Zobrazují se příspěvky se štítkemradovánky. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemradovánky. Zobrazit všechny příspěvky

pondělí 17. ledna 2011

TŘI KOCOUROVY ROKY

O zvířátkovitém zvířátku
text a fotky Řízek 

Nejlepším přítelem člověka je - samozřejmě kromě Venála - bezesporu kocour Pepan. Jestliže mě paměť neklame, zvířeti by měly zanedlouho být tři roky. K tomuto pravděpodobnému jubileu přináším pár poznatků chovatele kočkovitých šelem, které by rozhodně neměl minout ten, kdo si třeba v budoucnu chce pořídit líného černého sedmikilového kocoura nebo něco podobného. Je to vlastně takový jeho medailon.

O přátelství 
Jak to tak bývá, náš vztah se s časem proměnil a pravděpodobně i trochu utahal. Přiznávám, v seznamu jeho nejlepších kamarádů jsem klesl až na druhou příčku na pozici krmiče. Máme teď trochu vztahovou krizi, kocour totiž teď zcela ostentativně upřednostňuje ženu. Navíc i žena čím dál otevřeněji upřednosňuje jeho.

"Mám k němu lepší vztah, než jsem mívala. Nicméně myslím, že celkově je náplň toho článku debilní," podotkla napůl diplomaticky Maruška. Kocour dříve spával na mé polovině postele rozložený na mých nohou, později se přesunul do středu, a nyní již chrní natažený vedle Marušky. A přízeň jí otevřeně projevuje i jinak. I ona jemu. Říká mu Mušátko a dává mu pusinky. Jsou to přelétavá zvířata.

O dietě
Josef je bohužel kastrovaný, což se na jeho fyziognomii podepsalo značně. Kromě toho, že je opravdu velký, je i opravdu mohutný. Na něj si žádná dieta nevyzraje. Když takovému tvorovi snížíte denní příděl na zanedbatelných pár desítek gramů drahého hubnoucího krmiva, zvíře se vám vysměje, protože svůj už tak jen symbolický pohyb omezí na polovinu, zbytek dne prospí a kyne klidně dál. Radím tedy rezignovat na hubnutí a za ušetřený peníz zajít s přítelkyní na několik dobrých večeří.

O hygieně
Josef je naštěstí kastrovaný, takže už nesmrdí. Jen po bytě trousí charakteristické chlupy v nezaměnitelné barvě. Nejlepší věc je takové to gelové stelivo, protože opravdu nepáchne. Respektive pokud páchnout začne, Pepan jako náročný uživatel okamžitě naznačí, že je čas na výměnu.

Ovšem i tak se nevyvaruje občasných hravých úletů, kdy označkuje nejoblíbenější Maruščinu kabelku nebo moje boty na bowling. Asi je to pomsta, ale vyznejte se v jeho omezených verbálních výrazech i gestikulaci.

O radosti
Když jsme ještě bydleli v Žabce, Pepanovou hlavní zábavou bylo lovení much. U Marušky, pravda, mouchy moc nejsou. Ale z okna je vidět na střechu a do parku, z lovce se tak stal pozorovatel. Sleduje ptáky a táhlými hrdelními tóny a důrazným boucháním ocasem do parapetu komentuje jejich přítomnost či prudké pohyby.

Jinak má rád rámusící míčky, chlupaté napodobeniny myšek a jakékoli šňůrky. Geniální Ježíšek mu přinesl věc, která snoubí všechny tři věci v jeden úžasný amalgám - myškošňůrkomíček (na snímku). Jenže jak je Pepan těžký a přelétavý, vydrží si hrát vždy jen chvilku. Pak jde spát.

Pepa je prostě bezva.

neděle 10. ledna 2010

ZAKÁZANÝ SNÍH


O nebobování a nesáňkování
text a foto Řízek

Danielu Landovi se možná splnil jeden ze snů – celá země je konečně bílá. „Není proti zdravému rozumu, že určitá část populace vidí smysl svého života jen v celodenním sáňkování a bobování?“ vyslovil možná (ne)jeden zapřisáhlý odpůrce zimních radovánek řečnickou otázku při pohledu na sněhem pokryté všechno sjížděné dětmi.

Zvýšenou oblibu zimního klouzání jsem zaznamenal i já, protože děti se ze hřiště sousedícího s „mým“ oknem přesunuly o kousek dál na kraj sídliště, kde je zřejmě z bobovacích důvodů navršen jakýsi kopec. A panečku, měly docela výdrž. Nezastavila je ani tma, návrší bylo totiž ozářeno umělým uličním osvětlení.

V pátek večer, když jsem závistivě pozoroval dětské radovánky, jsem potlačil silné nutkání vyrazit za nimi - vypůjčit si od nějakého bezbranného děcka jedny boby, vyválet se v mokrém prašanu po zběsilé několikavteřinové adrenalinové jízdě, namočit si i trenýrky, protože by mi zapadal sníh za kalhoty poté, co bych plastové sáně na skokánku rozštípal a dotyčné děcko tím dočista rozplakal.

Že jsem udělal velkou chybu, mi došlo dnes dopoledne. Ani dnes jsem nevyrazil sáňkovat, už vůbec ne bobovat – i lyže, běžky, snowboard a drak Chiméra zůstaly zavřené doma. Závějemi a břečkou jsem se totiž probrodil do práce, a tak tu teď píšu tohle blues sněhového abstinenta. A přemýšlím, jestli by mi aspoň nedovolili se na igelitu sklouznout po dvoře.