JEDNA MÍNUS

Jednoho dne se narodil malý Vašek, který dostal přezdívku Jáchym. Určitě bude zdravý. O to se u hrdého otce doma postarala řada kamarádů, následně řada přípitků a nakonec nekonečná řada prázdných lahví, kterou přípitky a kamarádi společnými silami vytvořili. Někdy uprostřed noci jsem se nejspíš rozloučil a šel nebo jel domů. Navzdory tomu jsem ráno napsal švagrovi SMS, že teda jdeme na ten závod, jak jsme si tuhle říkali a jak jsme si oba mysleli, že se na to ten druhý vykašle. Když nás tam tedy Maruška odveze. Protože já budu moct řídit tak pozítří.

Švagr měl výhodu. Jeho tým byl stabilnější, neboť měl šest nohou - byl z poloviny psí. Navíc nezapíjel ničí narození. Navíc byl domácí. Nespecký běh totiž odstartoval od hospody, kde má švagr otevřený účet. To mně, přiženivšímu se přivandrovalci, v cíli paní ani nechtěla dát žlutou limonádu na dluh. Přitom jsem byl v podstatě medailista.

Naškrábal jsem naše jména do přihlášky, pak vystoupil starosta a kladl nám na srdce, ať jsme proboha opatrní, protože to klouže. Šestašedesát lidí a nějací psi vyběhli a kolem autodílny a plotu, kde má někdo vystavenou ukradenou ceduli z metra s nápisem Kačerov, zamířili k Sázavě. Spaluji etanol, jsem jako auto z rozvojové země, kde nemají dost benzinu. Místo kol mám kruhy pod očima. V kopci se ze mě začne kouřit. Ale jsem někde v popředí a to je podstatné, což je důležité.

Okolí Nespek dobře znám. Však jsem se tu ženil. Tyhle špičaté kopce ale vidím prvně. Sotva si na ně zvyknu, pouštějí mě šipky s přiblblými motivačními citáty prudkým krpálem zase k vodě. A znovu nahoru. Přede mnou není vůbec nikdo. Možná se ostatní domluvili, že na to dnes kašlou, a skončili po cestě v hospodě. Mně to ale zapomněli říct. Takže se neobčerstvuji, nemám čas.

Blíží se kostel v Ledcích, kde jsme si řekli Ano, ale ne! Blíží se ke mně taky nějaký chlap! Nemůžu se nechat dostihnout, přes pole to rozbalím a, jak zpívají Priessnitz, raději neohlížím se.

Nespečtí byli při vymýšlení trasy líní, vracíme se proto do značné míry po vlastních a i cizích stopách. Po seběhnutí do civilizace se mi začne vracet barva. Vbíhám do cíle a moderátor, který za hodinu, kdy jsme se neviděli, sehnal baterky do mikrofonu, se ke mně vrhá. Informuje mě, že jsem třetí. Já ho informuji, že mi není dobře, protože jsem zapíjel Vaškova Jáchyma. Ale že mám radost.

Budu teď znít asi upřímně jako takoví ti borci, co po písemce zahlásili "To bude průser, vůbec jsem se neučil" a pak dostanou jedna mínus, nicméně za celých 13 kilometrů mě ani jednou nenapadlo, že bych mohl být na pódiu.

A taky nejsem. Hodinu poté, kdy už dorazí i švagr a pes a oba za mě zaplatí žlutou limonádu, která mi zachránila život, je na stupně vítězů volán jakýsi Lukáš Werber, člověk, který není. Dostává diplom pro Lukáše Werbera a celou řadu různých slevových poukázek pro Lukáše Werbera.

