ÚVOD DO PÍSKOVIŠTĚ

První krok stavby je hotov, hlásil pan docent do telefonu, zbývá už to jen dodělat. Byl jsem tím trochu překvapen; přeci jen, Maruščin otec, a to mu nechci nijak křivdit, má daleko blíže k právu, krásné literatuře, politice i k vaření zapečených špaget s tuňákem než ke stloukání barevných prkýnek v jedno úžasné pískoviště pro ještě mnohem úžasnějšího vnoučka. Vše se vysvětlilo poté, co jsme dorazili na chatu, kde čekala podlouhlá bílá krabice s víkem, jež bylo rozříznuto (první krok je hotov). Pan docent je lišák.

Několikrát jsem to už zde zmínil, ovšem je namístě zdůraznit, že vztah k pískovištím jsem vždy měl velmi pozitivní. Ne tak jako má snoubenka, která prý písek v dětství s oblibou jedla. Gastronomicky mě písek neohromoval, ovšem hrabošením v prostorách pískoviště před maringotkou jsem v dětství strávil dohromady přinejmenším stejně času, jako nyní v dospělosti účastí na nejrůznějších bizarních závodech a dokazování si čehokoli. Dal se tam pozorovat i určitý vývoj od bábovek ke sofistikovanějším tunelům a silnicím, jež jsme s bráchou onehdy experimentálně ztužili i cementem.

Jenže čas pádí, šeří se a krabice, na jejímž obalu je rozzářené dítě v barevné osmiboké ohrádce, je pořád jen rozříznutá a čučí z ní nepřehledný návod, žádná blbuvzdorná IKEA. Po chvíli dumání zjišťuji, že prkna k sobě spojují jakési plastikové obdélníčky, které se odborně probuší hřebíčky, načež se plast násilně ohne a celé se to nějak nakonec propojí (ale to je až v bodě sedm, takže to zatím není nutné řešit).

Když už sousedi sedí před kriminálkou, netopýři neslyšně plachtí a ohrádka má přibližně pravidelný tvar a Maruška se popáté starostlivě přišla podívat, jak mi to jde, nastává zádrhel. Bod sedm. Čínští inženýři připravili zlatým českým ručičkám těžkou zkoušku: vruty držící sedátko (a že sedátka jsou klíčová, není třeba zdůrazňovat, které dítě by při hře sedělo v písku?!) mají hlavičku s hvězdičkou. Nechápu proč, když veškeré další použité vruty mají normální, lidské hlavičky a já mám samozřejmě jen normální, lidské šroubováky. Doufám, že nyní vylepšené česko-čínské vztahy dokáží časem vyřešit i tuhle lapálii, jinak snad na protest a Zaorálkovi navzdory vyvěsím tibetskou vlajku.

Nakonec nacházím stejně velké vruty někde na dně zavazadlového prostoru auta a je to stejně nepravděpodobné, jako skvělé. A hotovo, stačí napustit písek, což opět svěříme panu docentovi a nějakým ochotným sousedům.

Maruščin synovec Mikuláš ještě není úplně v pískovém věku, musel jsem mu všechno názorně předvést. Jak uplácat v mokráči nějaký nesmysl. Jak ho pomocí nástrojů vzápětí poslat k zemi. Jak nemá cenu sedět na sedátku. Jak písek parádně ulpívá na rukou, obličeji, kolenou a tak. Jak pískovýma rukama následně upatlat objektiv. Koukal na to všechno užasle (první krok je hotov).

text a foto Řízek

VĚŽ

Tohle byl rozhodně jeden ze zápasů, na které se nebude vzpomínat kvůli předvedenému výkonu, nýbrž kvůli pozápasovému hodnocení. Druhá letošní hanspaulka sice skončila na hřišti porážkou s AC Dýně 1:3, ovšem v restauraci u hřiště se prodlužovalo, nakonec vítězně.

To nejlepší v utkání přišlo už po pár vteřinách. Matyášovu střelu záhadným zákrokem srazil brankář do sítě a vedli jsme. O okamžik později pak náš forvard ve stoprocentní šanci selhal, čímž náš osud zpečetil.

Po pár minutách totiž bylo vyrovnáno po hokejovém nahození, které někdo těsně před mými dvěma vyrážečkami tečoval úplně mimo můj dosah. A po chvíli Luboš změnil směr další střely tak, že šla přesně k tyči. Dušuji se, jako jsem se myslím posléze dušoval i v té nálevně, že bych to jinak měl. Soupeři nehráli nic moc, furt brečeli a něco pokřikovali, na nás to ovšem, jako už tolikrát, celkem v pohodě stačilo.

Jinak jsme tentokrát neměli problém se sejít; ukázal se třeba i Vlastík, který kvůli nám na odpoledne přerušil svou slibně nastartovanou kariéru pomezního rozhodčího a který si na utkání přinesl chleba.

Dál zápas celkem v pohodě plynul až na pár excesů (například moje ukopnutá ortéza či dementní divák patřící k soupeřovu týmu, který vysvětloval Lubošovi, jak se vlastně pozná gay: "Když šaháš na hráče, tak jsi prostě teplej"). Taky jsme trefili tyčku. "Už jsem normálně zvedal ruce nad hlavu, jako že je to gól," nevěřil po utkání Péťa. Až jsme se v závěrečných minutách dostali do takřka drtivého tlaku.

