TEPLÁKY A ŠKVÁRA

Jeli jsme tramvají z Palmovky vzhůru přes Ohradu na žižkovskou zastávku, která se tehdy jmenovala Vápenka. V batozích navyklých spíš na jednodenní turisťácké výlety jsme vezli kopačky a zelené dresy, na sobě jsme měli nejspíš tepláky, to kvůli škváře. Asi Piškot, já, Péťa, Rádoš, Vašek, Jirka, Bobík a Vlasta. Ten jako jediný už byl navlečený v dresu, protože se zpravidla nepřevlékal, se jednou rukou držel tyče a druhou rukou tramvajovým vzduchem divoce načrtával taktiku před historicky prvním zápasem FC Forejt.

Slavně jsme tehdy prohráli 0:2 bůhví s kým, ale bylo to stoprocentně na hřišti na Pražačce, kde na jedné straně ční jakési věžní hodiny a na druhé je zarostlá stráň, kam neradno zakopnout míč, protože ten se může stát okamžitě součástí přilehlé džungle; dokonale spolu splynou.

O patnáct let později hrajeme pořád stejnou ligu. Žmoulám bagetu ze skanzenovitých žižkovských lahůdek a jedu sám tramvají z Ohrady na zastávku Vozovna Žižkov, v niž se k mému zmatení za tu dobu převtělila původní Vápenka. I všechno ostatní se dramaticky proměnilo: u uměle travnatého hřiště jsem vyhlížel zbytek týmu, přičemž z otců zakladatelů zůstali jen Vašek a Péťa. Oba mě zdraví, třebaže Péťa jen v roli nehrajícího Péti. Surfujeme momentálně na vítězné vlně; po pěti porážkách, jež už jsou zapomenuty, jsme třikrát za sebou zvítězili a proti Modré vopici jsme si natolik věřili, že Matyáš dokonce na týmové stránky napsal: "Dnes cítím výhru."

Ukázalo se, že cítil špatně. Modrá vopice s troufalým reprezentačním lvíčkem na hrudi sice hrála podobně špatně jako my, jenže měla i pár šancí. Chvilku před poločasem navíc Kuba hasil těsně před vápnem celkem ostrou kosou, načež soupeř zkusil zajímavý signál "ty odstrkej toho rachitického bezbranně působícího brankáře a já to pošlu podél zdi k tyčce". A vyšlo jim to.

Po přestávce jsme hráli tak, jak to umíme. Já jsem překopával hřiště, Kajetán střílel ze sta metrů a Citron ukličkoval čtyři hráče a pátý mu míč sebral. Pak napřáhl Matyáš a náš věrný zelený míč skončil někde v té bezzásahové I. zóně pralesa, který se svažuje někam do Libně. A čas plynul. Pak jejich hráč zkusil ve vápně neprávem opomíjené bodlo a povedlo se, opět jsem si nesáhl na míč. Mým nejúspěšnějším zákrokem tak bylo zachycení plastových lahví, které se v prudkém nárazovém větru užuž rozlétávaly z převráceného koše za brankou. Za stavu 0:2 byla situace poměrně neveselá, co pak teprve za stavu 0:3. "Vašku, ty jsi toho hráče jenom stínoval," lehce vyčetl kapitánovi Kuba po jeho nepříliš přesvědčivém zákroku zhruba dva metry od brankové čáry. Teprve to nás trochu probralo, párkrát jsme se přeci jen dostali k brance a Dan, naše nejčerstvější posila, parádním lobem aspoň trefil břevno.

Může nás mrzet, že modrý tým toho jointa odpálil až po zápase, třeba by byli hratelnější. Ovace jsme si nicméně i tak zasloužili spíš my, respektive já - ten zdánlivě nenávratně ztracený míč zůstal vězet v jednom z keřů a já s využitím přirozené mrštnosti a skrývaného lezeckého talentu jsem jej našel, vyprostil a zachránil, čímž jsem vylepšil dnešní nevýrazný dojem. Zasloužil jsem si tak místo v autě, abych nemusel zpátky tramvají jak nějací sedmnáctiletí kluci v teplákách.

