VZPOMÍNKOVÉ LEPORELO

Je to pět let. Pro ty, kteří na bráchu nezapomněli a je pro ně tohle smutné výročí stejně tíživé jako pro mě, mám dnes jen pár sesbíraných fotek a kousky nostalgie. Než tehdy náhle odešel a celá řada věcí musela zůstat nedokončená,  nedohraná, nedopovězená a nepochopitelná, zažili jsme toho spoustu. Tady je jen pár střípků, protože jsem ukrutně špatný archivář. Nicméně třeba někoho tohle chaotické vzpomínkové leporelo potěší.

Začal bych tímhle cárem. Je to fotka doslova vytažená z popela. Těžko říct, jak je snímek starý, ale naše máma je na ní prostě okouzlující, Piškot blonďatější a naducanějí než kdykoli později a já zase čumím někam úplně jinam. Symbolicky jsem tohle torzo nedávno našel na hromadě nedaleko míst, kde stávalo pískoviště, na němž jsme strávili podstatnou část dětství, než jsme objevili angličáky, lego a později první počítačové hry.


Tohle je asi dvanáct let staré z  asi trochu bizarního (bráno z dnešního úhlu pohledu) pěšího vandru někam, kde nic nebylo, tuším pod vedením Zdenky. Nejasně si pamatuju, že pořád pršelo a že nikde nebylo nic k vidění a všude bylo plno zavřených hospod, přičemž to vlastně celé bylo hodně fajn. Na zpáteční cestě jsme seděli v kupé, já jsem konečně hrál na kytaru, kterou jsem celou cestu vláčel na zádech, a brácha hrál na kazoo, což mu šlo skvěle a nahlas.


A tohle je prostě moje oblíbená z nějakého turisťáckého výletu v roce 2003, kdy jsme holkám zabavili bravíčka. Nevím, kde to bylo, ale byli tam koně a kamna s pecí.

A u tohohle snímku mi třeba úplně uniká pointa, kontext a vlastně ani důvod, proč má třeba Vlasta ten kýbl a čepici.

U Piškota samozřejmě nemůžeme pominout ohromný zápal pro cokoli, co dělal. A taky pro ženy. Za všechny to tady na nedatovaném snímku "odnesly" Čimelice, rybník a Kamča.

V archivu mám taky hroznou spoustu fotek, na kterých fotbalista v zeleném dresu číslo 13 válí, či přímo oslavuje nějakou branku. Tahle fotografie pochází z úplných začátků našeho týmu FC Forejt a prý jsme porazili Zimbabwe Praha 4:1. A to na Císařské louce, kam se muselo dojít od autobusu kolem karavanů a později paintballu. Tohle všechno se ovšem zrodilo na základech našeho společného kopání gumovým míčem na zahradě a později ilegálních penaltových rozstřelů na tehdy ještě travnatém hřišti u radotínské sokolovny. Kdo jseš? ptali jsme se vždycky předtím, než jsme se do sebe pustili. Tuším, že u nás tou dobou frčeli Petr Kouba a Pavel Srníček.


Celé tohle psaní vlastně začalo tím, že jsem hledal jednu naši společnou fotku z nějaké vody, kde stojíme na lodích kotvících u břehu a máme na sobě nějaké šílené větrovky. Nenašel jsem ji, ale jinak jsme těch vod zažili spoustu. Legendární byla zejména Lužnice 2005, kde dodnes nevěřím tomu, že se tam nikdo neutopil. Tady na téhle fotce jsme si zrovna něco naprosto odporného uvařili.

 
A když jsme u těch vod, dobrá byla taky Vltava hned po maturitě, kde se asi polovina lidí po pár dnech naštvala a ujela. Ale to je zase jiná story. A tohle je maturiťák. Na zádech šerpě máme Nemožné na počkání, zázraky do tří dnů. A fakt jsme takoví byli!

A tohle jsou zase nějaké Vánoce. A skořápky...

Už toho nechám. Díky těm, kdo taky nezapomněli.



text Řízek, fotky archív