Stal jsem se zkomoleninou. Před příštím závodem proto v posilovně potrénuji především vachrlatý rukopis, co kdyby náhodou. A doufám, že se zase někomu něco narodí, aby byla příprava opět optimální.

text Řízek, foto Lucie Tylingr

BÁSNÍKŮV NEVERLAND

Nedá se to pořádně vyfotit, leda z letadla, možná z vesmíru. A vevnitř se fotografovat nesmí. Vila italského básníka, válečného hrdiny, dlužníka na útěku před věřiteli, trošku fašisty a vášnivého sběratele harampádí Gabriela d'Annunzia je tedy něco, co se musí vidět. Anebo si o tom něco poutavého přečíst. Ještěže nás máte.

Nuže, Gardské jezero je záviděníhodný kus země a vody. Nezáviděníhodné je naopak rozhodování, co s časem, kterého máme tak zoufale málo. Nemyslím to tak, že život je krátký, konečný a tyhlety kecy. Zítra se prostě musíme sebrat a jet dál a do měkké postele bytu v centru města Riva del Garda ulehnou místo nás zase další lidé. A budou taky řešit dilema, jestli se jít raději koupat v průzračné vodě, jezdit po kopcích na horském kole, spalovat si záda na pláži, surfovat, kajtovat, jíst zmrzlinu nebo pít cappuccino. Na všechno tohle je Lago di Garda optimální, jenže většinu z těchto činností nelze bohužel dělat naráz.

Součástí parku je i živý brouk

Rozhodování usnadňuje tlaková výše Lucifer; hledali jsme místo, kde by teoreticky mohlo být chladněji než osmatřicet ve stínu. Co třeba tahleta básníkova vilka?

Představoval jsem si Čapkovu Strž anebo Ladovy Hrusice, něco tak dojemně skromného a osobního. Místo toho jsme dojeli k něčemu, co spíš připomíná ranč Neverland. Akorát je zde kromě vily, obřího parku a básníkova muzea i jeho mauzoleum (vynechali jsme).

U vstupu dostanete plánek. Popis venkovní části čítá 43 položek včetně torpédoborce (zapuštěný do svahu - dar italského námořnictva). Parkem můžete teoreticky bloumat hodiny. Pak spolu s německým párem způsobíte chaos v pokladně, jelikož prohlídky domu - tedy klíčové součásti expozice - jsou možné jen s italskou průvodkyní. Ostatně i webové stránky celého areálu nazvaného Vittoriale si můžete přečíst buď v italštině, nebo v italštině. Na vlaječku si ale můžete kliknout, na průvodkyni ne.

Nakonec se podaří sehnat jinou průvodkyni s bizarní italoangličtinou. A hned přichází drobné zklamání - v básníkově vile je ještě horší klima než kdekoli jinde. Odvážný D'Annunzio přišel za války o oko (snad v letadle, které visí v jiné části ze stropu - dar italského letectva). A snad proto celou vilu utěsnil jakýmisi těžkými drahými rouchy, aby tam nemohlo světlo, čímž zároveň zamezil přísunu vzduchu.

Torpédoborec hřeje a žena se ovívá

Zbytek je ale jeden nekonečný úžas. A to, že vlastně není moc vidět a nemůžete dýchat, strašně se potíte a průvodkyni není rozumět, i když ona si myslí opak, k tomu dokonale pasuje. Slavný básník, jehož dílo bylo prý ve své době hodně explicitní, dekadentní a zakazované a nikdy jsem od něj nic nečetl (ale to vůbec není důležité), ve všech místnostech naprosto plánovitě navrstvil nesouvisející věci, pravděpodobně dost cenné a v té době nedostupné, a s nimi tak nějak koexistoval a přijímal návštěvy včetně Mussoliniho a asi i tvořil.

Kromě toho i spal, zřejmě někde jinde, s různými tehdejšími divami, kterým pak psal role a roličky na tělo. Plodil děti, utíkal před dlužníky do Francie (rád kupoval drahé věci a neplatil za ně) a prošlo mu to, za války shazoval letáky z letadla a pak se dvěma tisíci dobrovolníky obsadil město Rijeka a vyhlásil tam vlastní republiku a neprošlo mu to. Po nezdaru v Rijece se usadil zde v polovině obce Gardone Riviera a spolu s jedním zvrhlým architektem začal přetvářet onu původně zřejmě normální vilu a její okolí. Ostatně ke kraji měl vztah - při návštěvě nedalekých vodopádů na periferii Rivy byl (sám sebou) tak ohromen, že se označil za "muže víření a vody".