text a fotky Řízek

PARADIGMA HILLARYHO SCHODU

aneb Meziredakční války

Z palcových titulků „Víme první“ i formulací „jak jako první informovala redakce serveru xyz“ můžete poměrně jednoduše propadnout dojmu, že není v české kotlině větších nepřátel než dvou konkurenčních webů, novin či televizí. Jenže …

Český mediální rybníček je hodně specifické prostředí, a to zejména dvěma vlastnostmi. Svou velikostí - nebo spíš malostí - a poměrně velkou rotací lidí napříč redakcemi. A tak kolega, kterého jste si ještě včera posílali pro obědy, dneska nosí kafe u konkurence. A šéfoval by vám, kdybyste čirou náhodou z tohohle plátku dostali nabídku. Stejně tak platí, že v libovolném newsroomu s vysokou pravděpodobností najdete minimálně dva kolegy, kteří spolu pracovali už někde jinde. Při přestupech napříč mediálními domy tak není otázkou, jestli se se svými starými kolegy ještě někdy někde setkáte, ale spíš KDY to bude. Zkrátka, upravenými slovy Brigitte Bardotové, „svět je malý, jednou se všichni potkáme v redakci“.

A když už vás čirou náhodou nepojí s aktuálním složením redakce konkurence žádné předchozí společné angažmá, nic neotupí případné tendence k nevraživosti tolik, jako osmihodinové čekání na výsledek jednání koaličních stran. Jehož výsledkem pak mimochodem je fráze „dohodli jsme se, že se dohodneme".

To však rozhodně neznamená, že by kolegové odjinud nebyli schopni náležitě kriticky zhodnotit vaši práci. E-maily „nechtěli byste nás konečně začít taky jednou citovat“ jsou takový stupeň číslo jedna. Doporučení k nahlédnutí do odborné literatury aka Pravidel českého pravopisu už si leckteré citlivé povahy berou osobně. Obzvlášť proto, že tomu „idiotovi“ na druhé straně opravili nejednu čárku, hrubku či překlep a jen ze vrozené skromnosti se k tomu nikdy nepřiznali.

A pak přicházejí spory, ve kterých neznáte takříkajíc bratra ani sestry. Poslední takový jsme nedávno vedli i s majitelem tohoto blogu, konkrétně o prznění češtiny při překládání anglických textů. Není úplně podstatné, jestli je Hillaryho schod na Everestu opravdu schod, nebo spíš výšvih a jestli taková věc může, nebo nemůže zkolabovat. Nebo jestli je slůvko list v titulku „New York Times zařadil Vltavu v Praze na list nejhezčích vodních scenérii“ anglicismus jako svině, nebo přípustná titulková zkratka.

Stejně jako je venkoncem úplně jedno, jestli si konečně dodělá ten nedávno zmíněný certifikát z angličtiny, což jsem mu vřele doporučila, nebo jestli já mám diplom z bohemistiky, čemuž se zase bohapustě vysmál on.

Důležité je, že i přes všechny ty výkřiky o vzájemné zabedněnosti a neschopnosti bychom byli schopni spolu pořád jít na pivo, pokud by ho někdo z nás svolal (o organizační neschopnosti novinářů zase někdy jindy), případně si vzájemně vyměňovat historky z novinářského podsvětí, pokud se čirou náhodou v budoucnu potkáme v jedné redakci. Protože v kterémkoliv newsroomu většinou nezískáváte jenom kolegy, ale taky kamarády.

Tedy do příštího ideového sporu!

Text: Zuzka F., foto Hillaryho výšvihu (na snímku asi někde vpravo): by Goutam1962 (Own work) [CC BY-SA 4.0], via Wikimedia Commons

NÁVŠTĚVNÍCI

Jeden celkem uznávaný komentátor se dlouze zamyslel a pak o nich na Twitter napsal, že jsou "bigbýt (sic!) pro svazáky". Chudáci Depešáci! V Praze byli poprvé v roce 1988 a jak moc tam byli svazáci, nevím - tehdy jsem na jejich koncertě chyběl, protože jsem tou dobou poslouchal Uhlíře a Svěráka, možná i Vodňanského se Skoumalem, ale především maminku s tatínkem. Na internetu se nicméně dají najít parádní fotky, jak Dave Gahan popíjí u stánku na pražském hlavním nádraží pivo.

