OSTUDA V NEPŘÍMÉM PŘENOSU

Po posvícení
text a foto: Řízek

18:55 Vítám vás u prvního bowlingového offline přenosu na světě. Jsme ve Štěrboholích, právě jsem dálkou zamknul auto, které vesele zablikalo. Za pět minut začneme. Jedná se o amatérský turnaj dvojic, kterého se účastní místní společenská smetánka a my. Prostě něco jako mistrovství světa.
18:56 Zajímavý moment: Vlastova taška, kterou jsem mu coby slouha odnesl z auta, je těžká jak prase.
18:57 Vlasta dopíjí kávičku.
18:58 Jdeme na to, začíná náš boj o co nejlepší umístění ve čtvrtfinále, a tím o co nejsnazšího soupeře. Vybrali jsme si dráhu číslo jedna.
18:59 Začínáme koulet na dráze číslo dvě. Jednička je jen pro smetánku.
19:00 Tak ne, je rozbitá.
19:01 Základní sestava: V hnědém tričku Řízek, v ušmudlaných hadrech Vlastík.
19:10 Dohráli jsme první rundu. Já mám 175, Vlasta 149. To celkem jde.
19:11 Začínáme rundu druhou.
19:12 Zajímavý moment: Vlasta poslal prvním hodem svou výstřední kouli rovnou do žlábku. Blbě se tomu směje.
19:13 Zajímavý moment: I druhý kolegův hod končí v kanále. Reakce zakladatele týmu je totožná. Po prvním framu má na kontě pěkných 0 bodů.
19:30 Druhá hra moc jásotu nevyvolala. Já mám 150, Vlastík nahrál zajímavých 98.
19:31 Přemýšlím, že bych do výsledkové listiny před spoluhráčovo „skóre“ připsal nějakou číslici, aby to vypadalo líp.
19:32 Jsem Mirek Dušín, ponechávám nás ostudě.
19:40 Poslední kvalifikační hra je proměnlivá. Střídáme striky se splity a nadávky s vítěznými gesty.
19:43 Zajímavý moment: Hodil jsem šestku, ale počítač nám fandí, takže mi napsal desítku. Tentokrát jsem byl Štětináč a tvářil jsem se, že to byl pěknej strajk.
19:44-47 Zajímavý moment: Vlasta hodil tři úplně stejné splity (parohy, kozy) za sebou. Uznale tleskám.
19:50 Máme to za sebou. Poslední runda nám moc nepomohla, a tak končíme se slaboučkými 877 body. Třeba nás někdo podleze.
20:20 Objednal jsem si pikantní topinku a hrozně pálí.
20:40 Nejzajímavější moment: Našli jsme Ji DNES, či jak se tam příloha skloňuje. Je tam rozhovor s Jágrovou podavačkou puků (jestli se tak u hokejistů říká nabíječce) a několikastránkový (!) návod, jak uspořádat dámskou párty. Je to k nevíře, ale prý jsou k tomu potřeba nějaké ženy a pití. To by mě nenapadlo.
20:55 Začíná náš boj o finále. Nikdo nás nepodlezl, a tak nás čeká těžký a nevyzpytatelný soupeř – manželé Nouzovi. Pořád to hrozně pálí.
21:07 Po polovině první hry ztrácíme asi tak šedesát bodů – soupeřům ty kuželky padají pomalu ještě před tím, než vůbec hodí, my jsme naopak asi myšlenkami jinde. Já asi u topinky, Vlasta zřejmě u nějaké roštěnky. Možná u paní Nouzové.
21:21 Průšvih, prohráli jsme asi o sto bodů. Domluvili jsme se ale na nouzovém plánu: já v odvetě zahraju 250 jako už nulakrát a Vlasta mě podpoří 220.
21:22 Střídání: Místo modré koule beru růžovou a nestydím se za to.
21:35 V polovině odvety to mám rozjeté tak na 220. Soupeři možná trochu znervózněli, ale bohužel i Vlastík. Lehce jsme ukrojili z děsivé ztráty. Opět platí, že naštvanej a neesemeskující hraju nejlépe.
21:50 Je konec, pateticky by řekl komentátor. Nestačilo by mi možná ani 300, takže mi výsledných 189 nemusí tolik vadit. Finále dnes bude bez nás a my naopak bez něj.
22:02 Platím nějak hrozně moc peněz, odvážíme si předposlední místo a v autě začala svítit oranžová nenažraná kontrolka. Offline přenos raději končí.
18:55 -22:02 Není každý den posvícení... a tak. Děkujeme za pozornost.

