BOTOVÝ STROM

Někdy v noci, když je úplné ticho, se dům zatřese. Většinou je to Pepan, když k nám skočí do postele, jindy metro, které pod domem projíždí a vybízí jeho základy k tanci. Pokud je to kocour, otřesy záhy přestanou. Pokud metro, hučí dál pod parkem a otřásá i dalšími věcmi na povrchu. Třeba stromem, na kterém rostou boty.

Takový strom sice není úplně běžný, ale lidé, kteří parkem procházejí, si na jeho existenci už zvykli. Že když mezi mrakodrapy a činžáky proklouzne závan větru, pohupuje teniskami i kozačkami, kterých se v jeho koruně nacházejí desítky a zjevně jich přibývá.

Marně si lámu hlavu nad tím, odkud se ty boty berou. Někomu přece musejí chybět - jinak řečeno, po  Budějovické zpravidla nikdo bosý nechodí. Další záhadou je, jak ty boty někdo na ty větve dostal. Strom je docela vysoký a vyhodit pár bot svázaný tkaničkami tak, aby se cíleně zachytil o větve, mi přijde dost náročné. Ale zase proveditelnější než si odněkud půjčovat štafle, dron nebo horolezeckou výbavu. 

A to vůbec nemluvíme o tom, proč to kdo dělá.

Teoreticky by mohlo jít o kletbu - nějaký, řekněme hamižný švec, který své zákazníky obíral a ještě byl třeba hubatý, by tohle měl jako součást jakéhosi posmrtného trestu. Že jeho duch nenajde klidu, nýbrž musí po nocích bloudit po parku a věšet boty na strom. Všechno by sedělo, ale není mi jasné, proč zrovna tenhle jeden strom. Teoreticky by je mohl věšet třeba na skluzavku na dětském hřišti anebo na střechu vietnamské trafiky.

Možné také je, že se akorát místní výrostkové nudí, protože je marihuana, vodní dýmka, hlasitá hudba z mobilu a první sexuální zkušenosti na lavičkách omrzely. 

Možná, ale spíš bych vsadil na toho ševce.

text a foto Řízek

DOMÁCÍ BUŘTÍK

Na nedávném večírku bývalých spolužáků z vysoké školy celkem překvapivě vyšlo najevo, že z nás více než dvou desítek přišedších se žurnalistické profesi už věnuji jen já. Zčásti je to způsobeno tím, že mnohé naše spolužačky jsou na světě proto, aby z nich byly maminky, avšak i muži v naprosté většině utekli směrem k lépe placeným, méně zodpovědným a pohodovějším zaměstnáním. Třeba svolavatel srazu teď místo práce v deníku řídí tramvaj. A vypadá šťastně.

Přitom ještě v prváku se ve velké posluchárně vedle sebe tísnili samí budoucí Kmentové, Komárkové, Spáčilové, Otové i Pavlové. Já sám jsem dost dlouho nevěděl, ke kterému ze slavných vzorů se přimknout. Kulturu jsem zavrhl poté, co byl můj úplně první rozhovor v životě shledán příliš banálním. Pravda, ptát se zpěváka kapely Květy, jaký je pocit, že dostali Anděla za alternativní hudbu, možná nebyl šťastný nápad. Druhá polovina rozhovoru se mi navíc nenahrála, protože jsem na diktafonu něco blbě zmáčkl, jak jsem z toho podivného člověka byl nervozní.

Někdy máme i rybu.

Že nebudu sporťákem, naznačila už příhoda při tvorbě školních novin Fleš. "Šli jsme na procházku, udělali jsme si buřtíky," říkal v mém článku lakrosový reprezentant před klíčovým zápasem a já jsem se stal terčem posměchu, protože přece takové články se mají psát klišovitě a respondenti mají taky mluvit ve frázích, ne o buřtících. Dokonce mi pak i zlovolně říkali Buřtíku. Přesto jsem se pak sporťákem načas stal. Můj první samostatný výtvor měl titulek "Rakouský kuchař chce skočit 200 metrů. Je to blázen?", čímž se tak zhruba daly shrnout moje ambice i potenciál v tomto oboru.

Krátce jsem psal i o zahraničí (jednou jsem si spletl jednoho diktátora za jiného, který byl už tou dobou asi dvacet let po smrti), ovšem nakonec jsem vylučovací metodou skončil v domácí rubrice.

Pracovat pro domácí rubriku je tak trochu zvrhle skvělé. Zejména v pátek v podvečer, kdy se redakce příhodně umístěná do někdejší tovární haly prakticky vyprázdní, právě až na dlouhý stůl lidí z domácího. Sedí tu zčásti tragédi, kteří nestíhají odevzdat naplánované články, pak ti, kteří na tyto články čekají, protože je musí přečíst, zeditovat a sarkasticky okomentovat, a pak je tam množina dalších lidí, kterým se buď nechce domů, anebo nemají osobní život, takže vlastně nemají kam jít.

Jindy zase tlačenku.

Páteční podvečer je zároveň čas na nejlepší fóry. Třeba když ministerstvo zdravotnictví narychlo svolá tiskovku do IKEM, třebaže jsme se zrovna bavili o plánech na víkend. Pochopitelně se začneme pídit po tom, co se v institutu děje tak mimořádného, nejdřív ale musíme vymyslet dostatek "pravděpodobných" hypotéz, proč se někdo pokouší o tak bizarní věc, jako je v 17 hodin v pátek přinutit novináře někam zajet.