O 29 let později Dave vypadá trochu jako vyžilý sňatkový podvodník neurčité sexuální orientace, má podezřelý knírek a lesknoucí se nátělník a skotačí přesně na opačném konci stadionu v Edenu než my. Ani ho nevidíme, protože jsme ještě ve frontě. Může za to 1) moje nutkavá potřeba nechat si ten samý den opravit kolo a ještě večer si ho vyzvednout; 2) Maruščina oblékací rozvláčnost; 3) že začali hrát opravdu v 19:45:00 a 4) že si v servisu vyzvedávaly kola a na poslední chvíli hledaly černé hadry další stovky lidí kolem nás a zejména před námi.

První Depešáky tak vidíme namalované na kelímku, ze kterého usrkávám ve frontě cider - ale nikdo mě u toho působivě černobíle nefotí. Sedí na mohutném motocyklu a tváří se osmdesátkově a drsně. Přitom už ale znějí první dva songy, oba z nové desky. Hodně se mi líbí So Much Love - zpívá, že je v něm hrozná spousta lásky, přitom to ale deklamuje tak naštvaně, odtažitě a mechanicky, jako kdyby zrovna odevzdával na přepážce daňové přiznání. Je v tom určitá rozervanost.

Moje žena se kaboní stejně jako nebe nad Vršovicemi; tuším, že za to první a důležitější kabonění mohu já a moje opožděné kolo. Pak poprvé zvedáme ruce nad hlavu - při bezpečnostní kontrole - a cesta na stadion je rázem volná. Je skoro plno a někde v dálce je maličké pódium, na němž křepčí několik padesátníků. Hrají skvělou Barrel of a Gun a lidé v refrénu opět zvedají ruce nad hlavou - a třímají v nich mobily.

A točí. Točí se kolem dokola a točí, jak jiní točí, jak sňatkový podvodník na pódiu s podmanivým hlasem jako zvon zpívá jednu smutnou syntetickou pochodovou píseň za druhou a chytá se přitom za rozkrok, různě se tře a vlní a je to paráda. Večer to dají na Facebook, bude se to trochu třást a bude to mít kakofonní zvuk, tedy jak z prdele, ale o to to bude opravdovější.


Pak ta zábavnější část Depeche Mode zmizí někde v brankovišti za pódiem a na scéně zůstane jen Martin Gore, skvělý skladatel a muzikant, hrozně špatný zpěvák. A lká a lká, do toho tklivě hraje piáno a lidé kolem nás schovávají telefony a tleskají a povzbuzují ho, aby zpíval líp, nebo vůbec, zatímco zbytek kapely se zřejmě oživuje v kyslíkovém stanu, počítá utržené peníze za kelímky a trička anebo ladí.

Novou desku Praha moc nezná, ale nám se celkem líbí. Zahrají pomalou Cover Me s kosmickou psychedelickou mezihrou, což je to nejlepší na celém albu a Maruška tomu říká Návštěvníci, a oni k tomu navíc promítají stylizovaného kosmonauta! Potom se v Edenu začne stmívat, pódium začne hrát barvami a britská kapela vytáhne letité hitovky - pro mou ženu písničku o tom, jak je úplně všechno špatně, až je to podezřelé (Wrong), a pro mě mou nejmilejší Never Let Me Down Again. Ta je asi o stejných drogách, které stály za promítaným videem k písni Enjoy the Silence. Spočívalo v různě nasvícených domácích zvířatech a vzbuzovalo ve vnímavějších lidech tísnivé pocity. Ti méně vnímaví si to natáčeli.

Tleskáme a vrací se s přídavky. Zahrají dojemné Heroes od Bowieho a na úplný závěr i Osobního Ježíše. Pak nastane policejní desátá hodina - i kdybychom se utleskali, z kyslíkového stanu se už kapela nevrátí. Táhnu Marušku ven (jsme šťastní), proudem lidí skrze Vršovice až k Bohemce. Depešácký kelímek znovu napustíme v nějaké vietnamské večerce. Motorka se topí ve sladkém pití a vůbec si nepřipadáme svazácky.

text a foto Řízek