Uvnitř je to celé ještě divnější

Přilbici z pásovce, desítky různých talířků na stěnách, své fotografie (jiné než své podobizny nesbíral), různé sochy andělíčků, kůže celého stáda levhartů vedle vrtule z letadla. Celé to mělo připomínat jeho umělecký i armádní život i jeho dobu. "Tady se musí dost obtížně uklízet," poznamenala žena při pohledu na koupelnu, na jejíž podlaze bylo podle neznámého klíče vyskládáno na místní poměry celkem uměřených několik set předmětů. Průvodkyně se jen pousměje, ten všudypřítomný úlet popisuje celkem věcně a v hlase má naopak spíš náznak hrdosti, pokud jsem tomu náznaku správně rozuměl.

V čele stolu v jídelně pro hosty trůní obří zlatá želva. Je to kopie původní želvy, která pošla, protože se přežrala nějakých kytek v parku. Hostům měla připomínat střídmost v jídle i pití. Mimochodem, poeta svého času mimo jiné choval 39 psů. Setkat se s nimi lze na psím hřbitově (vynechali jsme).

Je to nesmírně inspirativní. V našem 2+kk hodlám vybudovat tuzemskou kopii, jen bude samozřejmě zasvěcena mně. Maruška už má zákaz cokoli vyhazovat, popelnici odhlásíme.

text a foto Řízek

PERU TAM VELKOU

"Bylo to super. Vážně! Bylo to super." Lukáš se jen směje. Slyší to už asi postopadesáté, protože mu to opakuju poslední dvě hodiny. Zrovna míříme ze Zadova zpátky do Prahy. Po Šumavském MTB Maratonu. Propozice Kola pro život hlásí 54 kilometrů, převýšení 1579 metrů.

Je sobota a já mám za sebou jeden ze svých nejlepších dosavadních zážitků na kole. Přitom ještě v úterý dopoledne by mě ani v nejmenším nenapadlo, že část víkendu strávím někde v okolí Zadova. Plánoval jsem celodenní vyjížďku na žiletce.

Začalo to úplně nevinně. Na messengeru vyskočila zpráva "Šumavský MTB Maraton? Mám auto a místo.".

Rozesměje mě to. Na kole sice jezdím poměrně hodně, ale od dubnového pádu, kdy jsem brousil asfalt a vykloubil si klíční kost, de facto jezdím jen silnici.

"Obávám se, že na to nemám techniku," říkám po pravdě s tím, že navíc v neděli musím do práce.

"Vždyť je to 54 km. To je jak Cukrák," ponouká Lukáš a připomíná náš nedávný švih, kdy jsem za ním skoro celých 60 kilometrů vlál jako kus hadru (a nebudu to rozhodně svádět jen na to, že má 29" kolo, zatímco já jezdím na 26" biku). Pronese ještě něco o tom, že dělám velkou chybu a tím končí. Žádné přemlouvání.

Přesto mu o pár minut později píšu, ať se mnou tedy počítá. Zastání ve stylu 'jasně, je to nerozum' se mi od nikoho nedostane. Místo toho slyším 'paráda, jdi do toho'. Lidi jsou prostě ze své podstaty škodolibí.

Zadov, sobota. Den D.

Lukáš s VIP číslem 222 startuje ve třetí vlně, já - na příštích pár hodin číslo 564 - z té úplně poslední, kde už pořadatelům ani nestálo za to stavět koridor. V 11:30 zazní výkřik START, ale já ještě dobré tři minuty čekám, než můžeme do pedálů pohnout i my, co jsme na konci hroznu zhruba 600 jezdců.

