylo to ale celkově moc obyčejné. Mitra už je jinde.

A šmoulí vítězství.

Na vítěznou doslova multimediální show nečekaně šikovných malých ještěrek, které si přisvojily Šmouly, tábornické dílo nemělo ani v nejmenším. Ač spíš než jakékoli herecké výkony a děj samotný zaujala projekce obrázků, kostýmy a písničky - tedy aspoň mne. Ale bylo to opravdu poctivě udělané a bylo znát, že si s tím někdo dal práci.

Snímek z kadeřnictví.

Osobně se mi nejvíc líbily nejstarší holky, když naživo s kytarou "zpívaly" strašně blbou písničku o tom, jak mitru nikdy nevyhrály. A pak taky super scénka o drbně kadeřnici. Ta byla geniální včetně situace, kdy celé kino napjatě čekalo, jestli kadeřnice opravdu odzpívá celé Holky z naší školky. Odzpívala.

A co se týče celkového dojmu, člověk v nově zrekonstruovaném kině měl chvílemi pocit, jako by byl ve Varech. Zázemí je už úplně někde jinde než v někdejší traktorce se zalepenými okny. Třeba promítání na obří plátno celé dopoledne určitě zvedlo. V celém sále je i výborně slyšet. Hlavně to všechno celkem odsýpalo. Snad i proto byl odliv lidí během představení daleko méně znát než v minulých letech.

Mikuláš je nejlepší psycholog.

Přišel i Mikuláš, skvělý jako vždycky, s nebeskou knížkou a dvojicí pekelníků. Chápavý a nenásilně vtipný světec s lízátky uspěl v souboji se stále drzejšími dětmi a táborník Aleš překvapil celý sál svými netušenými hlasovými kvalitami.

Jen sladkých věnečků bylo letos napečeno nějak poskrovnu, anebo si je lidé odnesli výměnou za dobrovolný příspěvek na naše super beachové hřiště, k němuž byli naším náčelníkem vyzváni. Tak jako tak, musel jsem se o jeden jediný dělit s Matoušem, a to je tedy velké mínus a prostor pro zlepšení do dalších let.

Ohlédnutí za předchozími třemi ročníky najdete zde, tady, a konečně i tady. Fotoalbum vytvořím časem.

text a fotky Řízek

KONEC DOBRÝ, SESTUP VOLÁ

Poslední utkání nemohlo totálně zpackanou fotbalovou sezonu vytrhnout - o našem sestupu už si hodně dlouho nejen cvrlikali vrabci na střeše. Ono to s jedním bodem a devíti porážkami z deseti zápasů jinak ani dopadnout nemohlo. Ale remízou 3:3 s postupujícím Šejkem Peterka jsme si přinejmenším spravili náladu.

Pršelo a Běchovice, kde jsme měli hrát, byly strašně daleko. Strašně daleko byl i Václav, když jsme mu volal, kde jako je, když tu máme sraz a já tu jsem. Dočkal jsem se jej asi po 25 minutách a telefonátech, kdy už čtyři další mušketýři - celý zbytek týmu - vyčkávali u hřiště.

Prozřetelnost nás ale protáhla Jižní spojkou v rekordním čase, vozidla uhýbala, jako bych měl na střeše fabie majáček, a když ne, jel jsem jako Knight Rider nebo Trpišovský. Zkrátka a dobře, na svůj první zápas po půlroční zdravotní pauze jsem dorazil takřka včas.

Vyzbrojen masivní ortézou na kotníku a bezmeznou důvěrou v kombinaci umění a magie ortopedů na Malvazinkách, vrátil jsem se mezi tyče. A sledoval bizarní sestavu s dalším nepříliš často hrajícím, věčným rekonvalescentem Vlastíkem na hrotu a Venálem v neobvyklé roli posledního. Představili se rovněž Pája, Luboš a Rádoš, abychom to měli kompletní. Výhoda nedostatku hráčů se projeví teprve při jejich výčtu - nezabere to moc místa ani práce.

