DIVADLO EMOCÍ

Večer před maratonem jsme se u počítače střídali u hraní letní olympiády. Nestárnoucí hra, která od roku 1992 celosvětově zkrátila život milionům klávesnic, měla i v cizím bytě na vídeňské periferii typický průběh: vysmívali jsme se jeden druhému, když jsme nebyli s to šipkami navést nemotorného parkurového koně k poslední překážce či vratký kajak až na konec hranaté řeky. Virtuální skokan do výšky si pak několikrát bolestivě narazil záda o tartan, když jeho ovládající osoba neodhadla délku rozběhu. Krátce před půlnocí nám zbývala poslední disciplína, při níž se rytmickými údery do klávesy Enter (=šlapání) popohání cyklista po klopené dráze.

Je to jako v životě nebo při maratonu: První okruh ještě závodník zvládá v šíleném tempu. Ve druhém a třetím hráč začne zatínat i svalstvo, o kterém doteď nevěděl, a poslední, čtvrté kolo, už je vyloženě na krev. Postava se plouží po ovále a málem padá z velodromu.

Druhý den ráno je ve Vídni na 35 tisíc podobných postav, které jsou však reálné a metro je vyplivlo do nehostinné mrakodrapové čtvrti, odkud se startuje 36. tamní maraton. Je chladněji, což je pro běh ideální; obtížnost je tedy nastavena na Easy nebo Amateur. Kdybych potřeboval nahnat řádky, vyjmenoval bych všechny země, jejichž zástupce tlampače vítaly na startu. Vybrané národy byly dokonce pozdraveny i v mateřštině. I mě a další reprezentanty vlasti Miloše Zemana pořadatelé uvítali v "Divadle emocí", jehož mnohahodinové představení právě začínalo.

Maratonský závod se určitě nedá vyhrát hned na začátku, zato se v téhle fázi dá celkem snadno zkazit. Z otevřené kapsy se mi nezadržitelně sypou gely krátce poté, co jsem nemotorně přelezl zábrany mezi masu lidí, kteří se ukazují být mnohem pomalejšími než chci dnes být já. Ještě nejsem za startovní čárou a už tu Vídeň (jakékoli město, jakékoli lidi) nesnáším.

Uklidňuji se až po nějakých dvaceti minutách kličkování mezi různými běžci, kteří měli společné to, že se rozhodli mi stůj co stůj, motej se co motej bránit v překonání sebe sama. Jaro je v plném proudu, stromy v Prátru nakvetlé a kilometry ubývají tak hříšně snadno, že se vkrádá myšlenka, jestli jsem snad nezačal příliš pomalu. Hned jsem si však vzpomněl na kamaráda Václava, který mi pár dní zpátky při společném běhu kladl baterii dotazů typu "Co budeš dělat na dvacátém kilometru, když se ti poběží hodně dobře?", na něž jsem měl odpovídat z možností označených jako A), B), C) a D). Přičemž mi tím chtěl sdělit v kostce to, že mám na začátku běžet raději pomalu, než abych běžel rychle. Než si sám zvrtnul kotník.

Loni bylo celý závod hrozné vedro a město jsem vnímal jen jako obří nepřátelskou saunu. Letos jsem si trasu chvílemi prohlížel. Po úvodu s monumentálním mostem a parkovém rozklusávání na prvních kilometrech následují kilometry rychlé, ale ne moc záživné táhnoucí se podél dunajského kanálu. Ano, někde tady bude při realizaci všech dystopických představ a nočních můr ochránců přírody i zdravého rozumu začínat kanál Dunaj-Odra(-Labe).

Tyto pasáže se střídají s úseky vedoucími širším středem města a dále od vody. Zhruba na šestnáctém kilometru pociťuji nevýhody tohoto řešení – kolbiště není tak úplně placaté jako tartanová dráha, kde jsem si přes zimu navykl trénovat. Chvílemi je to spíš kopec jako prase. Zato je na co koukat a podél trati je hodně lidí. Někteří mi zkouší fandit, ale jméno "Luká¿" na mém startovním čísle se nesnadno skanduje. A můj tříčlenný fanklub po tom včerejším olympijském výkonu nejspíš ještě spí, takže jeho členy ani očima nehledám.

Ostatně, když už jsme u toho spánku, respektive u jeho absence: Bývám před maratonem dost nervózní sám o sobě a kvalitě mého spánku nepomohla série epizod jak z blbé němé grotesky (jen to chrápání by se muselo nějak graficky vymyslet). Následující odstavec tedy čtěte pokud možno zrychleně a černobíle a doprovoďte jej legračním klavírním doprovodem.

Utíkal jsem (v 1:15) před svým hlasitěji spícím spolubydlícím (předtím jsem si zacpával uši polštářem) do vedlejšího pokoje a on mě (ve 2:00) překvapivě následoval, rozsvěcel, podával mi mobil, zhasl, zase rozsvěcel a pak nesmyslně usnul (2:02) vedle mě na gauči, i když byla ve vedlejším pokoji volná široká postel. Však jsme z ní oba postupně odešli. Načež jsem se vrátil do původní místnosti (2:03), takže jsem vlastně dosáhl svého, ale ještě jsem mu na gauč donesl jeho peřinu (2:04). V 6:30 jsem vstával.

Krátce po polovině závodu nicméně konstruktéři trati zabudovali vzpruhu i pro nevyspalé závodníky. Běželo se z kopce a po větru a obtížnost klesala z Easy do kategorie Novice nebo Tutorial. Pak jsme město zase nechali za zády a podél kanálu zamířili zpět do Prátru. Tam jsme pod dohledem z ruského kola měli strávit tu nejhorší část, kdy člověk ještě pořád není dostatečně blízko k cíli, aby se tam už "nějak dostal", ale zároveň už překvapeně zjišťuje, co všechno ho bolí. Tak třeba na levé noze mám asi strhnutý nehet a je mi trochu šoufl.

Park je obrovský a na ose X ho tvoří děsně dlouhá neúprosně rovná, monotónní asfaltka. Je to jak kroužit pořád dokola na atletickém ovále – což jsem vlastně dělal celou zimu! Trochu zpomaluji, ale pořád se držím. Na 33. kilometru se otáčíme kolem jakéhosi altánu a rázem foukne do zad. V téhle části už člověk v sobě musí najít něco, o čem ani nevěděl, že má. V mém případě to byl v kapse zapomenutý neztracený gel a jakási tobolka s minerály. Zapíjím to kolou, ruské kolo mi tak trochu mává a my vlastně jdeme do finále, do závěrečného okruhu, kdy už je pravačka na enteru v poslední křeči.

Město je zpátky. Tři kilometry před cílem jsem vratký a nestabilní, v jedné zatáčce zavadím o obrubník a málem padám mimo asfaltový velodrom. Dva kilometry před koncem na mě slabý hlas zavolá "Řízku", ale já to nesprávně vyhodnotím nikoli jako kamarádku Dominiku, nýbrž jako důkaz toho, že už by to fakt chtělo konec. Poslední stovky metrů jsou v táhlém stoupání, pravděpodobně proto, aby diváci viděli opravdu pořádné divadlo negativních emocí.

Jsme tam. Na konci této olympiády je pompézní ceremoniál s monofonní hudbou, ohňostroj zářící plejádou až 256 barev. Nakonec vylétnou k nebesům holubice, které vypadají jako hranatí kostičkovaní čápi. Nesou dobrou zprávu: závod končí, Luká¿ má nový osobní rekord a můžeme to vypnout.

text Řízek (3:07:55), foto Ř. a Veronika L. (3:08:28)