SKLEP

Jistě by se dalo napsat pár odstavců o tom, jak jsme ve čtvrtek byli se ženou v Rudolfinu na Zkoušce orchestru a jak to bylo skvělé a že mi to sako pořád ještě je, i když neběhám, akorát bylo z balkonu slyšet Ebenovy vtipy skoro stejně blbě, jako když mám zrovna home office a pokouším se vnímat poradu z redakční zasedačky. Vyprávět však budu o následujícím večeru, který bude buďto přirozeným kontrapunktem nádherné Mé vlasti, nebo rovnou její nedopsanou větou, kterou by to mohlo končit: hodláme jít s Péťou a Vaškem do hospody a nejspíš to dopadne tak, že se vylijeme jak vázy.

Samozřejmě jsem dělal vofuky, že se mi tam nechce, ale Václav tyhle moje tendence zná, proto se mi snaží ubourat všechny bariéry a umetat chodník: před domem mi třeba staví autobus a vysype mě až před hospodou. Tam trochu zaváhám, neboť jsme zjevně v komorní sestavě, a ta ještě k tomu stojí u baru a nevábnou, ale oblíbenou nálevnou se rozléhá hlomoz jakési country kapely. 

Nakonec na chvíli najdeme kus volného stolu a jsme chvilku trpěni, než se cizí večírek rozjede. A řeči plynou a připíjíme si na nový rok s asi rekordním zpožděním, načež přicházejí další a další mládežníci a můj spásný nápad, abychom jim, než nás od rezervovaného stolu vyhodí, zkontrolovali občanky, ostatní jednomyslně zavrhují a ocitáme se v rozpacích vně hospody. 

Václav naštěstí bydlí v docházkové vzdálenosti a má sklep. To zní jako trochu zoufalé útočiště, ale tohle je sklep s velkým S, tedy až nám Vaškova žena otevře, protože si zapomněl klíče. Je to sklep disponující záchodem, basou piv, načatým rumem, dětským koutkem a pingpongovým stolem, což jsou všechno Čechovovy pušky visící na zdi, byť má každá jinou důležitost. 

Staré heslo říká, že dva lidé jsou společnost, tři jsou obíhačka, a tak jsme ten stůl rozložili a bylo to vlastně hrozně pohodlné, protože jsme nemuseli řešit nemovitosti, automobily, vztahy, tchyně, práci, děti a ani proč Péťa už nikdy nepůjde na Mňágu (ale půjde), jen jsme si každý počítali písmena velmi krátkého vulgárního výrazu. Jakmile se neúspěšný hráč stal tím celým slovem, odešel do dětského koutku pro rum.

Takhle to pokračovalo několik hodin: nejdřív hodně prohrával Péťa, pak chvilku já, ale hlavně jsem v pádu rozlil část nápojů na dětské hračky, tak snad je nebudou moc olizovat, a zápas se musel přerušit pro nutný úklid, ale na záchodě je naštěstí mop, a pak začal dost výrazně prohrávat pořadatel.

Nakonec jsme si v šatně, což byla už téměř prázdná basa, vyzvedli kabáty a vyrazili zase ven, sice trochu vratce, ale šťastni, že to takhle dopadlo, že jsme nemuseli poslouchat to country.

text a fotky Řízek

PÉŤOVÝCH TŘIATŘICET

Týčr v Kristových létech
text a fotky Řízek 

Nic netrvá věčně, a proto je třeba slavit. Moje (oddílová) generace se i přes svou neustálou rozpolcenost a vzájemnou netoleranci dokázala shodnout na několika modlách –kolovrátkových odrhovačkách kapely Mňága a Žďorp a kultu Péti Forejta.

Ten byl svého času považován za vzor čestnosti a poctivosti a bůhvíčeho ještě, a jako takový se rovněž přesně hodil jako název pro náš fotbalový tým. Nevím jak Mňáze, ale tomu mladému sympaťákovi už bylo najednou neuvěřitelných třiatřicet, a to je k nevíře – a o to více důvod k pořádné oslavě.

Že bude další den všem špatně, bylo nasnadě už na samotném počátku večera. To jsme ještě v spíše prázdné klubovně rozjeli nebývalý senzoricko-znalostní poznávací kvíz týkající se čtyř druhů salátů, které pro nás oslavenec navařil v Bille.

OCHUTNÁVKA S TAJENKOU. Zleva: Vlašský, pařížský, pochoutkový, bramborový. Asi.

Přetěžký úkol. Čtyři podobně vypadající plastové vaničky plné majonézové hmoty s nakrájenými kousky měkkého salámu (že slavil Péťa, tak nejspíš junioru) se na první pohled lišily jen množstvím přidaných brambor a hrášku, a tak jsme nakonec kapitulovali. Pařížský, pochoutkový, vlašský a bramborový nicméně vytvořily kvalitní základ pro další průběh oslavy, třebaže jsme si nikdo nemohl být jist, kterým se zrovna ládujeme, což bylo znepokojující.

DOMINIKA. Na oslavě byla i Petrova pěkná přítelkyně.

Někteří z nás se přesunuli nad zelený stůl, hrála se obíhačka, která se snažila měřit všem stejným metrem – jak vítěz, tak poražený byl po zásluze odměněn lihovinou. Anebo potrestán, což byl spíše případ často prohrávajících osob typu Sikiny, Marušky a mne.

(V pingpongu jsem si také ten večer připsal jedno neuvěřitelné vítězství, které mě naplnilo ještě větší euforii, než když jsem nedávno za hodinu a patnáct minut vyprovodil Venála hrajícího raketou Bawang 7300 z tenisového kurtu 6:0, 6:0 a 6:3. Ale to sem zase příliš nepatří, takže se ani nebudu chlubit, který hroch odpadář musel sklonit hlavu před mými dobře načasovanými prasaty.)