ŽABKA POD "VODOU"

Houseflooding party
text: Řízek, nákres: neznámý dělník, legenda a repro: Řízek

Naše zeměkoule není nafukovací, i když to asi ještě nikdo neprověřil. Každým dnem zasypáváme někde nějaký ten koutek svým bordýlkem: igelitkami, konzervami, papírky od bonbónů, a někteří nerozvážní i zbytky jídla. Zvlášť po oslavách, ale to sem teď netahejme. A tak se jednou určitě stane, že se budeme topit v odpadu.

Dům, v němž bydlím, se v něm topil už včera. Něco totiž ucpalo trubku, proto nastala celkem absurdní situace. Kalná voda vytékala z mého sprchového koutu, místo aby se do něj nořila, nebo aspoň zůstávala skryta. To bylo zajímavé; jenže nezůstalo jen u toho, ty věci chtěly z vaničky ven a tekly dále, po modrých dlaždičkách, přes falešné parkety až dolů, zřejmě k sousedům.

V seznamu znečišťovatelů, který pro můj byt zpracovává Greenpeace, kocour na chvíli klesl až na druhé místo. A neztratil smysl pro černý humor – uprostřed té spoušti způsobně vytvořil hromádku přímo do svého záchodu, který z povodně čněl takovým noemovským způsobem. Na něm se plavil hrdinný kocour.

Přijel instalatér s dlouhým elektrickým pérem, které se vnořilo někam do hlubin. Než jsem si došel vybrat peníze do bankomatu, byl hotov; v příštím životě chci být instalatérem. Kašlu vám na společenskou prestiž a takové blbosti – kdo z vás kdy vydělal 1 650 korun za deset minut práce?

Klepání na dveře. Ahoj Jirko, to jsem nevěděl, že bydlíš pode mnou. Jo, ten mokrej strop, ten ti nezávidím. Jak se jinak máš? Následoval zvláštní telefonát s paní domácí, neshodli jsme se vlastně vůbec na ničem. Já to platit nebudu, nebudu, nebudu – notovali jsme si jednohlasně, když jsme se zrovna nesnažili tomu druhému více méně skrytě podstrčit nějaké ty invektivy. Hanebné tvrzení, že sousední byty nejsou trubkami propojené, jsem vyvrátil pomocí plánku, který se naší redakci exkluzivně podařilo získat (víme první).

Jak tato causa dopadne, ale nevím. Je vytřeno a vše nechtěné již odtéká tam, kam má. Záchod a přilehlé okolí teď získaly auru nedotknutelnosti, bojím se tam vůbec přiblížit, raději ho zdravím a oslovuji zdrobnělinami, aby se zase neurazil. Závidím všem těm, kdo mají suché záchody. A taky instalatérům. A trochu i majitelům bytů.

NA SIBIŘI

Úvod do sněhodrakování
text: Řízek a foto: Dita

Koho to tam vidím na poli pod těmi obřími nafouklými igelitkami? Není to Franta, Marťas a já? Možná jo! A kde je Dita? Aha, ta to fotí. Kde to jsme a co děláme? Jsme na Sibiři, ale jen České a zkoušíme, jaké to je, mít místo vleku draka. Je přece neděle, fouká mírný, ale příznivý vítr a Ditina termoska je ještě v pořádku a já nemám psa.

Před pár minutami jsem se po letmo zasněženém poli poprvé rozjel. Mé snowkitingové začátky měly negativně poznamenat neznámého snowboardistu, který si, větrem tažen a přítelkyní natáčen, zatím v poklidu dovádivě kroužil ty svoje přezíravý obloučky. Než se mu má Chiméra zřítila k nohám, přesněji řečeno na ně; a on i jeho tahoun s nadáváním a ohlušujícími ranami padli k zemi. Kromě toho, že jsem vypadal jako idiot, se však nic nestalo. Jenom se mi pak každý vyhýbal. Tedy kromě Dity, ta až později. Její termoska totiž tehdy ještě těsnila.

Nevěřil jsem, že je to možné. Větřík, který cestou sotva roztančil vlaječky u benzínových pump, mě zdarma (!) roztáhl po zasněžené pláni. Pod lyžemi praskal snížek, drhlo blátíčko a zvonily kamínky, ale jelo to jak drak. Pokaždé až na konec louky, tam se suverénně otočit (hlavně zase nespadnout těsně před tou slečnou s kamerou, proboha!) a zpět. Až do zblbnutí, nebo než vypnou vítr.