Soupeře jsme v těch chvílích pustili za půlku jen jednou. Problémem bylo ovšem to, že v této polovině hřiště v daném okamžiku už nikdo nebyl, protože i já z pozice brankáře jsem se nesměle pokoušel útočné snahy podpořit. Takže vsítit gól na 1:3 nebylo do prázdné branky tak těžké.

Po zápase se pochopitelně slušelo pozvat kolegy na panáka, pietně za Piškota. Že se nám to potom na prosluněné zahrádce mírně zvrhlo, je věc druhá. "Kajetáne, nech toho stavění panákové věže, prosim tě, už je to fakt trapný," žádali jsme ho všichni včetně servírky. Ale bylo to marné.

Došlo i na upřímnost. Péťa se třeba vyznal, že na loňském soustředění tuze chtěl běžet "dvanáctiminutovku", takže ho mrzelo, že jsme tehdy Cooperův test z programu vyškrtli. Pak se ti podpantofláčtější z nás začali trousit k domovu. Takže o zbytku večírku mám jen zprostředkované informace od různě věrohodných zdrojů, ovšem ty se zcela vzácně shodují na tom, že to bylo velký.

text a fotky Řízek

VZPOMÍNKOVÉ LEPORELO

Je to pět let. Pro ty, kteří na bráchu nezapomněli a je pro ně tohle smutné výročí stejně tíživé jako pro mě, mám dnes jen pár sesbíraných fotek a kousky nostalgie. Než tehdy náhle odešel a celá řada věcí musela zůstat nedokončená,  nedohraná, nedopovězená a nepochopitelná, zažili jsme toho spoustu. Tady je jen pár střípků, protože jsem ukrutně špatný archivář. Nicméně třeba někoho tohle chaotické vzpomínkové leporelo potěší.

Začal bych tímhle cárem. Je to fotka doslova vytažená z popela. Těžko říct, jak je snímek starý, ale naše máma je na ní prostě okouzlující, Piškot blonďatější a naducanějí než kdykoli později a já zase čumím někam úplně jinam. Symbolicky jsem tohle torzo nedávno našel na hromadě nedaleko míst, kde stávalo pískoviště, na němž jsme strávili podstatnou část dětství, než jsme objevili angličáky, lego a později první počítačové hry.


Tohle je asi dvanáct let staré z  asi trochu bizarního (bráno z dnešního úhlu pohledu) pěšího vandru někam, kde nic nebylo, tuším pod vedením Zdenky. Nejasně si pamatuju, že pořád pršelo a že nikde nebylo nic k vidění a všude bylo plno zavřených hospod, přičemž to vlastně celé bylo hodně fajn. Na zpáteční cestě jsme seděli v kupé, já jsem konečně hrál na kytaru, kterou jsem celou cestu vláčel na zádech, a brácha hrál na kazoo, což mu šlo skvěle a nahlas.


A tohle je prostě moje oblíbená z nějakého turisťáckého výletu v roce 2003, kdy jsme holkám zabavili bravíčka. Nevím, kde to bylo, ale byli tam koně a kamna s pecí.

A u tohohle snímku mi třeba úplně uniká pointa, kontext a vlastně ani důvod, proč má třeba Vlasta ten kýbl a čepici.

U Piškota samozřejmě nemůžeme pominout ohromný zápal pro cokoli, co dělal. A taky pro ženy. Za všechny to tady na nedatovaném snímku "odnesly" Čimelice, rybník a Kamča.

V archivu mám taky hroznou spoustu fotek, na kterých fotbalista v zeleném dresu číslo 13 válí, či přímo oslavuje nějakou branku. Tahle fotografie pochází z úplných začátků našeho týmu FC Forejt a prý jsme porazili Zimbabwe Praha 4:1. A to na Císařské louce, kam se muselo dojít od autobusu kolem karavanů a později paintballu. Tohle všechno se ovšem zrodilo na základech našeho společného kopání gumovým míčem na zahradě a později ilegálních penaltových rozstřelů na tehdy ještě travnatém hřišti u radotínské sokolovny. Kdo jseš? ptali jsme se vždycky předtím, než jsme se do sebe pustili. Tuším, že u nás tou dobou frčeli Petr Kouba a Pavel Srníček.


Celé tohle psaní vlastně začalo tím, že jsem hledal jednu naši společnou fotku z nějaké vody, kde stojíme na lodích kotvících u břehu a máme na sobě nějaké šílené větrovky. Nenašel jsem ji, ale jinak jsme těch vod zažili spoustu. Legendární byla zejména Lužnice 2005, kde dodnes nevěřím tomu, že se tam nikdo neutopil. Tady na téhle fotce jsme si zrovna něco naprosto odporného uvařili.

 
A když jsme u těch vod, dobrá byla taky Vltava hned po maturitě, kde se asi polovina lidí po pár dnech naštvala a ujela. Ale to je zase jiná story. A tohle je maturiťák. Na zádech šerpě máme Nemožné na počkání, zázraky do tří dnů. A fakt jsme takoví byli!

A tohle jsou zase nějaké Vánoce. A skořápky...

Už toho nechám. Díky těm, kdo taky nezapomněli.



text Řízek, fotky archív