ZAKÁZANÝ SNÍH

O nebobování a nesáňkování
text a foto Řízek

Danielu Landovi se možná splnil jeden ze snů – celá země je konečně bílá. „Není proti zdravému rozumu, že určitá část populace vidí smysl svého života jen v celodenním sáňkování a bobování?“ vyslovil možná (ne)jeden zapřisáhlý odpůrce zimních radovánek řečnickou otázku při pohledu na sněhem pokryté všechno sjížděné dětmi.

Zvýšenou oblibu zimního klouzání jsem zaznamenal i já, protože děti se ze hřiště sousedícího s „mým“ oknem přesunuly o kousek dál na kraj sídliště, kde je zřejmě z bobovacích důvodů navršen jakýsi kopec. A panečku, měly docela výdrž. Nezastavila je ani tma, návrší bylo totiž ozářeno umělým uličním osvětlení.

V pátek večer, když jsem závistivě pozoroval dětské radovánky, jsem potlačil silné nutkání vyrazit za nimi - vypůjčit si od nějakého bezbranného děcka jedny boby, vyválet se v mokrém prašanu po zběsilé několikavteřinové adrenalinové jízdě, namočit si i trenýrky, protože by mi zapadal sníh za kalhoty poté, co bych plastové sáně na skokánku rozštípal a dotyčné děcko tím dočista rozplakal.

Že jsem udělal velkou chybu, mi došlo dnes dopoledne. Ani dnes jsem nevyrazil sáňkovat, už vůbec ne bobovat – i lyže, běžky, snowboard a drak Chiméra zůstaly zavřené doma. Závějemi a břečkou jsem se totiž probrodil do práce, a tak tu teď píšu tohle blues sněhového abstinenta. A přemýšlím, jestli by mi aspoň nedovolili se na igelitu sklouznout po dvoře.

SILVESTR V DAVU A DÝMU

Fotoreportáž z epicentra novoročního vítání
text a foto Řízek

Zážitek, který vám chtě nechtě změní vnímání silvestrovského slavení a z vašich předchozích sebebujarejších Silvestrů udělá jen odpoledne na lázeňské kolonádě, číhá v pražských ulicích. Věřte mi. Ne zcela dobrovolně jsem se tam totiž na přelomu roku vypravil, abych to okusil a lačným čtenářům, kteří o novoroční noci nemají nic lepšího na práci než listovat on-line novinami, to vše v několika holých větách přiblížil.

Silvestrovský večer v Praze propršel. Veškerá věhlasná náměstí zívala prázdnotou, záchranářský superkamion Golem by se snad v tu dobu mohl hodit jen tehdy, kdyby desítky policistů naráz postihla nevolnost. Nikde ani noha, cizinci v hospodách slavili za silvestrovské ceny, našinci u televizorů slzili nad Gottem v repríze a Andělem v derniéře, kalilo se v Pacově nebo na Kvildě, mrzlo se v týpí, Řízek v redakci čuměl do monitoru a pil pivo z plastu za 49.

Počasí se zklidnilo přesně včas, z restaurací se vylili vylití lidé a započala internacionální pouliční veselice. Do půlnoci chybělo několik desítek minut, přesto bylo na Václaváku nedýchatelno. Neřekl bych, že se náměstí změnilo v bitevní pole, na to bylo stále kolem příliš mnoho kapsářů, kiosků s bratwursty a sauerkrautem a vytrvalých prodejců pyrotechniky a růží – předpokládám totiž, že ve skutečné válce by jim otrlost nevydržela.

Jak to jinak probíhalo? Vysmátí vesměs cizinci vždy zapálili jakousi rachejtli a namířili ji buď k nebesům, nebo do davu. Juchú! Krásně to bouchlo, začoudilo a někdy i zablesklo! Super, tak můžeme znovu. Výbuchy se ozývaly co vteřinu; akustické vjemy byly rozhodně nejsilnější složkou komplexního komunikátu oslavy.

To, že mně osobně to přijde primitivní, bylo v tu chvíli celkem nedůležité. Na druhou stranu, možná se pletu, ale existuje vůbec nějaký intelektuálně neurážlivý způsob, jak se popasovat s koncem roku? Jak vůbec slaví inteligence a aristokrati? Mají na hlavě taky svítící rohy a santaklausovské čepičky a fotí se přitom mobilem?

Zkusili jsme dojít i na Staromák, kde měl být jakýsi organizovaný program. Jestli skutečně byl, lze jen těžko říct. Někdejší urbanisté totiž projevili totální nedostatek předvídavosti hraničící s krátkozrakostí, úzké uličky vedoucí k náměstí totiž totálně zkolabovaly pod návalem Italů, Rusů, Číňanů a prodejců růží. Šli jsme jak stádo pomalým krokem, jakákoli změna směru nebyla možná, a tak jsme se raději vrátili pod Václava. Cestou jsme potkali dva duchy.

Nastávala doba přelomu věků, vytáhli jsme mobily – na jednom bylo 23:58, na druhém 23:59, na třetím 0:11, ale ten jde o 10 minut napřed. Opatrně jsme se objali doufajíce, že This is it!, že máme konečně ten bývalý rok z krku. A pak už radši zpět do redakce. Poslední metro s námi odjelo v 1:42, náměstím se potáceli Italové a Číňani a u vchodu do podzemky se válel hasičský přístroj.

PF 2010

... A taky lásku, štěstí, zdraví, laskavé vyhazovače, tolerantní nadřízené, milující partnery, čistotné mazlíčky, teplo pod peřinou, vítr do plachet a svíčkovou se šesti.

Nezapomenutelný rok všem štamgastům i náhodným kolemjdoucím přeje

Řízek