Co dary? Zahlédl jsem tam nějaké lahve broskvové bžundy, praktický koš na takové to domácí třídění odpadů, Péťa dostal i písničku a od nás knihu, aby se taky trochu vzdělal v oblasti československé vědeckofantastické literatury šedesátých let, kde měl dosud nepatrné mezery.

PÍSEŇ. Jako dárek posloužil song ze seriálu o přátelích.

Pilo se, zpívalo a jedlo. „Oheň, oheň, oheň, jéjéjéjé,“ pomáhali jsme Kollerovi, co nám hlasivky stačily, a kdyby on nebyl na nějaké nelegální empétrojce, určitě by to ocenil. Ti chabější odpadávali, nás čekala bezmála dramatická cesta nočními spoji a nejen oslavence dlouhá nedělní regenerace.

Tak ještě jednou a opožděně vše nej, Péťo, ať se ti daří vše, nač sáhneš. A i to, nač nesáhneš. A nic si z toho nedělej, třiatřicet není zas tak moc. Je to jako karet v novém balíčku – myslím, že tam vždycky bývá jedna navíc jako náhradní.

LÉTO A VĚŽ

A kulhavá obíhačka
text a fotky Řízek

K létu patří večírky a v létě patří klubovna vedoucím - děti mají přece prázdniny; místo morseovky se válejí v Bibione a opalují si bříška nebo sedí doma před počítačem, místo aby hrály krabí fotbal či poznávaly topografické značky. Proto je potřeba klubovnu občas pohlídat i přes noc, kdyby tam třeba chtěl přespat nějaký vandrák nebo něco podobného. A proto jsou tu ty večírky.

Jedna taková sešlost proběhla už před nějakým časem a nad jiné vyčnívala například počtem mrzáků. Měl jsem totiž zrovna svou pravidelnou letní sádru, rovněž Franta neměl ve své šroubované noze zatím přílišnou oporu, ale přesto jsme se rozhodli strávit večer aktivně. Hráli jsme spolu s nezmrzačenými obíhačku na jedné noze a s levačkou ohnutou do pravého úhlu - to proto, abychom srovnali handicapy.

Když už ženy nemohly a já jsem vyhrál, přesunuli jsme se ke stavbě křehké dřevěné věže a k hraní šipek vzduch-země. Klasické šipky vzduch-vzduch nám šly pak možná ještě o něco lépe.

A i venku bylo příjemně. Byla vlahá noc v první polovině srpna. Na verandě se dá koukat na měsíc za mraky, co vypadaly jako nepovedená omeleta, poslouchat šelestění stromů nebo pozorovat zajíce, jak se nebojácně postavil doprostřed antuky a machruje tady na nás. A člověk se ani nenadál a už je zase skoro ráno.

OBÍHAČKA

Boj o bačátko
text a foto: Řízek

Už je tomu řada let, co jsem členem Radotínského turistického klubu. Dalo by se říci, že s ním bylo do značné míry spjato mé dětství, pubertování i adolescentování. A proto je logické, že čas od času zabloudím i na oddílové stránky.

Onehdy jsem se začetl do poutavého textu, který tam slouží coby úvodní slovo. Kolega Péťa v něm brouzdající veřejnosti odhaluje veškeré taje našich oddílových aktivit. Zapomněl snad jen na to, že hrajeme vista, jezdíme na silvestra do podivných chatiček a že se z našeho středu vyloupla veskrze úspěšná fotbalová a bowlingová a možná i horolezecká družstva.

Chystal jsem se zrovna na schůzku, a tak jsem nahlédl, co se tam vlastně praví o ní. Podle plánu bychom měli hrát „různé sportovní, vědomostní, zábavné či logické hry.“ Děti by pak měly získávat „praktické znalosti ohledně turistiky (..) a přírody.“ Celá naše činnost je totiž „pestrobarevná“.

--------------------
Minulou středu jsem přišel na pravidelnou oddílovku později, dorazilo jen šest dětí a Péťa. Navrhl jsem, že bychom si mohli zahrát kopanou; kolega, jak je jeho zvykem, nebyl proti. Během ostře hraného mače mnozí přišli do kontaktu s trávníkem a se zimou, a tak získali praktické znalosti ohledně přírody.

A když už byl čas na nějakou tu změnu, Péťa lakonicky prohlásil, že nemá cenu nic začínat, když je tu tak málo dětí. Že on, když mu přijde do školy třeba jen devatenáct žáků z třiceti, že se radši do ničeho nepouští. Všichni přece známe a všichni jsme používali ty výmluvičky, že tohle tvrdé i nebo tenhleten Jirásek prostě nemůžu umět, když jsem tu dva dny nebyl, že jo.

Vrtalo mi hlavou, co pak během vyučování češtinářovi svěřenci dělají. Ti naši na nic nečekali, chopili se pingpongových pálek a pustili se do obíhačky. První tři vypadnuvší dostávali trestná písmenka z určeného výrazu. Někdo bůhvíproč prosadil Velkého baču, pro sídlištní děti měla ta slova zřejmě exotický nádech. Na konci byl i bača moc velký, tak se hrálo o Bačátko. Vítěz si písmena pak mohl buď odmáznout, či si hrdě připočítávat body. A tak to byla sportovní, velmi zábavná a s trochou fantazie i logická hra.

Takže ano, nejsme černobílí, jsme pestrobarevní.