A když ho vypnuli, co pak? Rozbijeme Ditě termosku a hurá na pozdní oběd. Fíha, guláš se šesti za 39. Začneme raději něčím bezpečnějším. A gulášek si necháme s Frantou jako dezert napůl, čímž totálně zmateme obsluhu. „Já platím tady dvacet korun za polovinu guláše“ asi ještě neslyšela.

A hele, kdopak nám to pokecal stůl? Dokonce dvakrát na stejné místo? Že by další ostuda? Rychle pryč. Do auta a domů. Před Benešovem je najednou zácpa, po vozovce pobíhá malý psík s bílou lysinkou na čumáčku. Řidič přemýšlí, že si ho nechá. Zastavili jsme u krajnice. A zatímco řidič stále přemítá a pes stále zůstává zmatenej v jízdní dráze, vyrážím pro něj.

Jasně, zatrubte si na mě, vždyť to je přece jasný, že to je můj pes, který mi utekl za jízdy z auta. Klidně mě i přejeď, to víš, že jo. No jo, felície. To jsem přesně věděl. To jsou po pasátech největší hovada. Uprostřed hlavní silnice mi není zrovna veselo. Naštěstí pes, který mezitím vyrostl do rozměru většího pytle s bramborami, se mě příliš nebojí. Ještě pár zatroubení a nehezkých gest a mám ho. Je hrozně těžkej, ale nekouše.

Když jsme nastoupili do naší dodávky, tak to vypadalo, že se známe léta. V klidu mi poslintal bundu a i to málo, co bylo do té doby čisté, pošlapal. Zjišťujeme, zda v Benešově není útulek. Není. Pes toho má podle všeho dost za sebou, zřejmě zápasy. Chybí mu uši a má spoustu šrámů po celém těle. Řidič už ví, že ho nechce. Odvezeme ho aspoň daleko mimo hlavní silnici. Čau pse. Snad se ti povede dobře a líp.

A po dálnici na Prahu, já do práce a oni domů. Tři transportéry vedle sebe! Nene, ten prostřední byla karavela. Co termoska? Pořád teče? Teče. To už je Kačerov? Fakt? Tak... tak se mějte, jo a díky za výlet.

BLOUDĚNÍ

Bude opožděn
text a foto potápěčským telefonem: Řízek

Tématem mého nedělního zamyšlení měl být zase po čase pohyb. V košatých větách bych tu ve třech čtyřech odstavcích nahodil něco obecných plků. Pomocí různých více či méně skrytých oslích můstků bych to pak narouboval na jednu nebo dvě archivní fotky, které se mi dosud nikam nepodařilo vecpat. Mělo to být takové slohové cvičení na dobrou noc.

Jenže to jsem ještě nevěděl, že strávím na cestě z redakce domů o čtyřicet pět minut více času, než je dobrým zvykem, že mě to naštve a rozladí. Českým drahám tentokrát slouží ke cti, že se své zákazníky nesnažily chlácholit plíživými legráckami typu „ZPOŽDĚNÍ 5 MINUT“, ale že rovnou vypálily čtvrt hodku. A výmluvu, že je na vině technická závada vlaku. To je u vozového parku naší trati tvořeného vesměs moderními jednotkami 451 něžně přezdívanými Žabí tlama, jejichž stáří se většinou teprve blíží padesátce, s podivem.

A tak jsem vyrazil na toulky po zmodernizovaném nádraží. Potěšilo mě, že i navzdory novému make-upu na některých místech zůstal původní ksicht zachován – třeba koupaliště pro holuby, které jsem před (a teď už to mohu říci naplno) lety fotil, zůstalo na svém místě, jen do něj umístili kuželku s nápisem KLUZKÉ.

V podchodech na stěnách visí plakáty, taky jsem si připadal trochu ztracený. A tak jsem se raději vrátil nahoru pod nebeskou a o něco níže nádražní klenbu, předpokládaná doba zpoždění se přeci může změnit. Moderní diody (jaký pokrok proti primitivním otáčecím číslíčkům!) mezitím přidaly další čtvrthodinku.

Pak chvíli nebylo jasné, jestli pojede ten, který tu už stojí, nebo ten, který tu ještě není. Dopravce vše vyřešil šalamounsky – ten, který čekal, se stal tím nezvěstným, zatímco ten původní nezvěstný byl odepsán, což je pro život ostatně příznačné.

