MÍŠIN PRVNÍ HEJT

Nejsem nijak extrémně pintlich, nevadí mi spát tři dny ve stanu a sprchovat se jen vlhčenými ubrousky a jednou jsem snědla ve čtyři ráno i quesadillu, co mi spadla v Dlouhý omylem na zem. Ale zážitky z povánočního bowlingového minisoustředění torza Amatérů a Kamarádek na Andělu mě donutily sepsat můj první čistokrevný on-line hejt. 

(První off-line hate už si u mě vybrala pracovnice České pošty na Černokostelecké).

Člověk si za 780,- korun za dvě hodiny představuje když už ne naleštěné dráhy, kožené sedačky, drinky zdarma a pikolíka u každé dráhy, který podává koule a chválí strajky, alespoň takový ten nenadchne/neurazí standard. V bowlingovém centru Equinoxe příhodně umístěném ve foodcourtu mezi fastfoody na Andělu si ale tenhle 'standard' vysvětlují po svém. 

Koule oškrábané tak, že už dávno ztratily svůj původní tvar, dráhy zapadané prachem, že můžete vidět směr vašeho hodu i všech hodů za poslední rok a půl, koberec prošlapaný až na beton pod ním, vrstva bordelu pokrývající voskovací stroj, usvědčující ho z mnohaměsíční zahálky, koš u baru, do kterého někdo minimálně nablil, a navrch naprosto odshoradolů zesraný a několik týdnů nemytý záchody.

"Ty vole, mě to tady tak strašně sere."
"Měli bychom to nějak zmedializovat, vyhejtovat ...třeba u mě na stránkách."

Majitel toho zaplivanýho podniku by zasloužil celodenní torturu (zahrnující nucené sledování projevu Miloše Zemana prokládané reklamou na Timotei s hlasem Marthy Issové), stejně tak pán obsluhující rozesrané dráhy a pindající kvůli botám a házení koulí na zábranu, parta mladých blbounů snažící se hrát s Maruščinou koulí a cpát do ní svoje tlustý prsty a pokladní v Tesku, která Lukymu decentně naznačila, že je dement.

"Přístě půjdem radši do nonstop bowling baru ve Vršovicích."
"Tak jo..."

text kamarádka Míša, fotka Řízek

PEPANOVO MÍSTEČKO

V naší domácnosti není dne, kdy by nezazněla otázka "Děje se něco?". Milovníci bulváru si teď budou mnout ruce, jak nám to doma skřípe, ale vězte, že senzace se nekoná. Ptám se tak totiž pravidelně Lukáše do telefonu na momentální situaci v redakci. V překladu mě prostě zajímá, jestli má v práci do čeho píchnout (stážistky vyjímaje). Zhruba jednou měsíčně však zkouším tuhle větu na Pepana poté, co se občas probudí a tváří se, že nedožije poledne. No ale němé zvířátko vám těžko odpoví, že jo.

První podezření, že Pepeček není tak úplně ve své srsti, máme ve chvíli, kdy po probuzení nepřiběhne a neskáče do postele s otravným mňoukáním, ať mu jako dáme okamžitě najíst. Nastává hledání zvířete ve všech možných skrýších – obvykle se ale válí pod postelí. Leží tam na hromadě nepotřebných věcí jako kohoutek z pohádky, nožky mu trčí do výšky a funí jak v posledním tažení.

Ze začátku nás samozřejmě takové stavy děsily, přece jen je to člen rodiny. Když mu člověk sáhne na bříško, zkroutí se do rigor mortis a v tu chvíli věříte, že nějaký ten mimický sval přece jen má. Když ani nežere, většinou už to nevydržíme a rychlou záchrannou náručí ho dovezeme do specializovaného veterinárního sanatoria na konci naší ulice, jež nese poetický název Veterina Zelená liška.

Josef tam má už svého známého pana doktora, s kterým bych chtěla být dobrá známá i já, ale vždycky mi to zhatí Lukáš, protože jde se mnou a prezentuje se jako můj druh. Pan sexydoktor je sice urolog, ale umí i bolavá bříška – Pepana prohmatá, strčí mu teploměr do …. prostě mu změří teplotu, otevře mu tlamičku a dá prášky „na všechno“. Tři sta z místa za zázrak, který se nekoná, neb přijdeme domů, Pepa se nažere, vyblinká kus gumičky, která ho celou dobu trápila a je po nemoci. Takto to proběhlo už zhruba desetkrát (to už jsou vlastně tři tisíce), ale stejně o něj máme strach pokaždé, když to divadlo rozjede.