Vyhrává nakonec varianta, že nešikovná sestřička upustila zkumavku s ebolou, načež po ní naštvaný doktor hodil druhou, která prolétla oknem a zasáhla autobus dětí jedoucích do zoo. Někteří by v takovém případě situaci řešili podobně radikálně jako v případě ptačí chřipky, takže všechno vybít. Pracovitější kolegyně opáčí, že jsme debilové, a volají svým tajným zdrojům, co že se tam stalo, ale opravdu. Já mezitím aspoň zaliji putovní fíkus. Je to kytka, která se dědí, ale já ji vytáhl z koše. Vždycky pár měsíců prosperuje, pak předstírá smrt, ale pak se znovu vzchopí.

Jasně, že nakonec zjistíme, že v IKEM prostě jenom praskla teplovodní trubka (šéf nemocnice to popíše jako "ruptura"). To ale není tak důležité, protože mezitím se téma hovoru přesune jinam a postupem i ti, kteří nejsou tak úplně skalní domácí. Ti opravdoví vytrvalci na posilněnou vysají Jesenku a zatímco kolegové z jiných oddělení už dělají ty věci, jež se v pátek večer doma nejspíš dělávají, ale my je neznáme, přepisujeme třeba rozhovor s Dominikem Ferim a řešíme, jak moc velký kartáč ten pán ve své partaji dostane. A pak konečně jedeme domů a potkáváme studenty, kteří zatím sní ty svoje banální sny a jedou někam pařit. Řidiči tramvaje, maminky, sporťáci i Komárkové přicházejí opravdu o hodně.

text Řízek, foto Markéta H.

POD MRAZIVÝM NEBEM

V cizině tomu říkávají Winter Classic, v našich podmínkách se obvykle hovoří méně vzletně o hokeji na zamrzlém rybníce. A je čas se do něj pustit, jelikož v posledních dnech si nejen obligátní vlekaři, ale nejspíš i prodejci hokejek a bruslí mnou ruce. Možná mají i žně, což při sobotních -12 zní obzvlášť komicky. Představte si ty kombajny prohrabávající si cestu zasněženými pláněmi!

Na rybníčku mezi obcemi Kala a Solopisky Kajetán přes týden odhrabal krásný obdélníkový hokejový kurt. To se patrně rozkřiklo, protože když jsme přijeli na přírodní stadion, na ploše se pod blankytným nebem kromě několika Kajetánových příbuzných rozcvičovali nám zcela neznámí borci. Jeden z nich se dokonce ujal organizace celého "eventu", protože disponoval pravými modrými hokejovými rukavicemi.

Své o dvě čísla větší a několik let nenošené brusle (používám je zhruba stejně často jako žehličku nebo hřeben) jsem na břehu rybníka těsně vedle krmelce, kde jsme měli kabinu, vysypal z většího igelitového pytle. To vyvolalo posměšné poznámky podobně jako moje sportovní manšestráky vínové barvy - ale tuším, že Václav měl ještě o stupeň horší džíny. Jelikož počet hokejek byl přeci jen větší než počet Kájových bratranců, zbyla jedna kratší i na mě. Ale ono by to beztak nebylo moc poznat, kdybych ji neměl.

Draftovali jsme ještě nějaké dva vesničany a pustili jsme se do hraní, jenže po dvaceti vteřinách nesmlouvavého boje sedmi proti osmi jsme usoudili, že taková hra je vzhledem k rozměrům kolbiště pro kočku. Rozhodli jsme se, respektive ten muž s modrými rukavicemi se rozhodl, že místo toho uspořádáme miniturnaj. Pročež byl náš tým opět zbaven vesničanů a byl vykázán čekat na vedlejší tréninkové ploše, odkud jsme zase soustředěným tlakem a vířením vykázali bruslícího pána s holčičkou.

Zde jsme se věnovali nejprve takzvanému individuálu - s kotníky kvedlajícími se v příliš volných bruslích jsem se snažil si vzpomenout, že umím přešlapovat, ale jen na jednu stranu (budu muset hrát na pravém křídle). Na triky, jejichž pomocí jiní couvají či zprudka brzdí, jsem ale nepřišel. A pak jsme se jali natrénovat nějaké akce, po nichž kotouč zpravidla končil v okolním sněhu. Kolem nás mlčenlivě kroužil jakýsi běžkař a nějaká jiná holčička řezala do ledu piruety.

Venkovani nás v prvním duelu přejeli 6:1, ale na ty druhé už zafungovala naše medicína - Kajetán jezdil po ledě, jako by vůbec neměl nedávno zlomenou nohu, po které si sundal sádru za dvanáct dní. Václav operoval ve fiktivním mezikruží a týmově všem plácal po každé naší hezké akci. I mně, přestože jsem se především snažil nikoho a sebe nezranit. Zato bratranci solidně pokryli defenzivu a jejich vytrvalé protestování proti soupeřovu plíživému zmenšování branky vedlo k tomu, že se cizí boty posunuly a nám to tam začalo padat.

A pak jsem se osmělil a celkem zuřivě se pustil do souboje o puk. Měl jsem docela i navrch, než kluci začali řvát, že já a jeden z bratranců hrajeme spolu. Takže je načase zase zabalit brusle do igeliťáku a nadanějším lidem vrátit hokejku. Však i Vaškova babička Jaruška ví a ráda o tom vypráví, že mi míčové a ostatně i pukové sporty moc nejdou. A že právě proto mě kdysi nacpali do fotbalové branky.

text a foto Řízek