NEJVYŠŠÍ TÁBOR

Role táborových fotografů, kytaristů, věčně zabandážovaných fotbalistů a pomocných sil v kuchyni už zastávají jiní. Uznávám, že je mi to někdy trochu líto, ale léta běží, vážení. Na Šumavu jsme s Maruškou tak vyrazili jen na dvoudenní skok, nechat se okousat od hmyzu a ohromit dalšími věcmi. Jako platící návštěvníci.

Letos je radotínský turistický tábor patrně nejvýše v historii, na loukách nad Loučovicemi asi 900 metrů nad mořem. Kdybychom byli nějaká expedice, mohl by to s klidem být i základní tábor. O kousek výš už je jen vysílač a elektrárenské větrníky, které opodál monotónně krájí mlhu. Musím uznat, že to je pěkné místo, byť bych z čistě pohodlných a praktických důvodů uvítal, kdyby bylo blíž.

Oproti Čimelicím, kam se jezdilo v posledních letech prakticky pořád, je nové tábořiště plné podivného drobného hmyzu, který se tak rád zakusuje třeba i do obličeje a jehož štípance svědí ještě několik dní, takže i v práci u klávesnice se drbu jak kocourek, zadní packou u ucha. Tuto nepříjemnost však vyvažuje přítomnost vzácného ptáka chřástala polního, kterého však ještě nikdy nikdo neviděl. Ale že tam je, prozrazuje jeho vytrvalé chřástání, jež se nese loukou každý večer.

Lesy kolem vypadají báječně. Hraje se v nich třeba etapová hra Král Krysa, při níž se jakoby střílí a pašují předměty nedozírné hodnoty. Také se tam dá bezvadně hrát lesní golf, pokud někdo vytvoří hřiště, anebo lesní bowling, když někdo dodělá kouli, kterou jsme s Jirkou vytesali. Ale nedodělali, protože nás strašně žraly ty mušky.

Taky se chodí na výlety, když jsme ti turisti. Třeba jsme byli na exkurzi v hrázi lipenské přehrady. "Tady vlastně není nic k vidění," pokrčil rameny upřímný hrázný, když jsme došli na konec spoře osvětlené vybetonované chodby. Ale zase to bylo autentické. Otočili jsme se a šli zase ven. U paty hráze ležela mrtvá kačenka, jak zaznamenali ti všímavější.

Šli jsme pak s Péťovým synovcem Filipem na zkrácený výlet. Dramaticky jsme překonávali bahno a louže, Maruška a Fíla se chvílemi nesli a s Péťou jsme si patrně shodně připadali jako nepostradatelní svalnatí hrdinové. Fíla se předváděl. Pak jsme šli v Loučovicích na oběd, což byla síla. Našli jsme Péťu a synovce, jak zevlují u opuštěné továrny, ulovili jsme nějakou kočku a dojeli vlakem do Vyššího Brodu.

Klášterem nás provedl tak sedmnáctiletý adolescent a z více než hodinové prohlídky jsme si odnesli jen jeho dětinské fórky a bazírování na nesmyslných detailech - o klášteře, neřkuli o cisterciácích, nám vlastně neřekl nic; možná očekával, že mu to povíme my. Pak jsme nemohli najít žádnou cukrárnu, a tak jsme poseděli v německy hovořící zšeřelé kavárně plné divných fotografií, ale i dobrého štrúdlu.

Pak jsme se vrátili zpět na louku, poslouchat chřástala a bojovat s hmyzem. A chvilku poté, co se mi před objektiv šikovné, byť trošku jednodušší zrcadlovky připletla naše oblíbená zubařka Kamča, mi došel film. Tak asi zase za rok.
 
text a fotky Řízek (více fotek bude časem v galerii).

V SAUNĚ

Tak Lukáš konečně po víc než dvaceti letech přestal chodit do školy... Uznejte, že to je důvod k oslavě. A o to víc, že do školy (aspoň do té jedné) přestala chodit i Hanka a taky Míša si před jméno bude psát tři písmenka (než si je za chvíli začne určitě psát i za jméno). Shodou okolností ten večer taky všichni chtěli jít do sauny, ale tam by se tolik táborníků nevešlo, takže jsme se sešli u pece u Ducha.

Jak přibývalo oslavenců (patřil k nim i Milan, který se zapsal do historie, když kdysi Marušku oslovil „říčo“), rostla i teplota u stolu. A čím větší teplo, tím větší žízeň, to je fyzika, takže musím konstatovat, že to má podnik dobře vymyšlené... Všechny příchozí vítala jako první Maruška pronikavým „Héééééj, Andulka/Pája/...“ Jen u Milana dodala ještě „kissing, pissing“ a vrhala se přes stůl pro polibek. Nutno podotknout, že v pozadí stojící Lukáš, který si neměl kam sednout, nehnul brvou a dál popíjel píváka. Kdyby to takhle fungovalo i naopak...

Jediný, kdo nakonec chyběl, byl Pepan, neboli Josef, neboli Josefínka, který prý nechtěl jít, a když ho Lukáš lákal, schoval se pod postel. Asi tušil, co večer přinese. V nápojovém lístku bylo brzy objeveno pití jménem stroh a možná i díky vysokému podílu alkoholu v něm se brzy rozproudily vášnivé debaty o všem možném. Ze svého místa přímo u tepelného zdroje ke mně dolehly jen některé části, ale i ty si zaslouží zmínku. Tak například diskuze těžko vlastně říct o čem: „A v posledním dílu by byl extrémní battle, to by bylo bomba! – Tak kdyby mu nabíd takovou kundu...“ Jindy už jsem smysl pochopila, třeba když se Venál a Buřtík dohadovali o sdílení informací na Facebooku a na Google+. Kdyby vás to zajímalo, vyhrál Google+ a fejsáč byl degradován na plagiátora.