Přijel jsem tedy domů až těsně po jedenácté, a to je mrzuté z toho důvodu, že jsem nestihl v Žábě koupit toaleťák. V této situaci mi zpožděnka příliš nepomůže, pokud tedy s novým jízdním řádem nezměnili formát, či aspoň gramáž papíru. V případě potřeby, a to tentokrát doslova, bude muset pomoci klasik.

K dovršení všech nesnází jsem cestou do postele nemohl sundat botu, protože se mi sama hrozně zamotala tkanička. Ještě, že to víte.

VEČERY NAD ŽÁBOU

Úvaha a polygon
text a foto: Řízek


Jak doléhá finanční krize na naděje české žurnalistiky? Nevím jak na ostatní, ale na mě občas jo. A doléhá těsně a ztěžka, nenechá mě ani nadechnout. Třeba když se zrovna dusím kuřecími párky Albert za 12,90. Prý jsou výborné s křenem. Možná ano, ale k večeři ani k jakékoli konzumaci se nehodí, přestože se v každé nožičce tísní celých 54 procent kuřecího masa. Strojově odděleného, pochopitelně. Se zbývajícími (...) osmi procenty kuřecích kůží bych snad radši na trh nešel, když dovolíš.

Když jsem se večer vrátil po bezmála dvou dnech domů, přivítal mě Pepan nečekaně vřele. Přeskočil nářadí i haraburdí, vynořil se zpoza skříně, přeběhl přesně napříč předsíní a za hlasitého předení o mne otřel převážně jiskřivou a hřejivou svou srst a přihlásil se o večeři. (To byl v podstatě jen testovací polygon pro čtenáře a moderátory s rotacismem bohemikem, ovšem efekt to má jen při hlasité četbě, víš co).

Euroshopper žrádlo pro kočky za 10,90 sice nejprve přehlédl s despektem, ale vida, že si nemůže moc vybírat, pustil se do něj. Jak jeho tlama klesala ke dnu misky, možná na něj padala i nostalgie. Taky jsme se kdysi měli – když on pojídal značkové krmivo od hodné paní z malého krámku a já kaviár. Copak asi dělá, ta hodná paní z malého krámku? A copak jí? Copak jí schází?

Pojďme skončit vesele! Sedněme si do křesla (předstírejme, že nějaké máme), otevřme si víno (a věřme, že vývrtkou, ne nůžkami) a další konzervu, cinkněme si na zdraví. A až kocour vytvoří euroshoppří hromádku na dlaždičky a já ji s nadáváním uklidím a on si mě zase jakoby pokusí usmířit, půjdeme spát.

Dobrou noc.

STALLONE V BROUMOVĚ

Devět z chajdy a kocour
text Milan a foto Ř.

Rok má hodně dnů. Abychom všech třistapětašedesát nějak odklepali, je potřeba vždy před prvním dnem nového roku (tento den je, dle mého názoru dost prvoplánově, nazván Nový rok), důkladně vydesinfikovat krev, zocelit játra a zbavit se několika nadbytečných mozkových buněk. Nejlepší silvestrovský zotavovací pobyt na světě se letos konal v Broumově. Nikoli v tom na severu, u hranic s Polskem, nýbrž v tom na západě, nedaleko od hranic Říše. A bydleli jsme v chatičce.

Chatička to byla malá, ale útulná. Rozpálená kamínka se slídovými dvířky nám vyhřívala těch pár metrů krychlových, a my za zpěvu rádia plnili atmosféru vřelými a vlídnými slovy, kalíce, hrajíce karty, nebo i dělajíce oboje najednou. Kocourek mezitím pochcal Jirkovi spacák.

Okolí Broumova jsme si prohlédli jen zběžně, téměř letmo, ale zato byla průzkumná vycházka nabitá zážitky! Tak například nějaký geniální dřevorubec nakrájel velikánský pařez na kolečka, a to bychom snad ani nebyli my, kdybychom jedno z nich za značného fyzickýho úsilí nevytlačili do kopečka a nevyslali dolů. Skutečně se nedá popsat ten koncert fyzikálních zákonů a radost z ladného pohybu jinak tolik strnulého dřevěného kola! Pak jsme teda ještě viděli zmrzlou žábu, zmrzlou rybu a konzervu.

Další dva dny byly ve znamení pivovarů. Nevím jak ostatní, ale mě nejvíc zaujala kašna v pivovaru Chodovar. Z přilehlého kohoutku totiž namísto vody teklo pivo! Nicméně pivo za čtrnáct korun v chodovoplanském pajzlíčku jsme si také nechali líbit. A nechali jsme si ho líbit hodně. Možná až příliš, vzhledem k tomu, že byl ještě bílý den! Ale je to přece jednou za rok.

