O nebobování a nesáňkování
text a foto Řízek
Danielu Landovi se možná splnil jeden ze snů – celá země je konečně bílá. „Není proti zdravému rozumu, že určitá část populace vidí smysl svého života jen v celodenním sáňkování a bobování?“ vyslovil možná (ne)jeden zapřisáhlý odpůrce zimních radovánek řečnickou otázku při pohledu na sněhem pokryté všechno sjížděné dětmi.
Zvýšenou oblibu zimního klouzání jsem zaznamenal i já, protože děti se ze hřiště sousedícího s „mým“ oknem přesunuly o kousek dál na kraj sídliště, kde je zřejmě z bobovacích důvodů navršen jakýsi kopec. A panečku, měly docela výdrž. Nezastavila je ani tma, návrší bylo totiž ozářeno umělým uličním osvětlení.
V pátek večer, když jsem závistivě pozoroval dětské radovánky, jsem potlačil silné nutkání vyrazit za nimi - vypůjčit si od nějakého bezbranného děcka jedny boby, vyválet se v mokrém prašanu po zběsilé několikavteřinové adrenalinové jízdě, namočit si i trenýrky, protože by mi zapadal sníh za kalhoty poté, co bych plastové sáně na skokánku rozštípal a dotyčné děcko tím dočista rozplakal.
Že jsem udělal velkou chybu, mi došlo dnes dopoledne. Ani dnes jsem nevyrazil sáňkovat, už vůbec ne bobovat – i lyže, běžky, snowboard a drak Chiméra zůstaly zavřené doma. Závějemi a břečkou jsem se totiž probrodil do práce, a tak tu teď píšu tohle blues sněhového abstinenta. A přemýšlím, jestli by mi aspoň nedovolili se na igelitu sklouznout po dvoře.
.JPG)
Žádné komentáře:
Okomentovat