Nevedlo se nám špatně. Rozhodčí pár minut po úvodním hvizdu vymyslel standardní situaci v náš prospěch, kterou ale neměl kdo kopat. Specialisté jsou zranění, anebo nechodí. Nakonec se odhodlal Václav a jeho přízemní rána po teči obránce skončila k našemu nekonečnému údivu v síti. V pozápasovém rozhovoru pro Řízkovy stránky se přiznal, že to byl jeho první přímý kop v životě.

Venál měl i jinak svůj den. Dvakrát ostře vypálil, jenže pokaždé jeho střelu brankář vyrazil, jednou na tyč. Akorát si někde zapomněl svůj dres, tak hrál v nějakém hnusném tričku.

Ale šejci byli opravdu trochu někde jinde, nejen co se týče tabulky a výhledu do příští sezony. Když trochu zabrali, začali nás přehrávat. Šancí měli dost. A proto i záhy vyrovnali.

Noha držela, a tak jsem se odhodlal k tradičním a divácky velmi atraktivním dlouhým nákopům na Vlastíka, ze kterých dosud historicky nikdy nic nebylo. Dnes ale jeden z těchto předem ztracených balonů Vlasta asi záměrně sklepl na Luboše a šli jsme podruhé do čela.

Souboj se Šejkem Peterka měl pro mě kromě comebackového rozměru i rozměr virtuální. Jeden z jeho hráčů totiž také hraje fotbalový manažer Hattrick. Kdo z nich to je, jsem zjistil záhy. Uživateli Many 46 (v dresu číslo 46) jsem totiž vyrazil balon přímo k nohám a tento sympatický chlapík s excelentním zakončováním se nemýlil. Aby ne, já jsem jen hašteřivý člověk s ucházejícím chytáním v nedostačující formě, nemohlo to dopadnout jinak.

O poločase 2:2, sranda a spokojenost, pot stoupal vzhůru k reflektorům, dál spíš mrholilo a každý byl tradičně poločasově chytrý. Vlasta umí o pauze rozhazovat rukama jak Baroš vsedě ve vápně!

Nezměnili jsme nic. Bylo nás málo, fyzicky jsme přestávali stíhat, soupeři měli značnou převahu jak v poli, tak na střídačce. Občas se šejci rozestavili kolem našeho vápna jak při házené.

Na polovině soupeře často zůstával jen Vlastík. Ten mimochodem podal také velmi dobrý výkon - přenesl si svou současnou slušnou bowlingovou formu i na umělý pažit. Hrál pozičně, jako obrovská kuželka stál zády k brance a soupeři občas nevěděli, co s ním, ani dva jej nedokázali odtlačit. "Ty ses po deseti letech, co hraješ hanspaulku, konečně naučil podržet balon," vysekl mu po zápase poklonu kapitán Venál.

Čas od času jsme se ale dostali i k brance protivníků. Byl to zase Vlasta, u nějž začala naše poslední letošní úspěšná akce. Ostře pálil z úhlu a odražený míč doklepl do sítě Rádoš. Byli jsme neuvěřitelně efektivní a potřetí jsme vedli.

To bylo asi čtvrthodiny před koncem a bylo jasné, že udržet titěrný náskok bude soda. Tlak soupeře stoupal, my kompaktně drželi prešovský beton, a když už to vypadalo, že by to třeba mohlo vyjít, jeden z nejlepších soupeřových hráčů angličanem srovnal. To se možná dalo chytit, ale to bych se nesměl uplynulého půl roku válet. 

Pak se mohl (zády k brance) ještě proslavit Vlastík, ale to už by asi ani nebylo spravedlivé. Stará známá nejnižší osmá liga volá; sedmiligová epizoda končí, ale díky pěknému poslednímu zápasu aspoň ne tak trpce.

text a brutální mobilní fotka Řízek