A je to tady, pan Stallone má svátek. Je to přece jednou za rok. Zazpívejme si s rádiem, uklidněme diváky, napišme Luckám i Mechulinkám. Uklidněme diváky. Utekl kocour? Chyťme ho. O dva domy dál jsou dementi z Radotína? Podívejme se na ně. Zavolejme do noci, odkud že jsme kurvy!

A co až po letech sám zabloudíš v ten kraj? Bude to oukej, neboj.

OHLÉDNUTÍ

Ještě jednou o Mitře
text a foto Ř.

Když se ohlédnu hodně daleko přes rameno, až v páteři cosi přeskočí – ták, už tam skoro jsme –, a přehlédnu řadu jiných převratných událostí, můj zrak spočine na Mikulášské mitře. O ní jsem chtěl už dlouho něco napsat, jenže pak pokaždé přišla nějaká ta převratná událost, po které veškeré plány vzaly za své. Dobře jim tak.

Letošní ročník tradiční přehlídky ochotnických dovedností našich oddílových vedoucích a patřičných dětí byl v lecčem podivný. Předně se Mitra konala dopoledne a poprvé v radotínském kině, o němž se před začátkem akce tradovalo, že v něm nemají rádi lidi. Personál však příjemně překvapil: všichni byli celkem ochotní, dokonce nám i pomáhali vyřešit některé technické nesnáze. I proto jsem na konci nabídl panu promítači věneček.

I moderátoři byli odlišní. Loňskou dvojici šviháků v krojovkách nahradil šarmantní Václav a elegantní Eliška. I zde jsem se v očekávání netrefil: čekal jsem všechno, jen ne civilní a věcný způsob uvádění, který tato speciální přesilovková formace předvedla. Bohužel jim chyběl mikrofon, a tak mi možná něco uniklo, fórků však bylo poskrovnu. Nadchl mě až závěrečný nápad, kdy jména vítězných scének přečetly „missky“ Hanina a Vlasta.

Ostatně i Mikuláš byl nový. Čekal jsem, že se svou nebeskou družinou vpadne na pódium Franta (ostatně i on to čekal), ale sotva odhodil volant kosořského trolejbusu, zjevil se v roli majestátného světce poprvé komik Matouš.

Následující dva odstavce věnuji nadávání, takže kdo touží po ničím nenarušeném pozitivním vyznění, nechť je přeskočí. Každoročně mi vadí odliv publika v průběhu pořadu, když rodiče prchají pryč okamžitě poté, co se jejich dítě ukloní a odloží kostým. Letos navíc prchaly i děti – na lakros, do divadla… Asi je to pořád moc dlouhé, nebo málo pestré, nevím. Každopádně pohled do poloprázdného sálu těsně před koncem byl více než smutný.

Navzdory tomu, že jsme byli v kině, kde by člověk s podobnými věcmi potíže nečekal, problémy byly s prezentacemi fotek. Pokazila je slabá promítačka, jež z původního místa nedosvítila na plátno. Po přestěhování blíže dopředu se pro zadní strany z promítaných obrázků staly lichoběžníky, či jak se těm útvarům vlastně říká. Ale já jsem seděl hned za počítačem, takže mě to zas tak nebolelo.

Objevily se názory, že letošní scénky byly slabší než loňské. Tak ostře bych to neviděl, spíš až na jednu výjimku nikdo zvlášť nezazářil. Úroveň scének bych označil za neobvykle vyrovnanou. Nebyl tam žádný výrazný propadák, adeptů na poslední místo bylo tedy mnoho (sportovně uznejme, že včetně našich dětí). Jednoznačně nejlepší představení podle mě předvedly Bobíkovy děti, bylo nejvtipněji napsané a takřka dokonale secvičené. Na druhou stranu tábornické Biblické příběhy, které si získaly srdce poroty, byly sice poněkud stereotypně postavené na léty prověřené komice bratří Iblů, ale také nebyly vůbec špatné.