Ale aby to předvánoční zamyšlení o černém tvorovi nebylo jen z veterinárního soudku, musíme se vám také svěřit s novým roztomilým zlozvykem Joskose (řecký ekvivalent Pepana). V době rozjímání a blížících se svátků totiž objevil úžasné nové místo k odpočinku – batoh, který si Lukáš koupil od Jirky. Tam teď tráví naše zvíře téměř veškerý volný čas a láska je natolik veliká, že batůžku nosí i aportované gumičky (ty, co nestihne sežrat). Nabádám Lukáše k obezřetnosti, jelikož mně většinu zavazadel Pepan v minulosti ze zlosti počural, tak uvidíme.

Takže vám přejeme, abyste si o Vánocích našli taky takové pěkné místečko, kde je vám hezky a kde si odpočinete. Užijte si to co nejvíc!

text Maruška, foto Řízek

DOBEŠKA VE VLTAVĚ

To víno je sice hrozně hnusné, ale o to víc tě mám rád, šeptal jsem Marušce ve třetí řadě na koncertě Vltavy na Dobešce. Co si šeptali členové kapely, kteří do rozlévaného červeného o přestávce taky chybně investovali, nevíme. Ale do celého sálu dvě hodiny rozlévali barevné a chutné písničky, pročež byl to parádní koncert.

Na Dobešce bych jednou chtěl bydlet, je to tam trochu snobský, trochu dekadentní (když si půjčím kus cizí písničky). Ta vilka by nemusela být moc velká. Chodil bych každý druhý den do divadla anebo do baru, kde bych potkával sklepáky. Starým dámám bych na dlouhém schodišti z Podolí, kam bych chodil plavat a běhat, pomáhal s taškami a na jeho vrcholu se kochal úžasným výhledem na Vltavu, byť ji trochu przní nevzhledný Barrandovský most.

Chci ten batoh!

Co teprve, když se Vltava vylije až na Dobešku! Ta rozpolcenost místa se projeví i tím, že ti snobštější (mají hipsterské brýle, svetry a jsou slavní režiséři) si vytáhnou skládací židličky, zatímco dekadenti s otrhanými batůžky či šátky ve vlasech trsají v uličkách. Cítím se někde na hraně, zůstáváme sedět a decentně tancujeme horní polovinou těla. Zejména v druhé polovině koncertu nabité letitými hity jako Prasátko, Marx Engels Beatles a zejména Bezvadnej chlap mě skládací sedátko vyloženě omezuje, a nebýt ti tančící lidé tak divní, hned bych se k nim přidal.  

Nemá smysl psát o tom, co Vltava hraje, ale spíš jak. Je to vybroušené, rafinované a hrozně zábavné. A díky sólové kytaře Petera Bindera taky úplně jiné než před x lety. Tentokrát si Robert Nebřenský celý koncert hýčkal akustickou kytaru a snad jako vstřícné, nebo vyčítavé gesto k převážně usedlému publiku kapela téměř celý koncert proseděla. Ale to neznamená, že by to nebylo strhující.

V první polovině koncertu Vltavští přehráli prakticky celou nejnovější desku, která je prostě tak dobrá, že si to zaslouží. Třeba songy Trosečník anebo titulní Láska je možná, to ti je tak našláplé! Neocenily to jen dvě děti, co seděly za námi, které se po třetí skladbě ptaly, jestli už je to poslední písnička, a uprostřed milostných písní usnuly. Takže neviděly ani házení podprsenek po muzikantech a neslyšely ty písničky o pejscích, prasátkách, kozách a zajících, které přišly později.

Já osobně bych jen místo písně Kristuša zařadil skladbu Socha, kdybych byl na místě koncertujících, což naštěstí nejsem. Ale nedožadoval jsem se toho nijak hlasitě, jako kdosi, kdo při přídavcích vyžadoval opus Orloj viděl chlapec. Což o to, je to pecka, ale kytarista Binder správně poznamenal, že je v kapele nový, a že ji tudíž neumí. Ovšem přislíbil, a to je důležitější, že příští rok bude nová deska, dá-li pánbů. A pánbů je prý jejich fanda.

Na úplný konec se musím přiznat k hrozné věci. Mezi těmi všemi posluchači a mezi tóny pravděpodobně poslední skladby Básník les jsme se sebrali a barbarsky utíkali na autobus. Zejména tomu pánovi, kterému jsem málem šlápl do piva, ale i ostatním fanouškům se omlouvám, ale jelo to už za tři minuty.

text a fotky Řízek