Někdy pozdě večer dorazila i Míša s Romanem. Míša byla trochu společensky unavená, ale ne tolik jako den předtím. Nicméně říkala, že v noci neblinkala v taxíku, ani z něj, ani před ním a asi ani za ním, takže nejspíš až doma pěkně Románkovi do kyblíčku.

A pak už jsem šla domů, protože se řídím pravidlem „do půlnoci doma“. Rozloučila jsem se s obřím pavoukem na záchodě a i se všemi ostatními a odešla. Co se dělo dál, proto nemůžu přesně popsat. Nicméně to prý zahrnovalo procházku po Praze, mluvení s nesprávnými lidmi a pak jednu tichou domácnost. No, ale tak aspoň zas chvíli máme na co vzpomínat...

text kamarádka Anička Dvořáková, mobilní fotky Řízek

STÍSNĚNÝ KYBERPROSTOR

Pojem kyberprostor je v diskursu mediálních studií užíván převážně v souvislosti s problematikou síťových médií a konzumentů jejich obsahů a ve významu komunikačního prostředí, které je výsledkem vzájemných interakcí prostřednictvím počítačů propojených do sítě. I to jsem se měl učit na státnice, ale naštěstí jsem pak v obálce zašátral vedle. Byť bych jim mohl vyprávět, že s kyberprostorem máme celou řadu zkušeností.

To jsme se tuhle sešli v bytě nejmenovaného vousatého kamaráda, který ženu a dvě děti uklidil někam do hor, a tak jsme se s mým dalším nejmenovaným přítelem mohli pozvat na opravdickou kyberprostorovou LAN párty. Hodlali jsme propojit předivem sítí naše počítače a sehrát vzrušující zápas mezi dobrem, zlem a něčím mezi tím, v populární tahové hře Heroes V. Ne, není nám patnáct, jen se nám po tom stýskalo.

Ve hře Heroes každý hráč pomocí myši a zaklínadel pohybuje svými vojevůdci po mapě, kosí víly, draky a podobné děsivé nestvůry, zažívá vzrušující dobrodružství a u toho popíjí kolu a drobí pizzu a chipsy do klávesnice. To celé obvykle trvá sedm a více hodin, až to některé z přítelkyní nedá a začne se dožadovat přítomnosti hrdiny, toho času v kyberprostoru. To se pak hrdinové zahanbeně odpojí, sbalí počítače a zjistí, že v běžném čase jsou dvě hodiny ráno. I proto jsme naši strategickou řež ještě nikdy nedohráli a nejinak tomu bylo tentokrát.

Kyberprostor bytu na radotínském starém sídlišti byl pěkně stísněný a vydýchaný, bylo v něm strašné vedro a válely se tam hračky. Sobotní odpolední sluníčko prosilo, ať ho spolu s příjemným větříkem pustíme dovnitř, ale pan domácí odvětil, že větrá na maximum, že nemá síť (to je další kyberprostorový pojem), a že by tam tím pádem nalítal hmyz. Škvírou ve ventilačce se vzduch pomalu nemohl protáhnout. Potili se počítače i my.

Po dvou hodinách strastí s propojováním jsme to konečně spustili. Domácí byli harpunáři a runoví jezdci na medvědech (těm jsem to vedro zvlášť nezáviděl), kolega z Pankráce dal jako obvykle přednost rase lidí a na svém ostrůvku si tam potají budoval armádu ozbrojených vesničanů, kavalérií a andělů - a já, já jsem hrál za akademiky. Státní závěrečné zkoušky jsem, pravda, měl až za čtyři dny, takže to bylo poněkud troufalé. Moje armáda se vyznačovala tím, že byla prudce invazivní a že její hrdina dost dobře jezdil na slonovi.

Zásadním problémem brzdícím náš postup bylo rádio Blaník a jeho písničky na přání. Přes protesty obou hostů se z jeho útrob nekonečně linulo něco, co se slovy popisuje dost těžce. Jako když neteři Věrušce nechali k zásnubám zahrát Polámal se mraveneček od Maxim Turbulenc. Pokračovalo to přes Zagorku, Dalibora Jandu a Brontosaury a pořád dokola po několik hodin. Předpokládám, že to bylo součástí harpunářova plánu. Dokonce to i odmítal ztlumit, a když večer hráli fotbal Brazilci s Italy, tři minuty před koncem televizi vypnul, aby mohl opět zpívat nadstandardně obdařený hurikán Janda.

V půl jedné se objevily první znepokojené telefonáty a zároveň se akademická armáda právě nalodila a hodlala napadnout někoho ze zpocených a unavených kamarádů - toho, který zrovna přijde pod ruku. Kde se vzal, tu se vzal po zuby ozbrojený domácí hráč, nastaly taktické manévry a přehlídka vyhrožování a diplomatického žehlení. Následovaly závody ve zbrojení - a poté ultimativní požadavek vše okamžitě vypnout a odjet domů.

Tak jsme si zase řekli, že to dohrajeme jindy - byť víme, že už to nikdy nedohrajeme a že moje lodička napěchovaná fantaskními tvory, jež vede talentovaný sloní žokej, zůstane navždy stát na jeden tah od nesympatického plavidla harpunáře a příznivce českých písniček, které máme rádi.

I takové kousky kyberprostor umí, ale nejsem si jistý, že by to státnicovou zkušební komisi zajímalo.

text a mobilní fotka Řízek