Zkrátka a dobře, letos se to povedlo – příští ročník bych určitě zase směřoval do temnoty kina. Nikde jinde nemají tak pohodlná křesílka…

RAKETY A PEŘÍČKA

O fotografovi v návlecích a tak
text a foto Ř. (s využitím Vlastíkových myšlenek)

Badminton. Plácání nepovedeného opeřeného míčku do vzduchu ve snaze nachytat soupeře na švestkách – pro někoho dovolenková zábava, když už vše ostatní selže a voda v rybníce je moc studená, pro jiného sport. Pro mě osobně bezesporu to první. Ti, jež hrají badminton jen občas, třeba na oslavě potmě a pomocí lopatky na smetí, tomu nebudou věřit, ale i při tomto sportu je potřeba mít trochu fyzické kondice. Aspoň se mi to tak jako laikovi zdálo. Po dvou hodinách intenzivní tréninkové hry totiž obézní chlapečci, jež jsem při fotografování pozoroval, za svými štíhlými kolegy zjevně zaostávali. Jako by ta raketa, kterou celou dobu bez problému používali ke svému plácání, byla čím dál těžší.

Spolužák Tomáš badminton hraje, ba nejen to, dokonce jeho hře vyučuje i žactvo a dorost. Nepopírám, že mi to bylo dosud dost jedno - docela mi stačí podivné sporty, které sám provozuji. Jednoho rána mi však poštou přišla nabídka, abych i se svým foťákem zavítal na jejich vánoční tréninkové soustředění a pokusil se ulovit nějaké snímky – a to se přece neodmítá. Badminton jsem v té akční podobě ještě nikdy neviděl (pomiňme Frantovo někdejší půlení sršňů raketou), byl jsem proto zvědav a skoro lačný.

A tak jsem v pátek sedl do auta a vydal se na Prosek. Cestou jsem zabloudil jen malinko, začátek dvouhodinového tréninku jsem sice o prsa, ale přece jen stihl. V hale byla zima, spousta badmintonových nadějí a několik trenérů. Od počátku jsem budil až nechtěnou pozornost, byv omylem legrační postavičkou, jež směšnými návleky leštila parkety, neustále přehazovala objektivy na aparátu a pořád se někde pletla. Trochu jsem zájem publika čekal, ale mírou předvádění dětí jsem byl lehce zaskočen – úsměvy byly strojené a moje kamera mladé hráče vábila jako cukrátko hejno vos. Skoro to vypadalo, že trénují jen tehdy, když na ně míří objektiv.

Ale blýskal jsem a po několika desítkách snímků jsem byl zase o něco moudřejší. Badminton má zřejmě cosi společného s baletem a šermem. Krokové variace, které hráči předváděli především „nasucho“ bez míčku, nepostrádaly estetiku a dynamiku. Raketa připomínající obrovský kráječ na brambory jim při tom byla kordem a snad jen ta nízká síť zabránila tomu, aby se soupeři na obou stranách hřiště do sebe pustili. Zároveň jsem pochopil, že ty křehce vypadající košíčky, kterým samotní hráči pomýleně říkají míčky, jsou opravdu velmi snadno rozbitné. Peříčka padala k zemi jak při klepání staré peřiny a hromada zničeného materiálu neustále narůstala. Stačilo pár pinknutí a míček odlétl do drůbežího nebe. Bylo mi těch vypelichaných kuřátek svým způsobem líto.

Děti vesměs dělaly blbiny a bordel, a tedy posléze kliky a dřepy – taková turisťácká klasika. Pořádnou akci přinesla až hra velkých. Jejich vzájemné duely byly svou rychlostí často až za hranicí mého vnímání a snímání přístroje. Šermířské pohyby a baletní kreace nabraly neskutečně na obrátkách, až peříčka létala na všechny strany. Zde bych asi se svým rekreačním stylem neuspěl.

Kolem sedmé hodiny jsem měl zaplněnou zhruba polovinu karty (v přepočtu tak osm klasických filmů), hráči se počali trousit k domovu a parkety už vypadaly čistě, i odložil jsem návleky a odjel do Radotína. Tam měli časem přistoupit další jedinci a mělo se vyrazit směr Broumov. Ale o tom zase někdy jindy.

Bylo to každopádně zajímavé. Asi zůstanu u parketového plavání, kuliček a bowlingu, avšak badminton má jistě také své půvaby. Určitě si ho zase někdy na dovolené či podroušen na oslavě rád zahraju.

(Jinak přibližně stovku takových badmintonových fotek lze nalézt na stránkách SK Prosek, kde je trpělivý Tomáš všechny okomentoval. Klobouk dolů.)

PFFFFF!

2009 milimetrů důraznejch argumentů
věta a foto Ř.

A taky samé štědré dny, bohatou zásobu humoru, životní úspěchy, vítězství i nad větrnými mlýny a podobným svinstvem, tuny pohody, dobrou náladu a zdravou míru optimismu v novém roce všem hostům přeje

Řízek, chovatel a stěhovák.