Tak vypadá svět z posledního koridoru.

Začíná se zostra - 2,5kilometrové stoupání s převýšením dobrých 170 metrů. Jede mi to. Jede mi to dobře. Kilometry na silnici jdou znát, takže se nekrotím, jak bych měl. Předjíždím pár desítek lidí, kteří se serpentinami vlečou. Až později pochopím, že to nebyl úplně nejlepší nápad. Těch příštích 54 kilometrů není úplná procházka růžovým sadem.

Každý sjezd je vykoupen kopcem a mně probleskne hlavou moje velkohubá hláška "profil vypadá na první pohled srandovně". Skoro 1600 nastoupaných metrů v terénu je ale sakra rozdíl oproti asfaltu. Ujeté kilometry přibývají pomaleji, než jsem si původně myslel. Je vedro a plán 'za tři hodiny bych to mohl dát' měním na 'hlavně dojet'.

To, co na ostatní najedu ve stoupání, ztrácím ve sjezdech. Inu, nulová technika. Fascinuje mě nadšení lidí, kteří jsou po trase. V jednom z nejhorších stoupání - ve Vimperku - poskakují na zídce dva malí kluci a na každého křičí "Jsi nejlepší!". Neuvěřitelný doping (jenž o pár desítek metrů dál odbourá paní, která nás posílá do dalšího kopce). Nebere to konce a pořád zbývá skoro dvacet kilometrů.

Po druhé občerstvovačce - někde kolem 38. kilometru - se dávám do řeči s neuvěřitelným chlapíkem. Je mu jednašedesát a strávíme spolu notnou část zbytku cesty. "Ještě sedm kiláků," hlásím. "Já mám 51," oponuje. Nechám se jím strhnout a jsme přeci jen v horách, takže GPS nemusí být úplně přesná. Loučíme se na poslední občerstvovačce - pět kilometrů před cílem (jo, GPS nekecala). Už jen kousek. Nohy pekelně bolí. Když jim chci ulevit a na chvíli šlapat vestoje, přihlásí se o slovo křeč. Ale už jsem tak blízko...

Míjím ceduli 'Cíl 1 km'. Tělo zaleje blažený pocit, že jsem to zvládl. Přede mnou je poslední sjezd - po asfaltu - a také dva cyklisté. Ty dám! 'Peru tam velkou' (nejtěžší převod), zalehnu na řídítka a šlapu o sto šest, ale pořád to nejede tak, jak bych si představoval. Předjíždím je, ale jde o dva výletníky.

Další cedule. 'Asi posledních 500 metrů,' říkám si. Prdlajs. Ostrá odbočka do lesa. Jasně, bylo by moc snadné jen tak vřítit se do finiše. Už sotva točím nohama, ale zbývají jen dvě zatáčky a cílová rovinka. Projíždím ji s úsměvem na rtech.

Zastavuju hodinky. Ukazují 4:01:14, vzdálenost 54,7 km a nastoupaných 1847 metrů. Sakra, nedal jsem to pod čtyři hodiny, jak jsem si přál zhruba posledních patnáct kilometrů. Oficiální časomíra je ještě neúprosnější - 4:08:59, ztráta na vítěze brutálních 2:13:30. Absolutně 499. místo, 136. v mé věkové kategorii.

Lukáš už vysedává v cíli. Vymydlený a převlečený. Není se čemu divit, přijel skoro hodinu a půl přede mnou.

Pár závodů jsem v minulosti viděl a nikdy jsem nechápal, jak se mohou amatéři po tom masakru na trati smát, když dojíždějí do cíle. Do dneška. A usmívám se ještě teď, skoro sedm hodin od doby, co jsem tím cílem poprvé v životě projel já sám. Zítra možná umřu únavou, ale dneska to bylo super!

text Michal, foto Michal a Ř.